
Potřebujeme vůbec prezidenta?
MILAN DANIEL
Když se z prezidenta stává mediální spektákl i politická záminka, je načase se znovu zeptat, zda republika opravdu potřebuje svého kvazipanovníka, píše Milan Daniel.
Korporátní média nás týdny přesvědčovala o tom, že občanstvo ze všeho nejvíce zajímá, zda prezident pojede na sešlost NATO do Ankary. Figuře té dostávalo se pozornosti srovnatelné s otázkou přežití.
Petr Pavel si účast nakonec různými cestami vydupal a k nevoli premiéra demonstroval, že si nakonec udělá, co chce, bez ohledu na vládu. Čeho tím objektivně dosáhl, je nabíledni. Nakonec se ukázalo, že pokud jde o reprezentaci zájmů, dopadlo to podle úsloví „prašť jako uhoď“. V této souvislosti se přímo nabízí otázka, zda občané země, která si pro svou správu volí své zástupce, a to včetně zástupců v parlamentu, potřebují nadto náčelníka, který si osobuje takové pravomoci, na které v „demokratické zemi“ nemá běžný občan možnost dosáhnout. Mají ale Češi, Moravané a Slezané potřebu nahradit možnost rozhodovat o podstatných záležitostech sami a nesvěřit ji osobě ne nepodobné panovníkovi? Bohužel to tak vypadá, a nejen pokud jde o prezidenta…
Když se v říjnu 1918 rakousko-uherské císařství rozpadlo, započala tvorba nového právního rámce vzniknuvší republiky přijetím prozatímní ústavy. Byla ovlivněna právním uspořádáním států s republikánskou tradicí. Rozhodovalo se mezi prezidentským a parlamentním systémem. V zemi, která měla staletou zkušenost s despocií, nakonec zvítězila koncepce systému parlamentního. Už tehdy jí paradoxně oponoval T. G. Masaryk, jehož osobnost měla na obnovení státnosti lví podíl. Pro výkon své funkce si přál širší pravomoci. Tehdejší tvůrci ústavy mu vyhověli jen zčásti. Přesto si díky své autoritě a okruhu osobností kolem „Hradu“ vybudoval silnou mimoparlamentní autoritu.
Podobná situace nastala poté, co byl prezidentem po převratu zvolen Václav Havel.
Parlament neparlament.
Obě osobnosti měly v daných historických obdobích nespornou váhu, třebaže vedle nich působili i jiní významní mužové a ženy. Proč ale disponovaly – a funkce prezidenta republiky dodnes disponuje – výjimečnými pravomocemi, jejichž výkon sice bývá občas korigován, ale figura, která je reziduem mocnáře, přesto zůstává?
Jaké to ale vlastně pravomoci jsou?
Vymezuje je ústava, většinou jde o výkon protokolárních činností. Ta zároveň říká, že prezident republiky nemůže z titulu výkonu své funkce přímo ovlivňovat politiku státu. A pokud tak činí, byť s vědomím, že se pohybuje na hraně zákona, setkává se to logicky s odporem či je to předmětem sporů, které jsou dobré jen k tomu, aby zamořovaly mediální prostor.
„Tento stát ani společnost nepotřebují prezidenta republiky“, uvedl už před mnoha lety Petr Uhl, jedna z nejvýraznějších osobností disentu. „Jestli státní správa potřebuje protokolárního člověka, který formálně svým podpisem stvrdí to, na čem se parlament nebo vláda usnesou, tak existuje kancléřský systém a český politický systém je mu už dost blízký. V něm člověk bez jakýchkoli pravomocí reprezentuje, a když je třeba položit věnec, tak ho položí. Nebo přijme velvyslance a jeho pověřovací listiny. Či stvrdí svým podpisem, že parlament ratifikoval mezinárodní smlouvu. To jsou všechno protokolární záležitosti.“
Kdyby k tomu byla vůle parlamentu, výkon řady prezidentských pravomocí by bylo možné jednoduše nahradit a zmíněné pravomoci změnou ústavy přenést na jiné orgány státní moci. Nic by se nestalo, kvazipanovníka by nikdo nepostrádal. Občané by mohli mít při svém rozhodování méně alibistické pocity, protože rozhodnutí by byla na nich. Obecenstvo by nicméně přišlo o spektákl při výběru mocnáře bez faktické moci a o divadlo při výkonu jeho role, který ovšem neurčuje zdaleka (byť někdy více, jindy méně) on sám. Paní poslankyně a páni poslanci potom o kost, na niž mohou aplikovat své sliny. Potřebujeme ale takové divadlo?
Obecně zajisté nikoliv, Pro správu země má ta funkce význam nicotný, pro služebnou armádu všelikých příživníků je ale vemenem, na které jsou vděčně přisáti a je pro ně nenahraditelné. To se pravda těžko opouští, ale co s tím nakonec naděláme, že? My, lid, jsme jen malí lidi!
A!


V zemi ničím neomezených svinstev a prasáren kde si její ústavou azákony a práve i její nejvyšší představitelé a ochránci okázale vytítají brusel je vsjo vazmóžno.
Tedy i skutečnost že se její prasidenti nechavají uctívat za Boha a neskrývaně slouží jejím nejhoršímškůdcům.
Její lepší část obyvatel odholaně a tvrdě vystupující jako zásadově přesvědšení antikomunisté a rusobijci si tahlekřivácká VIP pakáž a nadltvořido svého čela postaví snaživéhoabsoventa akademié sovětsjké KGB
činovníka a inforrmátora komunistické vStB a jejího reaktivního škůdce.
Prezident Pavel je odpudivá lidská bytost. Ruku bych mu nepodal.
Ne, nepotřebujeme a ani momentálně žádného nemáme. Emanuel Moravec, dočasný okupovatel pražského hradu, se za prezidenta české republiky, prostě považovat nedá.
Myslím, že bychom se měli spíše ptát: Potřebujeme vůbec senát? Ten škodí Česku mnohem více než hradní bolševik.
Jestli by nebyl lepší nějaký CEREVIČ – mohl by to být JÁ BABIŠ první.
Cereviče se holubince modrožluté zachtělo?
Aby jej znovu vyprovokovala svým půvabem progresivstky vvydat se znovu za Turkemro další porci ostudy pro zem,kterou tak přeudatněpzní i jeho samotného
PS
Nevzdělaná květinko
Každé vystoupení mocnáře VČETNĚJEHO IMITACE začínalo slůvkem MY
„MY-Petr Pavel křivopřísežný,vlastizrádce lidu království českého,markrabství moravského a marky slezké….etc.
Úřad prezidenta je třeba zrušit, nebo aspoň přímou volbu.
Lidi volí, koho jim tam nastrčí a říkají tomu demokracie. Výsledky pak jsou 44:48 všude. Je to systém.
A neměli bychom tedy zrušit volby úplně? Protože to, co říkáte o prezidentské vobě, platí beze zbytku i o volbách ostatních….