Dopis pokračoval výčtem výhod a podpory, kterými by mě západní média a progresivisté zahrnovali, pokud bych sladil své názory s jejich preferovanými tématy debaty:
„Pokud přestanete kritizovat islám, tak Západ k vám bude rozhodně přívětivější a obdržíte více nabídek a příležitostí ve své další kariéře.“
Co z toho, co říkám, levici tolik vytáčí? Odmítám radikální islám na Západě ospravedlňovat. Odmítám mlčet o nejhorších důsledcích nekontrolovaného islámského extremismu.
Nežvaním pod ochranou multikulturalismu a tolerance; některé věci nesmějí být tolerovány. Apologeti islámu mi jasně vzkazují: „Zařaď se a drž krok s námi. Propaguj ty samé myšlenky jako ostatní: Islám je všech svých aspektech láskyplným a benevolentním náboženstvím. Zaměř se na tohle a zametej zločiny proti lidskosti pod koberec.“
Opravdu bych si přál, abych toho byl schopen.
Samozřejmě, není těžké pochopit, proč tolik mých kolegů podlehlo tomuto tlaku. Moje životní cesta by byla opravdu mnohem jednodušší, kdybych přijal tento většinový politický názor a srovnal svůj krok s ostatními, kteří dali přednost pohodlí před pravdou. Ale zjistil jsem, že je nemožné zapadnout mezi hlavní islámské apologety na Západě. Vzpomínky na to, co jsem viděl, a zvěrstva, která jsou nadále páchána, mě strašily a poháněly, abych mluvil za ty, které nikdo neslyší. Mým cílem nikdy nebylo působit na Západ tak, aby si mě oblíbil, nebo abych získal osobní výhody ze sdílení svých zkušeností. Mým cílem bylo vždy zastavit muka, která moji souvěrci prožívají pod knutou neúprosných tyranských islámských uskupení a režimů.
Narodil jsem se a byl jsem vychován v muslimských společnostech, ve dvou dominantních větvích islámu, v sunnitském a v šíitském islámu a to jak v arabském, tak i v perském světě. Zkušenosti, kterými prošla moje rodina a lidé kolem nás, mě formovaly tak, že bylo nemyslitelné, abych si neuvědomil, jak jsou právo šaría a islamistická nadvláda nebezpečné. Proto se stalo mým posláním řešit tyto zásadní problémy ve svých knihách, v naději, že bych mohl pomoci uskutečnit nějaké vnitřní reformy tohoto náboženství. Muslimové, jako například egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí, Dr. M. Zuhdi Jasser a Salim Mansur, abych jich jmenoval alespoň několik, také obhajují reformu islámu.
Islámští apologeti musí pochopit, že já a mě podobní neuzavřeme Faustovskou smlouvu, abychom mohli těžit z příslušnosti k hlavnímu proudu. Existují jisté hodnoty, které jsou daleko důležitější, než jen osobní zájmy. Snažíme se například zvyšovat povědomí a pomoc porobeným ženám, které jsou často pod vládou islámu zotročovány a mučeny.
Dalším záměrem této rozpravy je analyzovat pojem „Západ“. Lidé, jako ten islámský kazatel, říkají: Západ si tě oblíbí a budeš mít větší úspěch, pokud nebudeš kritizovat islamismus. Ale „Západ“ nezahrnuje všechny lidi na Západě, zdá se, že většinou zahrnuje instituce a politické osobnosti extrémní levice. Tito extremističtí muslimové se mohou také odvolávat na organizace nebo sociální sítě, které se nezabývají fakty, ale ideologií. Zdá se, že se nezabývají důkazy, ale diskutují o věcech jenom podle svých představ a zbožných přání. Naneštěstí, mnoho těchto univerzit, institucí a sociálních sítí jsou na Západě obrovské a dominantní.
Poprvé jsem přišel do USA za vlády prezidenta Obamy, abych zde vyučoval, což mi umožnilo Fulbrightovo stipendium. A již tehdy bylo zajímavé vidět, kolik institucí a osobností nechtělo vůbec slyšet nebo evidovat nějakou kritiku islámu. Zdálo se mi, že toto vyhýbání se jakékoliv diskusi představuje totální dvojí standard. Pro moje kolegy bylo naprosto v pořádku nemilosrdně kritizovat náboženství, jako je křesťanství nebo judaismus, ale islám byl ve zvláštní kategorii. Byl to pro mne šok, když jsem velice rychle přišel na to, že je přijatelné, aby oni kritizovali své vlastní náboženství, ale já jsem nemohl kritizovat islám. To mi nedávalo vůbec žádný smysl.
V Íránu a Sýrii, kde jsem vyrostl, státní orgány mohou zatknout, uvěznit, mučit a dokonce i popravit člověka za to, že řekl něco, co nebylo dostatečně pozitivní vůči dominantnímu náboženství země, islámu. Zvenku se zdá, že jediným místem pro ty, kteří by chtěli reformovat islám, je Západ. Koneckonců, většina politických lídrů na Západě se trvale chlubí vymoženostmi, jako je svoboda projevu a svoboda tisku. Takže kde jinde než tam může dojít k reformě velice autoritativního náboženství?
Pokud by se člověk o něco takového pokusil v zemi, kde je uplatňováno právo šaría, tak by měl vážné potíže i za sebemenší pokus o kritiku dominantního náboženství. Všichni jsme předpokládali, že tady na Západě bude bezpečné klást otázky a kritizovat cokoli. Místo toho mnohé instituce využívají mnohem jemnější metody pro potlačení kritiky islámu. Jednou z těchto metod je označování všeho, co říká cokoliv třeba i jen trochu negativního o islámu – a to zahrnuje dokonce i konstruktivní kritiku a příležitost k reformě – jako propagaci „islamofobie“.
Přijměte, prosím, toto prosté poselství: Pokud si myslíte, že kritika křesťanství a judaismu je konstruktivní a je to způsob, jak modernizovat a vytvořit reformy, tak, prosím, aplikujte stejná pravidla i na islám.
Čím víc budeme skrývat nebo ignorovat konstruktivní kritiku islámu, tím těžší bude provést v tomto náboženství reformy, a tím jednodušší bude vítězství muslimských radikálů.
V celosvětovém měřítku jsou jménem islámu každým okamžikem každého dne páchány zvěrstva, a proto by vaším cílem neměla být politická korektnost a už vůbec ne zuřivá ochrana tohoto náboženství. Je třeba pomoci těm, které islám zranil a nabídnout podporu všem lidem, kteří chtějí odstranit jeho zneužívání. Tutlání mnohých nepopsatelných skutků, které se dějí pod právem šaría, pouze posílí ty osoby, které mají zlovolné úmysly, a krutě si podmaňují ty nejzranitelnější.
Pokud, jak tvrdíte, jsou vašimi základními hodnotami svoboda projevu, svoboda tisku a otevřená diskuse o křesťanství a judaismu, tak by se měly tyto hodnoty vztahovat i na islám. Podporujte hlasy těch, kteří zažili právo šaría na vlastní kůži, a vyzývají k reformě islámu.
Důvodem, proč kritizuji radikální prvky svého náboženství, není nenávist, ale snaha ochránit ty, kteří byli zneužiti a opuštěni svými lídry. Mám oči otevřené a nejsem ochoten zametat pravdu pod koberec, i když by mi to mohlo třeba přinášet výhody nebo zisk.