Prezident Pavel nepodepsal důchodovou (ne)reformu

Česká vláda je jakoby v posledním tažení. Člověk by jí snad i politoval. Premiér byl dokonce na Hradě a snažil se podle ČT (Události 31.8.2023) o to, aby prezident Petr Pavel podepsal zákon, který mění výpočet důchodu tak, že snižuje růst důchodů a místo valorizace v případě vysoké inflace počítá s jednorázovým příplatkem. V médiích se o tomto zákonu hovoří jako o důchodové reformě a Petr Fiala se před jednáním s Pavlem vyjadřoval tak, že jde o logický krok k řešení schodku důchodového účtu. Oba Petrové pak jednali, podle ČT mělo jednání skončit v polovině večerních Událostí a pak zřejmě měl nastat slavnostní okamžik, v němž se vše v dobré obrátí a Pavel podepíše.

Pro Fialu se tak ovšem situace nevyvinula, odjel z Hradu, aniž by se s ČT bavil a poté nastala fáze objasňování z Hradu. Tisková mluvčí prezidenta prohlásila, že se Pavel bude rozhodovat dále mezi vetováním zákona nebo podpisem. To je velmi „unikátní“ způsob rozhodování, pokud má k němu Pavel „vážné výhrady“. Má-li vážné výhrady, nemůže podepsat. Pokud podepíše, nemá vážné výhrady. Dokonce jsem v médiích četl o tom, že Pavel považuje vládní úpravy výpočtu valorizace důchodů za „málo účinné“ a chtěl by, aby vláda na důchodcích více šetřila. Možná mu nestačilo to, že se nezvýšila apanáž pro bývalé dva české prezidenty, kteří ostrouhali a výplata se jim zvyšovat nebude. Vskutku zajímavý trapas.

Vládní politici jsou z Pavlova postoje evidentně „rozčarováni“, popřípadě mu „nerozumí“. Nicméně, a to je nutné také zdůraznit, je to pokračování rozepří, které vládní senátoři rozpoutali vůči skvělému kandidátovi Pavla na ústavního soudce. Robert Fremr nebyl díky postoji řady senátorů z vládních stran dosazen do Ústavního soudu v klidu – jak si vážnost Ústavního soudu vyžaduje – ale byla i díky vládním senátorům otevřena Fremrova bolševická minulost. Vypadá to tak, že se Pavel prozatímním (ne)podpisem důchodové novely tak trochu vládní koalici „mstí“. Nepodpořili jste mého Fremra, já vám nepodepíšu novelu. I tak to může nakonec i vypadat.

Jinak musím dát stoprocentně za pravdu Miroslavu Kalouskovi, který o vládní politice hovoří jen a jen kriticky. Při komentování přípravy státního rozpočtu na rok 2024 se Kalousek vyjádřil i takto: Zoufalství v přímém přenosu, ztrácím naději, řekl Kalousek na adresu vlády:

„Ztrácím naději. Co zažíváme, je prostě zoufalství v přímém přenosu, na to se nedá koukat. Takhle se nedá řídit příprava státního rozpočtu a nemůže to dobře dopadnout,“ řekl Kalousek ve vysílání CNN Prima NEWS, čímž narážel na vládou chystaný rozpočet na rok 2024.

Především se ale musíme vážně zeptat, zda vládní politika vůbec existuje. Premiér Fiala se vyjadřuje k řadě věcí, které se v médiích diskutují, naprosto bez emocí. Hovoří svým navenek klidným hlasem o tom, že vše, co vláda činí, činí pro dobro nás všech. Žádné velké problémy nevidí, vše je na dobré cestě a dobře to dopadne. Přitom kolem něj létají dělbuchy, vypouštěné často stranami vládní koalice, respektive jejich občas i váženými členy. Při přípravě rozpočtu tak jako pomyslná „špička ledovce“ ční otázka deficitu na rok 2024, který byl stanoven s vážnou tváří ministra financí na asi (ne)překročitelných 235 miliard korun, aby se po jednání pětikoalice tato hranice posunula na asi 260 miliard korun. To je skutečně politicky naprosto „bezchybné“, že ano.

A aby toho nebylo dost, významná tvář TOP 09 Jiří Pospíšil je vyzýván k demisi kvůli kauze Dozimetr a on sám v ČT nevidí důvod k rezignaci. Prohlásil totiž v ČT, že by odstoupil jenom tehdy, kdyby byl obviněn, ale pokud ho obviňuje opoziční pražské hnutí, neodstoupí. Tak tedy podle Pospíšila funguje presumpce (ne) viny u politika. Ještě se musíme od argumentace Pospíšila hodně učit, když dříve stačilo jen mediální obvinění a politik se měl pakovat, a i když to pak později třeba i vyhrál, v politice byl vyřízený.

Je toho prostě moc a čeho je moc toho je příliš. Neschopnost vládní koalice dělat rozumnou a pochopitelnou politiku je natolik očividná, že se není třeba vůbec divit tomu, že vládě důvěřuje jenom čtvrtina voličů. Možná by bylo lepší se ptát jak to, že ještě celá čtvrtina voličů vládě po tom, co tu více než rok a půl předvádí, stále ještě důvěřuje. To je mi přiznám se také záhadou.