
Rozumný ombudsman
ŠTĚPÁN CHÁB
Dětský ombudsman Martin Beneš se vyjádřil ke dvěma tématům. A u obou, i když jeho postoj vzbudil odpor, mluvil velmi rozumně.
První téma. Tragický případ malé Viktorky, kterou soud svěřil do péče jejího otce. Narkoman, schizofrenik. Viktorku zabil. Společnost teď hledá viníka, ministr spravedlnosti chce podat kárnou žalobu na soudkyni.
Což mi připomnělo tradiční českou vlastnost – na někoho to musíme svalit. Skočili na to téměř všichni. Dětský ombudsman Martin Beneš nikoliv. Velmi správně pojmenoval to, že u Viktorky neselhala soudkyně, jejíž rozhodnutí potvrdily i další instance. Podle ombudsmana selhal systém.
Ombudsman Beneš má pravdu v tom, že „obvinění soudkyně“ je jen hledání obětního beránka. Skutečný problém je, že stát nemá propojené databáze varovných signálů (psychiatrická anamnéza, domácí násilí, závislosti) mezi sociálkou, policií, lékaři a justicí. Malá Viktorka je vlastně další případ podobný střelbě na FF UK. I tam u vraha Kozáka byly známy všechny varovné signály, ale kvůli špatně fungujícímu systému se nespojily dohromady a tedy došlo k nebývalé tragédii. Systém nefunguje, jak má. Martin Beneš má pravdu.
Ale pojďme k ombudsmanově druhému tématu, kde kvůli němu vzkypěla krev.
I na základě vraždy malé Viktorky se usnáší část Senátu nad tím, že by „opravila“ rozvodovou novelu. V ní část senátorů chce zvýšit práva dítěte na rozhodování. A to tak, že by soud měl významněji přihlížet k přáním dítěte. A to do té míry, že by vlastně rozhodnutí nechal z velké části na samotném dítěti. Martin Beneš tvrdí, že to by vystavilo dítě obrovskému tlaku a zároveň vedlo k manipulaci rozvádějících se rodičů („když odejdeš k tátovi/mámě, bude mi smutno a budu sama“).
Tady zabloudím do vlastního dětství, které bylo někdy od mých osmi let poznamenané vcelku divokým rozvodem mých rodičů. Přičiním malou vzpomínku. Protože rozvod se táhl asi pět let, vzala nás máma, kýho výra proč, k psycholožce, která měla posoudit stav nás dětí. Prošli jsme si inteligenčními testy, emočními testy, celý ten proces trval kolem dvou hodin.
Na konci probíhal rozhovor s psycholožkou. Za přítomnosti mámy.
Psycholožka se mě ptala – a ke komu bys chtěl jít.
Bylo mi tak devět let.
Sekl jsem okem po mámě a řekl – k mámě.
A když jsme pak šli Prahou na nádraží na vlak, abychom se vrátili do toho našeho pohraničí, neustále mi vrtalo hlavou, jak bych odpověděl, kdyby mi za zády seděl otec. A věděl jsem, že bych odpověděl, že chci k němu. Už jen tak malá a zdánlivě bezvýznamná maličkost toho, kdo by mi seděl za zády. A to v naší rodině směrem k dětem při rozvodu neprobíhala žádná manipulace, aspoň si na ni nepamatuju. Zároveň jsem cítil drtivý stud za to, že jsem otce vlastně zradil. Bylo to ponižující, bezcitné.
Dítě nechápe rozvod, hledá v něm svou vinu, nechce rozvod, brání se mu a otázka – tak ke komu chceš – před něj staví Sofiinu volbu, na kterou nemá věk, ani zkušenosti a neumí odpovědět, ač odpoví dle okolností, dle současné situace toho, kdo mu sedí za zády. A tady má dětský ombudsman Martin Beneš pravdu. Podobná úprava novely rozvodového zákona by na dítě naložila neskutečnou tíhu jen proto… aby zbavila tíhy soudce, který by si po pilátsku mohl umýt ruce a říct – dítě to tak chtělo. Systém má jednat v co nejlepším zájmu dítěte, ne se zbavovat povinnosti tak činit.
Přenesení odpovědnosti na dítě je z pohledu alibistických dospělých pohodlné, ale pro psychiku dítěte likvidační. Výrok „dítě si to tak přálo“ udělá z devítiletého dítěte soudce vlastních rodičů. A to je děsivá role.
Martin Beneš tak dává naději, že na post dětského ombudsmana usedl rozumný člověk. A to je dobře. To naše země i ten občas selhávající systém potřebuje.


(8 votes, average: 4,13 out of 5)
Toto jsou absurdity malého českého hňupa.
Dávat rozhodujíí pravomoci těm, kdo to nechcou, nemůžou či neumí. Vynout se za každou cenu důsledkům svého jednání, s tím , rozhodovat smysluplně, zodpovědně a moudře.
Český srab, na smetiště dějin.
svrab háb
Je nutné, aby soudci byli plně zodpovědní za svoje rozsudky. A to i trestně, například v tomto případě, jako spolupachatelé trestného činu vraždy.
Není možné aby existovala skupina lidí, která rozhoduje o osudech ostatních nenese za svoje rozhodnutí zodpovědnost a omyly a špatná rozhodnutí odbývá pokrčením ramen a často ani tím ne. Přitom je oproti jiným královsky placena a nárůstsvých platů a odměn si nechává – světe div se – potvrdit soudními rozhodnutími!