Peníze jsme prožrali

Kabinet obrátil poté, co v chystaném rozpočtu na příští rok narazil na nedostatek daňových příjmů. Predikce příjmů pro rok 2020 počítá s tím, že proti letošku stát vybere o 13,5 miliardy míň.

A to je optimistický odhad, který předpokládá hladký brexit i to, že Donald Trump nesplní své hrozby a nevyhlásí vysoká cla na evropská auta. Jinak pánbů s námi a zlý pryč.

Babiš si nedal padáka

K redukci státního sektoru správkyně financí poznamenala: „Zpomaluje tempo růstu, není to žádná tragédie, chováme se s péčí řádného hospodáře.“

Tenhle výrok mohl leckomu připadat jako pokus o vtip. Schillerová s ním totiž vyrukovala poté, co vláda prosadila další nárůst eráru, potom, co Babiš a spol. zavedli slevy na jízdném dotované státem a v době, kdy se anoisté a sociální demokraté přeli o to, kdo se víc zasloužil o rekordní růst důchodů.

Nasnadě je přirozeně otázka, zda má stát regulovat počet zaměstnanců podle fází hospodářského cyklu? Pravda, Babiš slíbil řídit jako firmu a firma v dobrých časech, kdy má zakázek víc, zaměstnance nabírá, ve špatných časech, kdy zakázek ubývá, je zase propouští.

Stát je ale jiný případ, má poskytovat relativně stálý servis. Vlády by proto měly plánovat udržitelný erár. Sobotkova i Babišova vláda však nabíraly nové zaměstnance hlava-nehlava. Rozhazovaly peníze plnými hrstmi.

U sociálních demokratů takový přístup nemůže překvapit. Oranžoví jednoduše pokračují ve stopách vlád Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka, které si s dluhy nelámaly hlavu. A proč by měly, Paroubek přece uklidňoval, že státní dluhy se beztak „málokdy splácí“. A kdyby se přece jen splatit musely, pak se dá použít Špidlovo pravidlo „zdroje jsou“.

Anoisté, potažmo Andrej Babiš, však slibovali, že se na rozdíl od tradičních stran a tradičních politiků „nezakecají“. Sám Babiš se před vstupem do politiky vysmíval vládám, že nemůžou vyjít s penězi a připravují schodkové rozpočty. „Deficit je ztráta. Kdyby mi někdo sestavil byznysplán se ztrátou, tak ho vyhodím,“ prohlásil v roce 2011 debatě na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Nakonec takové rozpočty sám sestavoval a padáka si nedal. A nedal ho ani Aleně Schillerové.

A co zítra?

Lze každopádně tušit, že přes ohlášené úspory v eráru a investicích se dočkáme vyšších daní. Schválené výdaje zatížily rozpočet natolik, že by schodek z plánovaných 40 miliard vzrostl na 90 miliard.

Ostatně, finance už ve svém novém návrhu cílí na vyšší zdanění tabáku, lihu a hazardu. Zvýšení dalších daní bude následovat. Strany ještě musí voličům do voleb doručit spoustu dárků.

ANO, které podlehlo víře ve svůj volební slogan, odkládalo investice do infrastruktury i armády v naději, že „bude ještě líp“, že je na ně dost času. Rozpočtové výnosy se jednoduše prožíraly a erár utěšeně kynul.

Stačilo přitom držet se zásady, kterou Andrej Babiš vtělil do svého spisku, ve kterém vysvětluje, proč je dobré řídit stát jako firmu: „Ve firmě si nemůžete dovolit utrácet jenom proto, že dnes máte hodně peněz, a nemyslet na zítřek.“

Sobotkova i obě Babišovy vlády si to dovolily.

Autor: Pavel Jégl, NP