Zkuste  nejhorší možný scénář.

Zde jsem  tvrdil , že dnešní globální situace se více podobá 70. létům než kterékoli jiné nedávné období. Jsme v něčem jako nová studená válka. Už jsme měli problém s inflací. Válka na Ukrajině je jako útok arabských států na Izrael v roce 1973 nebo sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979. Ekonomický dopad války na ceny energií a potravin vytváří riziko stagflace.

Ale předpokládejme, že to není rok 1979, ale 1939, jak tvrdil historik Sean McMeekin ? Samozřejmě, že pozice Ukrajiny je mnohem lepší než pozice Polska v roce 1939.Ty se po invazi nacistického Německa do Polska nedostaly. Ukrajina čelí pouze hrozbě ze strany Ruska; Polsko bylo rozděleno mezi Hitlera a Stalina.

Na druhou stranu, pokud si člověk představí druhou světovou válku jako agregaci mnoha válek, paralela začne vypadat věrohodněji. USA a jejich spojenci musí uvažovat ne o jedné, ale o třech geopolitických krizích, které se všechny mohou odehrát rychle za sebou, stejně jako válce ve východní Evropě předcházela válka Japonska proti Číně a po ní následovala Hitlerova válka proti západní Evropě v roce 1940, a Japonská válka proti USA a evropským impériím v Asii v roce 1941. Pokud by Čína příští rok zahájila invazi na Tchaj-wan a vypukla válka mezi Íránem a jeho stále více sladěnými regionálními nepřáteli – arabskými státy a Izraelem – pak bychom mohli musíme začít mluvit o třetí světové válce, spíše než jen o druhé studené válce.

Jak byste se cítil, kdybyste si vážně myslel, že se blíží třetí světová válka?

Jako teenager jsem dychtivě četl Sartrovu trilogii o francouzských intelektuálech v předvečer a po vypuknutí druhé světové války, jejíž první díl je „Věk rozumu“. Pamatuji si, že mě pronásledoval pocit existenciální úzkosti, který sužoval jeho postavy. (V metafoře, která památně zprostředkovává nihilismus předválečné Paříže, hlavní hrdina Mathieue, jehož   první myšlenka, když se dozvěděl, že jeho milenka Marcelle je těhotná, je, jak zajistit potrat.) Je léto roku 1938 a nad každým visí blížící se zkáza.

Dlouhá léta jsem o těch knihách nepřemýšlel. Vrátili se mi až po ruské invazi na Ukrajinu 24. února, protože jsem se zachvěním poznal ten pocit neúprosně blížící se katastrofy. Ani nyní, po pěti týdnech války, která se vyznačuje hrdinským úspěchem ukrajinských obránců proti ruským vetřelcům, se stále nemohu zcela zbavit nepříjemného pocitu, že jde pouze o úvodní děj mnohem větší tragédie.

Naposledy, když jsem byl v Kyjevě, začátkem září loňského roku, jsem se vsadil s harvardským psychologem Stevenem Pinkerem . Sázka  se týkala toho, že „do konce tohoto desetiletí, 31. prosince 2029, si konvenční nebo jaderná válka vyžádá nejméně milion obětí.“ Pevně ​​doufám, že sázku prohraju. Ale moje byla a není iracionální úzkost. Když jsem seděl v Kyjevě a přemýšlel o pravděpodobných záměrech Vladimira Putina a zranitelnosti Ukrajiny, viděl jsem přicházející válku. A válka na Ukrajině je skutečně velmi krvavá.

Od vydání jeho knihy „The Better Angels of Our Nature“ v roce 2012 jsme se s Pinkerem dohadovali o tom, zda se svět stává mírovějším – abych byl přesný, zda existuje smysluplný trend, aby válka byla méně častá a méně smrtící. Data, z nichž čerpá pro tuto knihu (v kapitolách 5 a 6), to tak jistě ukazují.

Pinker nabízí dvojí tvrzení. Zaprvé, od roku 1945 panuje mezi velmocemi „dlouhý mír“, což výrazně kontrastuje s předchozími obdobími opakujících se konfliktů mezi velmocemi. Za druhé, existuje také „nový mír“ charakterizovaný „kvantitativním úpadkem válek, genocidy a terorismu, který od konce studené války postupuje v záchvatech a začíná“.

Ruská ekonomika byla jistě tvrdě zasažena západními restrikcemi, ale stále zastávám názor, že nebyla zasažena dostatečně silně, aby válku ukončila. Dokud bude německá vláda vzdorovat embargu na vývoz ruské ropy, Putin stále vydělává dostatek tvrdé měny, aby udržel svou válečnou ekonomiku nad vodou. Nejlepším důkazem toho je pozoruhodné oživení směnného kurzu rublu vůči dolaru. Před válkou se za dolar kupovalo 81 rublů. Po invazi se směnný kurz propadl na 140. Ve čtvrtek byl zpět na 81, což odráželo především kombinaci zahraničních plateb za ropu a plyn a kontrolu ruského kapitálu.

3. Urychlí kombinace vojenské a hospodářské krize palácový puč proti Putinovi?

Jak jsem tvrdil před dvěma týdny, Bidenova administrativa sází na změnu režimu v Moskvě. Od té doby, co jsem psal, se to jasně ukázalo. Nejenže americká vláda označila Putina za válečného zločince a zahájila řízení ke stíhání ruských pachatelů válečných zločinů na Ukrajině; na konci svého projevu ve Varšavě minulou neděli Joe Biden pronesl devět slov pro historické knihy: „Proboha, tento muž nemůže zůstat u moci.“

Někteří tvrdili, že to bylo jen mimochodem, mimochodem k jeho pejorizaci. Američtí představitelé se téměř okamžitě pokusili vrátit to zpět. Ale přečtěte si celý projev, v němž byly opakované narážky na pád Berlínské zdi a Sovětského svazu, předkládající novou bitvu v naší době „mezi demokracií a autokracií, mezi svobodou a represí, mezi řádem založeným na pravidlech a řádem ovládaným. hrubou silou.“ Není pochyb o tom, že USA (a alespoň někteří jejich evropští spojenci) mají za cíl zbavit se Putina.

4. Vede riziko pádu Putina k zoufalým opatřením (např. uskutečnění jeho jaderné hrozby)?

To je nyní zásadní otázka. Zdá se, že Biden a jeho poradci jsou až pozoruhodně přesvědčeni, že kombinace úbytku Ukrajiny a sankcí vůči Rusku způsobí v Moskvě politickou krizi srovnatelnou s tou, která před 31 lety rozpustila Sovětský svaz. Putin ale není jako blízkovýchodní despotové, kteří během války v Iráku a arabského jara spadli z piedestalu moci. Už kvůli vlastnictví  zbraní hromadného ničení, včetně největšího arzenálu jaderných hlavic na světě, stejně jako chemických  a bezpochyby biologických zbraní.

Ti, kdo předčasně vyhlašují ukrajinské vítězství, jako by zapomínali, že čím hůře se Rusku daří v konvenční válce, tím vyšší je pravděpodobnost, že Putin použije chemické zbraně nebo malou jadernou zbraň. Pamatujte: Jeho cílem od roku 2014 bylo zabránit tomu, aby se Ukrajina stala stabilní západně orientovanou demokracií integrovanou do západních institucí, jako je Severoatlantická aliance a Evropská unie. S každým dalším dnem smrti, ničení a vysídlení může věřit, že tohoto cíle dosahuje: spíše plná  kostnice než svobodná Ukrajina.

A co je důležitější, pokud věří, že cílem USA a jejich spojenců je svrhnout ho – a pokud bude Ukrajina pokračovat v útocích na cíle v Rusku, jak se to zjevně stalo poprvé ve čtvrtek večer – zdá se, že je mnohem pravděpodobnější, že konflikt eskaluje než že hodlá  pokorně rezignovat na ruské prezidentství.

Ti, kteří odmítají riziko třetí světové války, tuto tvrdou realitu přehlížejí. Ve studené válce to bylo NATO, kdo nemohl doufat, že vyhraje konvenční válku se Sovětským svazem. To byl důvod, proč měla taktické jaderné zbraně připravené k odpálení proti Rudé armádě, pokud by vpochodovala do západní Evropy. Dnes by Rusko nemělo v konvenční válce s NATO žádnou šanci. Proto má Putin připravené taktické jaderné zbraně k odpálení v reakci na útok Západu na Rusko. A Kreml už argumentoval, že takový útok probíhá.

Dne 21. února Nikolaj Patrušev, tajemník ruské Rady bezpečnosti, prohlásil, že „ve svých doktrinálních dokumentech Spojené státy nazývají Rusko nepřítelem“ a jejich cílem není „nic jiného než rozpad Ruské federace“. 16. března Putin prohlásil, že Západ vede „válku ekonomickými, politickými a informačními prostředky“ „komplexní a do očí bijící povahy“.

„Byla nám vyhlášena skutečná hybridní válka, totální válka,“ prohlásil v pondělí ministr zahraničí Sergej Lavrov. Jeho cílem je „zničit, rozbít, vyhladit, uškrtit ruskou ekonomiku a Rusko jako celek“.

5. Udržují Číňané Putina nad vodou, ale pod podmínkou, že souhlasí s kompromisním mírem, který nabízejí zprostředkovateli?

Nyní je poměrně jasné (zejména z domácích zpráv prostřednictvím státem kontrolovaných médií), že se čínská vláda postaví na stranu Ruska, ale ne v takovém rozsahu, který by vyvolal americké sekundární sankce vůči čínským institucím obchodujícím s ruskými subjekty, které jsou v rozporu s našimi sankcemi. Už neočekávám, že Čína bude hrát roli mírového zprostředkovatele. Potvrdil to páteční mrazivý virtuální summit mezi Evropskou unií a čínskými lídry.

6. Nastartuje se naše porucha pozornosti před něčím z toho?

Je lákavé říci, že to začalo po obvyklém čtyřtýdenním zpravodajském cyklu ve chvíli, kdy Will Smith minulý víkend na Oscarech udeřil Chrise Rocka. Jemnější odpovědí je, že v nadcházejících měsících bude podpora západní veřejnosti pro ukrajinskou věc testována trvale rostoucími cenami potravin a pohonných hmot v kombinaci s mylným vnímáním, že Ukrajina vyhrává válku, namísto toho, aby ji prostě neprohrála. .

7. Jaká je vedlejší škoda?

Svět má vážný a zhoršující se problém s inflací, přičemž centrální banky jsou vážně za  akční křivkou. Čím déle tato válka pokračuje, tím vážnější je hrozba přímé stagflace (vysoká inflace, ale s nízkým, žádným nebo záporným ekonomickým růstem). Tento problém bude závažnější v zemích, které silně spoléhají na Ukrajinu a Rusko nejen kvůli energii a obilí, ale také kvůli hnojivům, jejichž ceny se v důsledku války zhruba zdvojnásobily. Každý, kdo věří, že to nebude mít nepříznivé sociální a politické důsledky, nezná historii.

„Tak co bude dál?“ je otázka, kterou dostávám opakovaně. Abychom se dostali ke konečnému výsledku, vraťme se zpět k politologii, začněme argumentem pro optimismus (který se podle mého názoru rovná „Jsou 70. léta, ne 40. léta“). Většina válek je krátká. Podle studie  D. Scotta Bennetta a Allana C. Stama III z roku 1996 trvala průměrná (průměrná) válka mezi lety 1816 a 1985 pouhých 15 měsíců. Více než polovina válek v jejich vzorku (60 %) trvala méně než šest měsíců a téměř čtvrtina (23 %) méně než dva. Méně než čtvrtina (19 %) trvala déle než dva roky. Je tedy slušná šance, že válka na Ukrajině relativně brzy skončí.

Vzhledem k tomu, že Rusko zápasí o to, aby na Ukrajině dosáhlo byť jen omezeného vítězství, je nepravděpodobné, že by Putin eskaloval způsobem, který by ho mohl přivést do širšího konfliktu. Takže příměří je pravděpodobné řekněme za pět týdnů – začátkem května – protože do té doby Rusové buď dosáhnou obklíčení ukrajinských sil na Donbasu, nebo selžou. Ať tak či onak, budou muset dát svým vojákům pauzu. Probíhá proces odvodu a výcviku náhrad, ale bude trvat mnoho měsíců, než budou noví vojáci připraveni k boji.

Zajištění míru však bude trvat mnohem déle. S každým dalším dnem ukrajinského odporu se pozice jakoby přitvrzovaly, zejména v územních otázkách (budoucí status nejen Doněcku a Luhansku, ale i Krymu). Dovedu si dobře představit příměří, která nedrží, pokusy získat převahu vedoucí k eskalaci  bojů – a to vše trvá mnohem déle, než se zdá, že by kdokoli očekával. To také znamená, že sankce vůči Rusku budou trvat, i když se nezpřísní.

Tento závěr odpovídá rozsáhlé  literatuře o trvání války. „Když se pozorovatelné schopnosti blíží paritě,“ argumentoval Branislav Slantchev v roce 2004, „pobídky odkládat dohodu jsou nejsilnější a války budou mít tendenci být delší.“ V důležitém článku z roku 2011 Scott Wolford, Dan Reiter a Clifford J. Carrubba navrhli tři poněkud kontraintuitivní pravidla:

1. Vyřešení nejistoty bojem může vést spíše k pokračování než k ukončení války.
2. Války…  méně, ne více, pravděpodobně skončí, čím déle trvají.
3. Válečné cíle se mohou v průběhu času v reakci na vyřešení nejistoty zvyšovat, spíše než snižovat.

Co by mohlo odvrátit tak vleklý „mír, který není mír“, který bude příliš násilný na to, aby se dal kvalifikovat jako „zmrazený konflikt“ , jaký má Rusko v Moldavsku a Gruzii? Možná bude mít Biden štěstí a Putina defenestrují nespokojení členové ruské politické elity a hladoví Moskvané. Ale nesázím na to. (V každém případě je zde otázka, byla by ruská revoluce lepší pro nás nebo pro Čínu? Byl pád Saddáma Husajna lepší pro nás než pro Írán?)

Putinův pád by jistě zvýšil pravděpodobnost trvalého míru na Ukrajině. Alex Weisiger z Pennsylvánské univerzity argumentoval, že „zejména v méně demokratických zemích… nahrazení stávajícího vůdce může být součástí procesu, v němž se lekce z bojiště promítnou do změny politiky… Obrat ve vedení je spojen s urovnáním [válek], a … obrat k bezúhonným vůdcům, kteří jsou ochotnější udělat ústupky nutné k ukončení války, je zvláště pravděpodobný, když se válka začíná vyvíjet špatně.“

Skvělé! Problém je v tom, že takové „obraty vedení“ jsou výjimkou, nikoli pravidlem. Z celkového počtu 355 vůdců ve velkém vzorku mezistátních válek bylo podle Sarah Croco z University of Maryland pouze 96 nahrazeno před koncem války, z nichž 51 bylo následováno „nevinnými“ vůdci, tj. lidmi, kteří neměli byl součástí vlády na začátku války. Jinými slovy, většinu válek ukončují stejní vůdci, kteří je začínají. Ke změně režimu dochází v méně než čtvrtině válek a bezúhonní vůdci se objevují pouze ve 14 % konfliktů.

Doufám, že prohraju sázku se Stevenem Pinkerem. Doufám, že válka na Ukrajině brzy skončí. Doufám, že Putin brzy odejde. Doufám, že nedojde k žádné kaskádě konfliktů, kdy po válce ve východní Evropě bude následovat válka na Středním východě a válka ve východní Asii. Především doufám, že v žádném z horkých míst světového konfliktu se nikdo euchýlí k jaderným zbraním.

Existují ale dobré důvody, proč nebýt příliš optimistický. Historie a politologie poukazují na perspektivu  vleklého konfliktu na Ukrajině, i když bude někdy příští měsíc dohodnuto příměří. Díky nim vypadá Putinův pád jako scénář s nízkou pravděpodobností. Z období globální stagflace a nestability dělají vysoce pravděpodobný scénář. A připomínají nám, že není zaručeno, že k jaderné válce nikdy nedojde.

Výslovné označení Putina válečným zločincem a jeho odstranění z moci smysluplně zvyšuje riziko použití chemických nebo jaderných zbraní na Ukrajině. A pokud budou jaderné zbraně použity jednou v 21. století, obávám se, že budou použity znovu. Zřejmým důsledkem války na Ukrajině je, že mnoho států po celém světě zesílí svou snahu o získání  jaderné zbraně. Nic totiž neilustruje jejich hodnotu jasněji než osud Ukrajiny, která se jich v roce 1994 vzdala výměnou za bezcenné záruky. Éra nešíření zbraní hromadného ničení skončila.

Znovu- chci tuto sázku prohrát. Ale musím vám připomenout poslední Pinkerovu sázku. V roce 2002 se cambridgeský astrofyzik Martin Rees veřejně vsadil, že „do roku 2020 povede bioteror nebo biochyba k jednomu milionu obětí při jediné události“. Pinker se v roce 2017 postavil na druhou stranu sázky a tvrdil, že materiální pokroky „učinily lidstvo odolnějším vůči přírodním a člověkem způsobeným hrozbám: propuknutí nemocí se nestává pandemiemi“.

Jak jsem řekl: Zvažte nejhorší možný scénář.