Socialisticky žít…

Někteří z nich mluví přímo o „falšování dějin“ — no jak jinak, když jim to Kreml poradil. A jak je v Rusku dobrým zvykem: když jim něco vadí, znamená to, že to dělají sami.

Ono je to pochopitelné, protože když v tom vyrůstáte a čtyřicet let tomu věříte, tak se vám blbě přiznává, že jste věřili lži, žili ve lži a vlastně tak trošku i pomáhali lži (i když třeba ne úmyslně, jen jste tomu přitakali)… To je jednodušší si říct, že to vlastně lež nebyla. A když tamto nebyla lež, tak musí být tohle lež.

Pozoruju to na některých starších lidech, ale i na vrstevnících, což mě, upřímně, trošku děsí. Někteří jsou ochotni uznat, že období komunistické vlády bylo postavené na lži, ale přesto to, co je učili ve školách a co denně viděli a četli v médiích, zůstalo hluboce zažrané a utváří to jejich světonázor. A každé další demaskování komunistických lží, třeba těch o kvalitě potravin nebo o levném žití, jim na tyto základy útočí a vyvolává obrannou reakci.

Pro psychology a sociology je to jedinečná laboratoř, kde můžou naživo sledovat vliv dlouhodobé indoktrinace. Protilék ale neexistuje; v samých základech téhle indoktrinace je zakódováno, že cokoli je proti, to je nepřátelská propaganda!

U starších lidí je to pochopitelné — vytěsňují ty špatné vzpomínky, pamatují si jen to, jak byli mladí a plní sil, a když jste mladí a plní sil, tak je svět barevnější a život se dá zvládnout i ve stínu ostnatého drátu na hranici.

V jejich vzpomínkách je socialistický humus příjemnou dobou… „Nějak jsme žili, ne vždycky jednoduše, to ne, ale dalo se žít… když‘s věděl, co komu šoupnout, když jsi znal lidi, tak sis leccos zařídil, v práci ses nemusel předřít, když sis to uměl zařídit, taky sis mohl přilepšit… A policajt přimhouřil oko, když to byl tvůj známý, a tys třeba nadejchal za volantem…“

Nad každou jednotlivou věcí se mi obrací žaludek. Nešlo legálně podnikat, slovo „podnikání“ bylo pejorativní (a „kšeftaři“ ve verbálním opovržení, ovšem známostí s „kšeftařem“ nepohrdnul nikdo), a tak se „shánělo“, „šmelilo“, něco bylo pod pultem, něco zadním vchodem, něco za úplatky, něco za protislužby, a neoficiální měnou celého toho paralelního trhu byly „flaška“, „kafe“, „kafe z tůzu“, „flaška z tůzu“ a „obálka“.

Když v tom žijete desítky let, stane se life hacking esenciální součástí vaší osobnosti: „Já půjdu za vedoucím, šoupnu mu flašku…“ — „A proč nejdeš do obchodu a nekoupíš si to? Je to levnější než ta flaška!“ — „Áááále, takhle to mám bez práce…“

Mám to bez práce… Co komunista vezme do huby, to pokřiví, co vezme do ruky, to rovnou zkurví, takže není divu, že ze slova „práce“, kterým si intenzivně futrovali kušnu, udělali nějakou příšernou karikaturu, fangli, která se stavěla na odiv, ale zároveň měla hodnotu kusu hadru. Stejně jako čas. Čas neměl hodnotu, času bylo všude fůra…

Já vím, že to někomu možná přijde normální, ale chci říct dvě věci:

Za prvé: nechci žít ve společnosti, kde je tohle všechno normální. Život za socialismu nebyl normální!

A za druhé: Dnešní společnost, i když má svých chyb a nedostatků požehnaně, je nesrovnatelně lepší. A kdo tvrdí, že je to stejné, jen v bledě modrém, nebo že tehdy se klaněli Rusákům, dneska Američanům, nebo že dneska musíš mít tvrdé lokty a žádnou páteř, ten si buď nevidí, s prominutím, do huby, nebo lže.

Copak si nepamatujete, jak to tu vypadalo? A nejen pod povrchem, ale i navenek? Jak vypadaly tehdy ulice, domy… Lidi…

Já vím, nepamatujete. Vy si pamatujete ježdění na chalupy. Nepamatujete si holé Krušné hory a vzduch plný popílku. Nepamatujete si mrtvé řeky ani výjezdní doložky ani rozkrádání stavebního materiálu, nepamatujete si Čtyřlístek pod pultem ani tvrdý chleba ani mléko s bifenylama… Pamatujete se jen na to, jak jste se potkávali se známými a že „lidi k sobě měli blíž“, ale už jste zapomněli, že když jste se sešli tři, tak jeden z vás to šel druhý den udat.

• Misantrop