Normalizační generace

Hybridní války mají celou řadu dimenzí. Nejúčinnější jsou ty dimenze, o nichž se ani neví, že existují. Nejnebezpečnější je nepřítel, o jehož existenci nevíme. Existence informační války je již všeobecně známá, navíc informační války existovaly i hluboce v minulosti jako součást propagandy a psychologické války.

Málo známý je však boj v pojmové dimenzi.  Od vzniku řeči slovo reprezentuje prvek reality, ať již jako odraz hmotné skutečnosti anebo nové vytvářené skutečnosti tvořené pojmy.  Člověk a lidstvo prostřednictvím jazyka je tvůrcem-demiurgem nového světa. Tento nový svět pojmové reality se již také stal bojištěm soupeřících stran. Zatímco v klasických válkách se bojovalo o kóty, v této válce se bojuje o pojmy. Vzhledem k propojenosti pojmového a reálného světa, výsledky bojů o pojmy se promítají do reálné skutečnosti.  Kyberprostor a virtuální realita tyto procesy urychlují a prohlubují.

V tomto boji jde o denotaci, obsahové vymezení pojmu, jehož význam je posunut, deformován anebo přímo nahrazen jiným obsahem, který může překrýt původní obsah. Takto může být zdeformována celá ideologie, změnou denotace základních pojmů a kategorií. Pokud je významnou částí populace přijata nová denotace pojmu, původní subjekt ideologie a politiky je vytěsněn v pojmové dimenzi a následně i v reálném intelektuálním světě se svou novou vizi společenské skutečnosti. V současnosti se to tyká například takových pojmů jako komunizmus, neomarxizmus, bolševik, soudruh, svazák. Zneužívání pojmu komunizmus jsem analyzoval v článku „Komunizmus a totalita se vylučují“. Téměř všeobecné chybné používání pojmu komunizmus je sice usnadněno historickým bezvědomím mladé populace a neznalostí logiky většiny populace, ale chybné používání nelze vysvětlit pouze tímto faktorem. Vždyť chybně používají pojem komunizmus i lidé, kteří se považují za velké vzdělance jako je Miloš Zeman či Václav Klaus a filozof Václav Bělohradský.

Jak tato válka v nehmotném prostředí probíhá? V první fázi, která má intelektuální charakter, se tvoří nová denotace pojmu v průsečíku vědeckých institucí motivovaných granty a zpravodajských informačních služeb. Je známo, že wikipedii upravuje CIA. Například vymezení hesla konspirační teorie se ve wikipedii během let zásadně proměnilo. V druhé fázi velkým kapitálem vlastněná a řízená média vkládají pojem s novou denotací do mediálních sdělení a tlačí v médiích politiky, novináře a intelektuály k používání pojmu s novou denotací. V třetí fázi intelektuálové, novináři, vědečtí pracovníci, kteří chtějí být „in“ začnou pojem nově používat. V této fázi se zapojují i intelektuálové alternativní scény, kteří v roli užitečných idiotů potvrzují používáním pojmu s novou denotací jeho zdánlivou validitu.  V další fázi je již pojem s novým obsahem všeobecně přijímán a používán a naopak, kdo slovo používá v původním významu působí podezřele.

Běžně ve všech vrstvách společnosti je používán k dehonestaci pojem svazák. Explicitně nikdy nový význam nebyl definován, ale ze souvislostí a kontextu vyplývá, že se jedná o člověka nepřemýšlivého, konformního, manipulovatelného, nevzdělaného, „masového“ a nemorálního. Slovo pochází z členství ve svazu mládeže. I v reálné historii se však jedná o sociologicky odlišně vyprofilované dvě kategorie „svazáků“. V první kategorii jsou pováleční svazáci, kteří prožili zradu západních demokracií, mnichovský diktát, protektorát a zavření vysokých škol, uznání Československa a zneplatnění mnichovské smlouvy Sovětským svazem, jako prvním státem protihitlerovské koalice, a především osvobození Československa Rudou armádou.

Někteří příslušníci této skupiny svazáků měli z doby války extrémní zážitky. Přední intelektuální a politická postava šedesátých let Ota Šik přežil v koncentráku díky tomu, že byl zahrabán pod hromadou mrtvých těl. Mimořádná osobnost mezioborového rozhledu a vědecké tvorby, vedoucí týmu mezioborového týmu známého díla „Civilizace na rozcestí“ Radovan Richta byl za svou odbojovou činnost vězněn v Terezíně, odkud byl nemocný Červeným křížem odvezen. Následující den byli členové jeho skupiny v Terezíně bez soudu popraveni.

Jistě, uvedené zážitky a zkušenosti nebyly v této generaci všeobecné, byly spíše výjimkou. Přesto těchto jedinců bylo dost na to, aby jejich zkušenosti a to, co z nich vyplývalo pro politické vyprofilování se stalo součástí generačního vědomí.

Generační historická zkušenost vedla mladé lidi k touze vybudovat sociálně spravedlivou společnost, v níž by nebylo možné opakovaní historie. Takovou společností pro ně byl socializmus. O velké části této generace lze říci, že byla stalinistická.

V každé generaci najdeme lidi, kteří se s dobovou ideologii a politickými názory neztotožňují, pouze je zneužívají pro osobní prospěch a kariéru. Takové lidi je třeba vnímat odlišně od celku generace. Takoví byli i v této generaci svazáků, a právě tento typ svazáků byli nejhorlivější stalinisté (Kohout, Ruml, Pithart, Klíma, Uhde). S postupujícím vývojem společnosti si pováleční svazáci začali uvědomovat, že společnost se nevyvíjí v duchu jejich původní socialistické vize. Tento přerod nebyl jednoduchý a náhlý.  O tom pojednává publikace Artura Londona „Doznání“ a kniha Rosemary Kavanové „Cena svobody“. Přesvědčení komunisté dlouho věřili v autentičnost politických procesů padesátých let, aby nakonec sami skončili v tomto soukolí.

Generační reflexe deformace společenského vývoje byla základnou a východiskem reforem šedesátých let s vyústěním v Pražském jaru. Charakteristikami „poválečného svazáka“ byl společenský étos a společenský rozměr jejich vizí.  Tato generace také po válce velice toužila po vzdělání a tuto touhu s velkým nasazením naplňovala. Profesor Václav Černý tvrdil, že žádná z předchozích generací nebyla v nasazení vzdělávat se srovnatelná. Tato budovatelská generace se především liší od posledních generací mládeže (normalizační, transformační, kybergenerace, rozmazaná generace) ve společenském étosu a společenském vnímání života. Poslední generace jsou především individualistické, konformní, konzumní a tržní. Budovatelská generace svazáků přes všechny chyby byla autentickou generací, která usilovala o realizaci své vize společnosti. Její tragédií je, že všechny tři pokusy o nastolení společenských změn skončily katastrofálně – únor 1948, Pražské jaro, Listopad 1989.

Druhá kategorie svazáků je spojena s normalizací, v níž vznikl Socialistický svaz mládeže, a naopak byl zrušen Leninsky svaz mladých jako příliš radikálně levicový. Zatímco pováleční svazáci byli ve svých politických názorech a postojích autentičtí, pro normalizační svazáky bylo členství v SSM především projevem konformity a pro jeho vyšší funkcionáře často nástrojem kariéry.

V polovině osmdesátých let jsem v Brně na konferenci o tehdejší mládeži dostal otázku: Jak bych stručně charakterizoval současnou mládež. Odpověď, jejíž pravdivost se roky potvrdila, zněla: “Je sociálně adaptabilní a pragmatická“. Samozřejmě, generace je diferencovaná, vedle makrospolečenských formativních procesů na mládež působí i další sociální jevy a procesy, vycházející především z rodiny. Přesto hlavní společenský generační tlak působil ve směru uvedených charakteristik – sociální adaptabilita a pragmatičnost.

Prověrky po srpnové okupaci, a z nich vycházející diskriminace v povolání a společenská atmosféra, je profilovali k bezpáteřnosti a k absenci vlastního názoru. S tím korespondoval tzv. gulášový socializmus, kdy ideály socializmu byly okupací a normalizací pošlapány a nahrazeny materiálními hodnotami. Vyprofilování normalizační generace jako společenského subjektu a gulášový socializmus byly vlastně prologem, či přípravou k nástupu tržní společnosti bez přívlastku, do níž společnost v devadesátých letech plynule přešla v čele s normalizační generací.

Ve srovnání s předchozími generacemi, budovatelskou a reformní, tato normalizační generace neměla ideové a hodnotové zakotvení, pouze v adaptaci hledala svůj maximální osobní prospěch. V současnosti společnost ovládá především tato generace. Proto také společnost působí jako plachetnice, které se na moři urvalo kormidlo, nemůže proto držet směr a je větrem nahodile smýkána.

Absence idejí a hodnot je pro tuto generaci systémovou výhodou, protože identifikace s čímkoliv je pro ni snadná, nedostává se do konfliktu se zvnitřněným systémem hodnot a idejí, ale osobnost je neustále připravena vystupovat s dalšími a dalšími názory dle výhodnosti a společenské situace. Jedná se o jakousi průtokovou osobnost, která funguje na principu průtokového ohřívače. Nebyl pro ně problém nadřazenost Sovětského svazu nad československou suverenitou a nyní podobná nadřazenost Bruselu a USA nad naší suverenitou. Princip a naplňování omezené suverenity je vlastně pro ně živnou půdou, protože tuto omezenost oni realizují a tím naplňují své ambice. Proto na klíčových postech ve společnosti najdeme typické reprezentanty normalizační generace, průtokové osobnosti (Pavel, Stříž, Jourová, Bek, Zima, Smutný, Baxa, Jansta, Tošovský, Mohorita, Telička, Babiš, Vondrák, Dlouhý, Prouza). Tyto průtokové osobnosti jsou výhodné pro jakoukoliv skutečnou moc, protože jsou většinou schopné, dosti inteligentní a jsou ochotny se angažovat pro cokoliv, co jim přinese prospěch a tím se stávají dokonalými objekty jakékoliv korupce. Jejich naprostou bezzásadovost dokládá, jak byli schopni při svém fanatickém a dogmatickém antikomunizmu zvolit prezidentem člena KSČ a komunistického rozvědčíka.

Generace, jako sociologická kategorie, byla definována Karlem Mannheimem jako velká sociální skupina utvářená výraznou společenskohistorickou událostí či výrazně změněnými společenskými podmínkami.  Toto vymezení generací je sociology všeobecně přijímáno. Generace je jako pupeční šňůrou spojeno se společností, v níž se narodily populační ročníky, které působením společnosti se z generace demografické stává generací sociologickou.

Ve veřejném prostoru je všeobecně používané označení generací x, y, z, tichá generace apod., přičemž toto klasifikace má platit i pro generace západoevropských společností či pro USA. Mládež USA, která prožila v šedesátých letech boj proti rasové segregaci a proti válce ve Vietnamu nemůže být stejná jako česká mládež šedesátých let, která chtěla reformovat společnost proti deformacím socializmu v padesátých letech. Podobně nemůže být stejná generace americké mládeže, která neprožila srpnovou okupaci a z ní plynoucí normalizační procesy. Ignorovat specifické společenské procesy při formování generace může jen sociologicky negramotný či polovzdělaný jedinec.

V reakci na diletantské označování generaci jsem vytvořil typologii poválečných generací mládeže ve vazbě na nosné společenské procesy v době mládí dané generace. Do současnosti charakterizuji pět generací. Budovatelská, reformní, normalizační, transformační, kybergenerace a rozmazaná generace.   

Použijeme-li – při pohledu na současnost optiku sociologii generací, některé nepochopitelné jevy se nám osvětlí. Např.  vystupování bývalého komunistického rozvědčíka a současného prezidenta Petra Pavla pochopíme, jestliže si uvědomíme, že posty jeho poradců zaujímají lidé střední generace. U této generace je určitý vzdělanostní propad, který se týká především historie. Tato generace nezná historii anebo dokonce v horším případě ji vnímá zdeformovaně. Tuto neznalost a zdeformovanou historii následně prezentuje prezident. Týká se to např. jeho návrhu v západních zemích zpravodajsky sledovat všechny Rusy a jako vzor hodný následování uvedl internaci do táborů 100 tisíc Američanů japonského původu během 2. větové války. Zřejmě poradci nevěděli, že Američané by nejraději na tuto položku své historie zapomněli. Postiženým Američanům se USA omluvila a zaplatila jim odškodné. Poradci a Petr Pavel mohli v této souvislosti uvést, že zhruba ve stejné době se otec a dědeček amerických prezidentů Prescott Bush podílel v USA na pokusu o fašistický puč.

V projevu v Terezíně zase Petr Pavel prohlásil: „Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat. Nesmíme zapomínat na rodiny ani jednotlivce, kteří šlapali pěšky, s těžkými zavazadly v rukách, z nádraží v Bohušovicích do Terezína, a domnívali se, že jedou za prací, a že se o víkendu vrátí domů.“  Jak toto vyjádření chápat? Je zde řada možností.

Petr Pavel se považuje za potomka německých nacistů.

Koncentrační tábory a jejich provozování je dílem Čechů.

V šedesátých letech jsem se několik let stýkal s prof. Irmou Lauscherovou, která jako židovka byla s dcerou a manželem celou válku v Terezíně.  Pochybuji, že by výroky Petra Pavla pro ni byly přijatelné.

Petru Pavlovi bych doporučil změnit poradce, ovšem mezi jedinci z této generace, s požadovanou politickou orientací, těžko najde někoho historicky gramotného. Pro tento typ lidí jsou politické proklamace kvalifikací a historická negramotnost je příčinou i důsledkem jejich politické kvalifikace.

Dokladem je mladý historik Michal Macháček, který byl za nejkvalitnější historickou monografií za posledních třicet let „nomenklaturními“ režimními historiky exkomunikován z historické komunity a živí se v zoologické zahradě. Připomíná to ostudnou historku, kdy na filozofické fakultě UK požadovali konjukturální trpaslíci po nejvýznamnějším českém filozofovi druhé poloviny dvacátého století Karlu Kosíkovi, v normalizaci vyhoštěnému z fakulty, aby pro přijetí na místo učitele prošel konkursem, v němž by tito trpaslíci posuzovali jeho odbornou úroveň.

Normalizační generaci a na ní navazující další generace charakterizuje individualizmus, konformita a konzumně materialistická hodnotová orientace ústící v životní styl. Nelze proto očekávat jejich angažovanost ve společenské změně, jakékoliv revoluční chování, protože i když budou existenčně sotva přežívat, jejich individualizmus jim nedovolí angažovat se pro společnost, protože by tím ohrozili i to málo, co mají. Jejich vědomí naprogramované propagandou, individualismus, společenská atomizace a materiální orientace z nich dělají dokonalé tvory pro nastupující digitální totalitu.