Svět se v prdel obrací aneb kam zmizela pravice?

CHALLENGER

Dva nedávné články na zdejším webu [1] a [2], zdánlivě každý pojednávají o něčem jiném, přičemž mimoděk popisují tentýž fenomén. První se snaží zjistit, odkud se vzali dnešní „konzervativci“ plete si konzervativce s pravicí a klade si otázku, proč za konzervativce lidi pokládají ty, kteří by podle klasických měřítek pravice měli být zavilými politickými protivníky a jak je například možné, že pan předseda svobodný Libor Vondráček může fungovat v poslaneckém klubu SPD spolu s bývalým socialistou Foldynou jako by se nechumelilo.

Druhý článek dle mého názoru nesprávně dovozuje, že neúspěch mediálního projektu soudruha homosexuála Václava Moravce znamená, že konzumenti progresivní ideologie představují podstatně menší společenskou skupinu, než jakou se snaží sami sebe prezentovat.

Oba články mají obvyklé slabiny. Především zacházejí poněkud volně s pojmy „liberál“, „konzervativec“, „pravice“ a „levice“. Mimoděk tak zachycují něco mnohem podstatnějšího: rozpad politického uspořádání, které jsme zdědili z devatenáctého a dvacátého století.

Klasická ekonomická pravice čekoprasečáku je ve stadiu klinické smrti. Část, která se za ni nesprávně považovala, konvertovala k woke progresivní levici a část začala zastupovat dezoláty, kteří tíhnou ke konzervativismu. Konzervativní pravice (v podstatě pouze Svobodní) aby přežila, musela se spojit s etatisty a socialisty. Ti, zdá se, zastupují zájmy a názory doposud nezglajšaltované populace.

Progresivismus se naproti tomu dokončil pochod institucemi a stal ideologií institucionálního establishmentu, ačkoli většině populace leze nejspíše krkem. Výsledkem je politická krajina, ve které už staré označení „pravice“ a „levice“ říká stále méně a v níž se lidé sdružují především podle kulturního vyznání – objevuje se tak politická struktura, která v Evropě existovala do Osvícenství, kdy si vzájemně podřezávali krky katolíci a protestanti. Do značné míry se tak přibližujeme muslimskému světu, kde si zase podřezávají krky sunité a šíité.

A protože není nic praktičtějšího než dobrá teorie, stojí za to si nejprve vyjasnit slovníkové pojmy.

Konzervativec není ekonomický liberál

Konzervativismus původně není teorií nízkých daní, minimálního státu ani svobodného podnikání. Konzervativec je v podstatě tradicionalista. Jeho základní politická intuice zní: pokud nějaká společenská instituce dlouhou dobu fungovala, neměli bychom ji rozebrat jen proto, že jsme vymysleli něco, co se nám na papíře zdá dokonalejší.

Konzervatismus vychází ze skromného poznání, že společnost je složitější než naše schopnost ji pochopit. Některé instituce mohou mít funkce, o kterých ani nevíme. Tradice může obsahovat zkušenost stovek let, aniž by ji někdo dokázal převést do powerpointové prezentace. Proto má zavedený pořádek určitou presumpci správnosti a důkazní břemeno podporující případnou změnu nese ten, kdo ho chce změnit.

Konzervativec devatenáctého století mohl docela přirozeně hájit monarchii, církev, společenskou hierarchii, cechovní systém a stavovský řád. Neviděl na tom nic rozporuplného. Naopak to byly právě ty instituce, které zdědil.

Jeho protivníkem byl liberál. Liberál se ptal, proč má král privilegia, proč má církev zvláštní postavení, proč existují cechy, proč stát rozhoduje, kdo smí podnikat a kdo ne, proč má šlechtic jiné právní postavení než obyčejný občan a proč stát člověku brání uzavírat dobrovolné smlouvy.

Tehdejší liberál byl tedy v mnoha ohledech revolucionář. Z tohoto liberalismu vznikla klasická ekonomická pravice: ochrana soukromého vlastnictví, nízké daně, malý stát, smluvní svoboda a přesvědčení, že lidé obvykle dokážou hospodařit se svými penězi lépe než státní aparát. Bohatství mělo patřit tomu, kdo jej vytvořil.

Teprve historickým vývojem došlo především v anglosaském prostoru k pozoruhodnému spojení obou proudů. Liberální ekonomické uspořádání se samo stalo tradicí. Americký konzervativec tak paradoxně požaduje zachovat instituce, které byly ve své době radikálně liberální.

Dnes z této historické zvláštnosti vzniká terminologický guláš, v němž se automaticky předpokládá, že konzervativec musí chtít nízké daně a malý stát. Vůbec nemusí, což nám  současná politika předvádí v přímém přenosu.

Pravice bez pravicové ekonomiky, alt-right

Podívejme se, koho dnes část českého publika označovaného za pravicové považuje za své spojence.

Robert Fico. Viktor Orbán. Polské PiS. Andrej Babiš.

Co mají tito lidé společného s klasickým ekonomickým liberalismem? Vůbec nic!

Fico je politickým původem i ekonomickými názory socan jako poleno. Orbán je etatistou, který vytvořil silně intervencionistický stát zasahující do hospodářství, selektivně podporující domácí kapitál a používal ekonomickou politiku jako nástroj státní moci. Udělal i spoustu dobrého,  například vyhnal ze země sorošovské zmrdy. PiS vybudovalo rozsáhlý sociálně-konzervativní welfare state a jeho jediné konzervativní hodnoty vyplývaly v navázanosti na katolickou církev. Babiš je ekonomický hybrid, který rád rozdává z cizího, především svým příznivcům, tvrdě reguluje a expanduje stát, pokud mu to přináší politický výnos.

Přesto je pravičák a ekonomický liberál schopen říct: Orbán je náš člověk. Proč? Protože není woke.

Tím jsme se dostali do situace, kdy společným jmenovatelem „pravice“ už není ekonomická svoboda, ale odpor vůči progresivní kulturní agendě a parazitování. Je to trochu podobné, jako kdyby se vegetarián spojil s masožroutem proto, že oba nemají rádi vegany.

Taková koalice může nějakou dobu fungovat na bázi společného nepřítele. Společný nepřítel je mimořádně účinné politické lepidlo. Jenže jejich skutečné zájmy se ve skutečnosti nezměnily.

Autentický ekonomický liberál chce stát zmenšit. Sociálně-konzervativní populista jako je Babiš chce stát ovládnout, nafouknout a používat ho ke svému účelu, kterým je politická korupce pro udržení politické moci. O nějaký růst se nestará. To není maličkost. To je zásadní rozdíl.

Proč ekonomická pravice zmizela?

Hlavním důvodem vymizení ekonomické pravice není porážka jejích argumentů. Volný trh ostatně není víra. Je to mechanismus. Trh zjišťuje, za jakých podmínek jsou lidé ochotni něco dobrovolně směnit. Dokáže stanovit cenu ropy, cenu práce neurochirurga i cenu sběratelské kartičky. Kdyby právní řád připouštěl obchod s lidmi, dokázal by určit i cenu otroka do uranových dolů. To není morální selhání trhu. Venkovní teploměr také neříká, že když je venku čtyřicet stupňů, je teplota amorální a fyzicky nepříjemná.

Morálka a právo určují, co předmětem směny být smí. Trhy potom určují cenu. Politická poptávka po trhu ale závisí na tom, jaké postavení v něm člověk má. Člověk, který disponuje něčím vzácným a obtížně nahraditelným, má přirozený zájem na tom, aby mu ostatní za jeho službu nabízeli tržní cenu. Člověk závislý na přerozdělování má naopak zájem na existenci instituce, která ten jeho transfer zabezpečí. Člověk placený z regulace má zájem na regulaci. Člověk, jehož živobytí vytváří a determinuje dotační program, bude málokdy bojovat za jeho zrušení. Nemusí být hloupý, zlý ani zkorumpovaný. Stačí, že je člověk a nemá jiné možnosti.

Současný stát si během posledních desetiletí vytvořil obrovskou klientelu. Důchody, sociální dávky, zdravotnictví, školství, dotace, veřejné zakázky, regulovaná zaměstnání, granty, státní instituce a nepřeberné množství dalších transferových mechanismů znamenají, že stále větší část populace má tak na rozsahu státu přímý ekonomický zájem a tak jako obyvatel Matrixu měl zájem se z něj neprobudit, ani tento občan nemá zájem přemýšlet, kdo vytváří hodnotu, která mu ten jeho Matrix platí.

Výsledkem je jednoduchý problém. Soudruh Babiš nabídne: „Zvýšíme vám důchod o dva tisíce.“ Benefit vidí důchodce přímo. Důchodců jsou 2,5 milionu. To je třetina oprávněných voličů.

Nebo by Bába mohl nabídnout: „Snížíme veřejné výdaje o třista miliard, zjednodušíme daňový systém a tím zvýšíme dlouhodobý růst produktivity.“ Benefit je rozptýlený, nejistý a dostaví se možná za několik let. Není těžké uhodnout, který program se lépe prodává. Aby se prodal ten druhý, musí být stát v takové prdeli jako v Argentině. A i tak je to nejisté.

Proto klasický ekonomický liberalismus hyne na úbytě. A přitom právě lidé, kteří mají na funkčním trhu největší zájem a kteří často odvádějí největší absolutní částky do veřejných rozpočtů, zůstávají bez politické reprezentace. Svět se tak zcela inherentně a bez konspirace někde v Davoském sympóziu začne dělit na producenty a konzumenty. Na parazity a hostitele. A máme zde i další paradox. Každá další inovace, každý další technologický objev jen zvyšuje množství parazitů a zmenšuje množství producentů ekonomické hodnoty. Tím se systém zároveň inherentně pro producenty stává méně a méně přátelským. Jenže bez producenta by byl parazit, jakkoli sofistikovaně parazitující, mrtvý. Neexistoval by.

Snad nikde není rozklad pravicového myšlení vidět lépe než ve zdravotnictví. Člověk se může označovat za odpůrce socialismu, zastánce soukromého vlastnictví a svobody smlouvy. Pak ale zjistí, že v okresní nemocnici chybějí lékaři, protože odcházejí do zahraničí a během několika sekund z něj vypadne: „Stát musí zajistit, aby ty kurvy dochtorské musely nejdřív, než odejdou, zaplatit za studium. Za naše love studovali, hajzli intelektuálský!“

A nechce za ni zaplatit tolik, kolik velí trh. To by většina lékařů hravě strčila do kapsy advokáty se soudcema dohromady, protože poptávka po zdravotnických službách je nepříjemně neelastická a substituty se hledají těžko. Jenže kdykoli se tento argument objeví, v tu chvíli se objeví morální protiargument. Lékař má poslání. Lékař studoval za veřejné peníze. Dochtor kurva přísahal, tak přece nemůže nechat pacienty bez péče. Dochtor kurva musí tuna stať i s brašňů. Všimněme si té proměny. „Pacient potřebuje lékaře, a proto zaplatí tržní cenu“ se velice rychle změní v „pacient má (dokonce ústavou zarušený) nárok na práci lékaře, protože stát od pacienta vybírá výpalné“. Když socan stejnou logiku aplikuje na jakékoli jiné vlastnictví, její absurdita je okamžitě zřejmá. Potřebuji váš byt, a proto mám nárok, abyste mě v něm nechal bydlet. Potřebuji vaše auto, proto mi je musíte dát. U práce ale socialistické myšlení přežívá i u těch největších českých pravičáků. Právě proto považuji svobodu odmítnout práci za jeden z nejlepších testů skutečného liberalismu. Vlastnictví domu je až druhotné. Úplně prvním majetkem člověka je jeho vlastní čas.

Tedy co přesně znamená „stát musí zajistit“? Dokonce i někdo jako je pan Urza, který horuje proto, aby mu stát na náklady jiných zajistil institut euthanázie (protože to je podle něj ta svoboda) a hystericky se vůči mě vymezoval, když jsem upozorňoval na jeho úskalí, nebo pan Kechlibar, kterému se nelíbilo, že doktoři chtěli přidat na odměnách, studovali za peníze daňových poplatníků. Průměrný lékař během svého profesního života vyrobí takovou hodnotu, že státu splatí cenu svého studia během velmi krátké doby. Splatil tuto cenu taky pan Urza nebo pak Kechlibar? Toť velká otázka. Ale tím nechci urážet ani jednoho z nich. Jen si vždycky s úsměvem a jistým zadostiučiněním vzpomenu, že to „socanství“ má prostě u všech lidí určitý práh klinické manifestace. Od toho jsme lidi, koneckonců.

Progresivismus a neomarxismus jako obchodní model

Na druhé straně politického spektra vznikl jiný pozoruhodný systém. Progresivismus se veřejnosti prodává nikoli primárně jako soubor politických požadavků, ale jako slušnost.

To je jeho geniální marketingová vlastnost. Neříká se: „Chceme změnit definici manželství, protože už podle soudruha Marxe rodinu je třeba zničit, aby se společnost atomizovala a lépe se lidem vládlo.“ Říká se: „Proč chcete těm chudákům LGBT něco odpírat?“ Neříká se: „Chceme, aby evropské společnosti přijaly část populace z jiných kulturních oblastí. Protože pak budeme moci víc přerozdělovat a budeme mít levné otroky abychom místním nemuseli tolik platit.“ Říká se: „Copak nevidíte ty chudáky na člunu? Nemůžeme je přece nechat utopit. Musíme být humanitární.“ Neříká se: „Chceme prostřednictvím politického rozhodnutí přesměrovat stovky miliard kapitálu podle environmentálních kritérií do kapes správných soudruhů za pomoci vylhané teorie globálního oteplování pomocí CO2.“ Říká se: „Musíme zachránit planetu.“

Politický požadavek, který je jinak hluboce amorální, je přeznačkován na morální minimum.

Oponent proto není člověk s jiným názorem na institucionální uspořádání. Je to špatný člověk. Není proti určité podobě migrační politiky. Je rasista a xenofob. Není proti konkrétní konstrukci práv sexuálních menšin. Je homofob. Nepochybuje o efektivitě klimatického opatření. Popírá vědu.

To je mimořádně účinné, protože člověk je sociální tvor. Potřebuje respekt skupiny, v níž žije. A čím sociálně homogennější skupina je, tím levnější je veřejně deklarovat její morální postoje a tím dražší je být disidentem.

Proč má Lipavský v Praze šedesát tisíc kroužků?

To podle mého názoru poskytuje alespoň částečnou odpověď na jiný pozoruhodný fenomén knedlosoudruha Lipavského. V pražských volbách roku 2025 dostal 62 728 preferenčních hlasů, tedy 29,02 procenta voličů SPOLU, a z třetího místa kandidátky přeskočil na první.

Proč právě on? Neexistuje na světě zbytečnější a směšnější člověk, než tenhle knedlík a pravděpodobně také existuje jen míň amorálních jedinců. Ten člověk rozkrad a rozvrátil Ministerstvo zahraničí jako to nedokázal nikdo před ním a krom toho je odporný a mstivý.

Nemyslím si, že desítky tisíc Pražáků po večerech analyzovaly českou zahraniční politiku a dospěly po pečlivém studiu k přesvědčení, že právě tento soudruh dozrál do stavu, kdy bude garantovat mimořádný výkon státní správy.

Politická volba je také sociální signál. Ve velkoměstské profesionální třídě existují postoje, které člověku umožňují komunikovat: Jsem vzdělaný. Jsem evropský. Nejsem nějaký buran. Jsem na správné straně dějin. Patřím mezi slušné lidi.

Kroužek pro kandidáta, který je nositelem právě tohoto symbolického balíčku, je pak levnou formou morální signalizace skupinové příslušnosti.

Ale bylo by naivní předpokládat, že lidé přestávají soutěžit o status jen proto, že si oblékli sako, získali vysokoškolský titul a začali číst správné noviny. Naopak. Člověk může spotřebovávat morální postoje podobně jako luxusní zboží.

Nová parazitická ekologická nika

Progresivismus má ale ještě jednu výhodu. Nevytváří pouze identitu. Taky vytváří pracovní místa. Regulace potřebuje regulátora. ESG potřebuje ESG specialistu. Dotační program potřebuje dotačního manažera. Diversity policy potřebuje diversity managera.

Nová evropská směrnice potřebuje odborníky na implementaci, metodiky, auditory, školitele, certifikátory, poradce, právníky a úředníky.

Každá nová politicky vytvořená povinnost zakládá malý ekosystém parazitů, jejichž příjem závisí na její existenci. A tím se politická ideologie mění v ekonomický zájem.

Máme velké množství absolventů vysokých škol, jejichž představa o vlastní společenské ceně je výrazně vyšší než cena, kterou jejich dovednostem přisuzuje trh. Člověk studoval pět let environmentalistiku a genderová studia na fakultě sociálních studií. Napsal diplomovou práci a veřejných záchodcích. Má titul. Pracoval podle vlastních měřítek tvrdě. Očekává proto odpovídající status. Uč se, vole, budeš pánem.

Trh je k tomu brutálně lhostejný.

Neptá se, jak dlouho jste studovali. Ptá se, kolik lidí chce koupit to, co umíte, a kolik jiných lidí totéž dokáže nabídnout. Moderní regulatorní stát nabízí řešení tohoto rozporu. Vytvoří poptávku správným zákonem. Zbytečnou činnost, kterou včera nikdo nepotřeboval, která je dnes povinná.

A člověk, kterého trh nedokázal ocenit podle jeho představ, náhle disponuje kvalifikací potřebnou k obsluze nové instituce, nové pravomoci, nové způsoby, jak ventilovat svoje mindráky. To je silná motivace. V tom vidím jednu z podstat úspěchu současného progresivismu.

Ne každý humanitně vzdělaný člověk je samozřejmě parazit. Existuje však něco, co bych nazval politicky vytvořenou ekologickou nikou: pracovní místo existující převážně proto, že politická moc vytvořila povinnost, kterou musí někdo administrovat. Držitel takového místa má přirozený zájem na tom, aby ona povinnost nikdy nezmizela.

Proč progresivismus vyhovuje velkému kapitálu?

Zde nastává věc, která by starému marxistovi patrně způsobila mozkovou mrtvici. Progresivistická kulturní levice a velký nadnárodní kapitál spolu v mnoha oblastech výborně vycházejí vzájmeně se podporují a bohatě kooperují. Ne veškerý kapitál, ale především kapitál finanční (a.k.a bankozmrdi), big data, big pharma a big oil.

Na první pohled je to nesmysl.

Proč by miliardář, jako je třeba soudruh Lukačovič, podporoval politický proud, který se neustále zaklíná rovností? Protože současný progresivismus není starý dělnický socialismus.

Starého socialistu zajímalo, kdo vlastní továrnu a chtěl mu krást prachy. A Marcellus pochopitelně nemá rád, když ho chce někdo vojet. Velkokapitalista se navíc může bránit. Může si sbalit svoji fabriku a stroje do krabic a odejet do nějaké země, kde k jeho potřebám budou přívětivější. Nového progresivistu zajímá, zda má továrna ESG strategii, správné zastoupení identitních skupin, uhlíkový plán, schválený reporting a dostatečně inkluzivní interní komunikaci. Co se týče sprostého okrádání, progresivista se zaměřuje a specializuje zejména na střední a vyšší střední třídu. Ti se mohou méně bránit.

Majitel továrny může být pořád tentýž. Dokonce mu nový systém může vyhovovat. Velká korporace má právní oddělení, compliance department a dostatek kapitálu. Pokud nová evropská regulace vytvoří fixní administrativní náklad dvacet milionů korun ročně, pro nadnárodní společnost je to minimální režie.

Pro malého konkurenta to bývá likvidační bariéra vstupu. Regulace tak může pod heslem kontroly kapitalismu paradoxně kapitalismus zakonzervovat ve prospěch jeho největších hráčů, zostřovat prostředí, kde velcí žerou malé a znemožnit konkurenci, aby na velký globální kapitál tlačila zdola. Za peníze daňových poplatníků vytvoříme třídu úředníků, která bude buzerovat všechny ty startupy dole a to znemožní těmto lidem jednou zaujmout místa někoho jako je Gates, Larry Fink, Elon Musk, soudruh Lukačovič nebo soudruh Cukrberg.

Není třeba žádného tajného zasedání v Davosu, oni ti představitelé mezinárodního kapitálu využijí vše, aby se udrželi na špici nejbohatších. A jak se zdá, dobře se jim daří. Už tam ti stejní budou skoro 30 let.

Stačí kompatibilita zájmů. Progresivní profesionální třída získá práci, status a politický vliv. Velká firma získá regulační prostředí, v němž zlikviduje jí malé konkurenty. Politik získá další oblast života. NGO získá grant. Médium Denník N získá mecenáše. Politik získá spřátelené médium, které jej vychvaluje a nekonfrontuje.

Každý to současně komunikuje tak, že páchá dobro a zachraňuje svět. A většina vohnoutů je tak moc zaneprázdněna vlastními problémy, že si tu hlavu z vlastní prdele jen tak nevytáhnou, aby to viděli.

A účet za progresivismus se rozptýlí mezi miliony lidí, ale benefity shrábne pár vyvolených parazitů.

Moravec a hlasování peněženkou

Proto je zajímavý i ekonomický příběh LGBT soudruha Moravce. Z jeho komerčního neúspěchu samozřejmě nelze dovodit, že progresivní postoje zastává jen pár tisíc lidí. Problém soudruha Moravce jsou totiž dostupné substituty zdarma. Proč platit Moravcovi za plky, které mají progresivističtí pražští vohnouti zadarmo? Pokud někdo získává obdobný obsah zdarma nebo v rámci jiného předplatného, není důvod, aby platil za další. A v segmentu neomarxistické publicistiky je natřískáno. Proč? Protože to je nastavení všech těch potroublých absolventek humanitních studií, které vystudovaly obor s nulovou tržní hodnotou, ale chtěly by za svůj bezcenný shit prémiové platby. Všechny se už třesou na to, až řeknou světu, jak jsou utlačované, znásilňované a jak je jim neustále ubližováno.

Je tu ale jiná legitimní otázka. Jak velká je skutečná ochota lidí dobrovolně financovat ideologický bolševicko-progresivisticko-feministický produkt, který je v institucionálním prostoru mimořádně dostupný a viditelný? Jak by asi prosperoval Denník N, Česká televize, Fórum 24, Moravec a další neomarxistický shit, když by jim to nikdo finančně nefutroval? Podle hysterického řevu, který slyšíme, asi nijak valně.

To je jiná otázka než sledovanost obsahu financovaného koncesionářským poplatkem, který platí i ti, vůči jejichž zájmům a legitimním postojům státní propaganda běží.

Hlasování peněženkou má jednu nepříjemnou vlastnost: nelze je přesvědčit morálním apelem. Pouze subjektivní potřebou. Člověk buď vytáhne šrajtofli, nebo nevytáhne. A právě proto je trh tak nepříjemným rozhodčím společenské prestiže.

Proč systém směřuje nezadržitelně k úpadku?

A tím se dostáváme se k ekonomickému jádru tohoto eseje. Každá nová redistribuce vytvoří příjemce. Každá nová regulace vytvoří administrátora. Každá nová dotace vytvoří jejího příjemce. Každá nová instituce vytvoří zaměstnance. Všichni mají silný a koncentrovaný zájem na zachování konkrétního programu. Náklady jsou naproti tomu rozptýlené. Daňový poplatník zaplatí tisíc korun tady, dvě tisícovky tam, něco v DPH, něco v ceně energie, něco v sociálním pojištění, něco prostřednictvím inflace a něco v ceně zboží zatíženého regulací.

Kvůli každé jednotlivé tisícikoruně revoluci neudělá. Ale parazitní příjemce dotace za dvacet milionů ročně udělá neskutečně hodně proto, aby o ni nepřišel. Takto vzniká jednosměrná západka. Stát se neskutečně snadno zvětšuje a velmi obtížně zmenšuje. A právě zde je podle mého názoru největší problém současné politiky.

Ne proto že vítězí levice nebo dokonce progresivismus. Problém je že kvůli nafukování státních pašalíků a regulací prakticky zmizela politicky relevantní skupina, která by byla ochotná konzistentně říct: Stát tuto věc dělat nemá.

Místo toho máme dva tábory. Jeden chce velký stát, který bude prosazovat progresivní společnost, rozdávat zadarmo menstruační vložky a garantovat potrat v 40. týdnu těhotenství, povolit manželství mezi člověkem a opicí, legalizovat pedofilii a zoofilii, zajistit státní strukturu zajišťující euthanázii, zakazovat používat motorová vozidla běžným lidem nebo stavět cyklostezky za milion za metr a protežovat cyklozmrdy.

Druhý chce velký stát, který bude prosazovat konzervativní společnost, kde tyto progresivní změny povolené nebudou.

Jeden chce subvencovat svoje projekty. Druhý chce subvencovat svoje. Jeden chce prostřednictvím státu převychovávat dezoláty. Druhý chce prostřednictvím státu chránit národ.

A klasický liberál mezi nimi pobíhá, hledá někoho svého, nakonec najde Orbána a přesvědčí sám sebe, že je to vlastně docela fajn pravičák, protože alespoň nemá duhovou vlajku na ministerstvu.

Orbán, Babiš, Okamura, Macinka nebo Fico ovšem pravičáky nejsou. Jsou pouze jinými etatisty. Každý z nich bude korumpovat svoji skupinu klientů z peněz a hodnot, které vytváří stále se zmenšující skupina jejich producentů. V tom rovněž spočívá důvod, proč vše tak zdražuje. Není to jen, že se tisknou peníze. Není ani ten, kdo by normálně pracoval a vyráběl to, co jiní potřebují.

Svět se v prdel obrací…

Politická katastrofa dneška podle mého názoru nespočívá jen v progresivismu. Progresivismus považuji za mimořádně škodlivý právě proto, že dokázal politické požadavky přeznačkovat na morální povinnosti a současně kolem nich vybudovat ekonomický ekosystém, který sám sebe reprodukuje a nafukuje.

Jeho největším vítězstvím možná není Green Deal, ESG, genderová politika ani migrace. Je jím skutečnost, že jeho protivníci přijali skoro celý etatistický základ systému.

Lidi se už nehádají o to, zda má stát člověku diktovat. Hádají se jen o to, co mu má diktovat. Nehádají se, zda mají být peníze násilím nebo pod pohrůžkou násilí odebírány producentům hodnot a přerozdělovány. Hádají se, komu mají být přerozdělovány. Nehádají se, zda má společnost nárok na cizí práci. Hádají se, které profesi má být tento nárok uložen. Blechy se v kožichu psa rozmnožily natolik, že se hádají, kdo bude sát a kdo ne.

A proto ekonomický liberál může volit socialistu, pokud socialista dostatečně hlasitě bojuje proti progresivistům. Progresivista může podporovat nadnárodní korporaci, pokud korporace vyvěsí správnou vlajku a dodá mu grant. Miliardář může financovat politickou ideologii, která se prezentuje jako boj proti privilegovaným, protože mu to umožní přetrvat na špici pyramidy.

A obyvatel Prahy může totálně idiotskou politickou volbou veřejně signalizovat svou slušnost, evropskost a příslušnost ke správné sociální vrstvě, aniž by příliš řešil fatální ekonomické důsledky politiky, kterou tím pomáhá udržovat.

To není konflikt pravice a levice. Je to konflikt společnosti, která stále ještě něco produkuje, s rostoucím systémem lidí a institucí, které rozhodují, regulují, redistribuují, certifikují, komunikují, hodnotí a vysvětlují, jak má ona produkční část společnosti správně žít.

Takový systém může fungovat velmi dlouho, protože bohatá společnost má ohromnou setrvačnost. Ale nebude to hezký život. Může desítky let spotřebovávat kapitál vytvořený předchozími generacemi, zvyšovat dluh, zvyšovat daně, komplikovat podnikání a současně sama sebe přesvědčovat, že je stále bohatší, modernější a spravedlivější.

Jenže každý parazitický systém nakonec narazí na tentýž biologický limit: Hostitel musí přežít. A možná právě to je nejzajímavější otázka, kterou bychom si měli klást. Nikoli zda nakonec vyhrají progresivisté nebo konzervativci. Ale kolik lidí a nakolik ještě bude ochotno živit systém, o jehož podobě už prakticky nemají politickou možnost hlasovat.

Producentská část společnosti má v podstatě 3 možnosti. První – paralelní systém. Mafie, chcete-li. Druhý – revolta. Třetí – exit. Atlas Shrugged Live. Docela mě láká ta třetí možnost.

A tak tady mám vzkaz pro soudruha Macinku, Turka, Klempíře a další. Vysvětlím v jednom z příštích příspěvků. Mám totiž takový zvrácený koníček s obesíláním poslanců, protože některé věci mě dost vystrašily. Takže tady je to album Kohabitace, soudruzi. Já vím, jsem hrozný.

D-FENS

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc SRPEN 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Vladimír Libánský 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Anonym 50,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Jiří Duda 400,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Anonym 100,- Kč, Ludmila Karská 150,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, Jiří Obermaierr 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Marek Janicko 500,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Jiří Ptáček 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Anonym 50,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Libor Heidler 200,- Kč, Anonym 150,- Kč, Anonym 300,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Václav Linhart 200,- Kč, Martin Hrunek 200,- Kč, Ivo Pimper 400,- Kč

Celkem za měsíc: ... 19 610,00 Kč

Vybráno 44.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Svět se v prdel obrací aneb kam zmizela pravice? - 26.8.2026
• Trojský kůň GMO šmakulád - 26.8.2026
• Cizí peníze se rozhazují snadno - 26.8.2026