Tak to mne, kuřačku i soudného člověka, nadzdvihlo

Kouřím statečně od r. 1975, kdy jsem, jako vysokoškolačka, považovala cigaretu jako nezbytnou ke své image, i když toto slovo jsem ještě neznala. Jak jinak, ke kouření mne víceméně (vyjma několika experimentů na střední škole) přivedla na koleji Alena, která měla už z mládí, prožitého v Litvínově, tak zhuntovány průdušky, že se případnými nánosy dehtu už nezabývala. Vytvořily jsme si úzký kontakt s trafikantkou, takže tvrdé Sparty jsme měly průběžně za deset korun.

A teď k zveřejněnému výzkumu, vybraně cituji:

Ústav zdravotnických informací a statistiky uvedl, že za pět měsíců platnosti zákazu, mezi květnem a listopadem 2017, ubylo lidí, kteří museli být hospitalizováni kvůli nemocem způsobeným kouřením. Výrazněji se tento trend projevil u lidí do 60 let. Celkově to podle profesorky Králíkové, předsedkyně Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku, bylo o téměř 10 000 hospitalizací méně.

Uvažuji: jsem kuřačka a do hospod nechodím, nejsem reprezentativní vzorek. Ti, kdo jsou zvyklí do hospod chodit, a jsou kuřáci, během května až do (skoro) listopadu, využívali zahrádek, kde se kouřit dalo a tudíž čudili opět o stopět. Když už bylo v listopadu chladno, vyběhli na cigáro před hospodu (vidím to, mám to tady pod okny). Možná, nepopírám, našli se jedinci, kteří domů koupili lahváče a tiše si zapálili v obýváku, v horším případě na balkónu.

Netvrdím, pochopitelně, že se najednou 10 tisíc lidí uzdravilo, nicméně tito nepotřebovali lékařskou péči, nebyli hospitalizováni (zdravotní pojišťovny kolabovaly). Za měsíc tedy v průměru 2000 kuřáků. A to jen kvůli tomu, že nechodili do hospody, anebo chodili, ale nekouřili ani venku Skuteční hrdinové! Jaký to zázrak!

Už jen čekám na statistiku prosinec 2017 – duben 2018, to byla místy zima jak prase, vidím to, že pokles hospitalizovaných z důvodů kouření klesl o dalších 20 tisíc jedinců.

Vážím si lidí, kteří kouřit začali a přestali. Já to nedokážu, protože mi to chutná jako někomu třeba čokoláda. A ještě nic mne nedokopalo k tomu, abych koření zanechala. Onehdy mě lékař poslal na rentgen plic, nepochopila jsem co to má dělat s mým posudkem, skrzevá bipolární poruchu. Alespoň jsem se dozvěděla, že plíce mám jak mimino a výrůstky na hrudní páteři. Asi to mám po tatínkovi, ten kouřil do 89,5 roku, a další půl rok, vzhledem k tomu, že ulehl, a maminka mu v posteli kouřit zakázala, jen tiše inhaloval z mého oblečení.

Toto není propagace kouření ani jeho schvalování. Jsem ráda, že mé dcery nekouří. Jenže, naše národní hospodářství i zdravotní pojišťovny nám, kuřákům, stále ještě děkují. Hospodští už méně.