24.3.2023
Kategorie: Společnost

Největší zločin svědků covidových

Sdílejte článek:

PERGILL

Můžeme zcela jistě vytýkat těmto lidem mnohé. Už dnes realisticky počítáme mrtvé v důsledku aplikace mRNA a porovnáváme jejich počty s počty zemřelých, jimž aplikována nebyla (a je úplně jedno, kolik těch mrtvých bude černých nebo bílých, a kolik jich uvázne na některém z “padesáti odstínů šedi”). Již teď odhadujeme ty miliony až miliardy eur (či dolarů), které svědkové covidovi vydělali na prodeji a další distribuci těchto sajrajtů, vytahaných z kapes všech, kdo v nějaké formě platí daně či zdravotní pojištění. Nicméně to vše je v podstatě prkotina, hlavní průšvih je jinde.



Jak funguje imunita

Začnu trochu ze široka.

Imunita proti infekci spočívá v detekci cizorodých antigenů, které má bakterie či virus na svém povrchu, u té bakterie se může jednat i o látky, které vylučuje do svého okolí. Detekční část imunitního systému předá informace o čemsi cizím, cestou většího či menšího počtu prostředníků až efektorovým buňkám specifické části imunitního systému, které začnou buď chrlit specializované bílkoviny, protilátky, vážící se na rozpoznaný antigen (B-lymfocyty), případně začne množit specializované buňky, které buď samotné, nebo ve spolupráci více druhů buněk, vycestovávají do místa kontaktu s antigenem, a tam přímo to cizí pohlcují a rozbíjejí (T-lymfocyty).

Do celého tohoto dění vstupuje ještě nespecifická imunita, která různými mechanismy spolupracuje s tou specifickou, od snadnějšího pohlcování nepřátelských částic s protilátkami, navázanými na povrchu, až po “úklid” kousků těchto částic rozbitých T-buňkami, nicméně, protože životnost T-buňky (a dalších typů buněk v centru reakce na antigen) v boji s nákazou je velice krátká, “uklízí” i padlé hrdiny.

Pakliže je nepřítel poražen, počet přeživších specifických B a T lymfocytů se zredukuje a z části z nich vzniknou paměťové buňky, umožňující specifické imunitě při opakovaném kontaktu se stejnou nákazou reagovat daleko rychleji a dříve dosáhnout optimální intenzity obranné reakce.

Jistěže má imunita své hranice: Při příliš masívní infekci (nebo příliš rychle se množícím původci v těle) nestíhá. Pokud původce prochází ve svém cyklu podstatnými proměnami svých antigenů, jsou paměťové buňky z předchozího kontaktu organismu k ničemu, nebo téměř k ničemu (typicky chřipka). Pokud infekce projde mimo detekční část imunitního systému a “ukryje” se tam, kde na ni imunitní systém nedosáhne, nastane rovněž průšvih, jako třeba při rickettsiózách (tedy např. skvrnitý tyfus) a některých dalších infekcích. Stejně může selhat imunita oslabená, od prodělaného onemocnění přes razantní léčbu, především onkologických pacientů, ozařováním a cytostatiky, ale i u pacientů s transplantovanými orgány, kdy jejich imunita je záměrně tlumena, aby se předešlo odhojení voperovaného cizího orgánu. Navíc imunita prodělává cyklické výkyvy své aktivity, takže v dobách před objevem antibiotik byla snaha aplikovat tehdejší vakcíny v době maxima aktivity imunitního systému, zjišťované pomocí tzv. opsoninového indexu.

Vakcinace

Vakcinace představuje přirozené setkání organismu s původcem choroby nějakým způsobem oslabeným. Vakcinací byla tedy i variolace, lokální aplikace materiálu z neštovičných strupů do ranky na kůži. Jednak v něm byl virus poškozen sušením, jednak přirozenou cestou vstupu neštovičného viru je dýchací ústrojí, takže na kůži se mu tak dobře nedaří. Nicméně i tak po tomto zákroku někteří lidé zemřeli, ale úmrtnost po variolaci byla drasticky nižší než na opravdovou nákazu v případě epidemie neštovic. U žen jistě hrálo roli i to, že jim nehrozilo zjizvení obličeje, k jakému běžně docházelo při klasickém průběhu nemoci.

Samotná vakcinace se prováděla virem kravských neštovic, který je pro člověka málo patogenní (teoreticky mohou dostat celkovou infekci a zemřít na ni lidé se silně oslabeným imunitním systémem).

Později se používaly oslabení nebo inaktivovaní původci dalších nemocí. Zajímavá je vakcinace proti záškrtu a tetanu. Zajímavost spočívá v tom, že je organismu “podhozen” příslušný toxin, jednak oslabený, ale současně navázaný na nosič, který zajistí, že imunitní systém na toxin zareaguje. Tyto toxiny nejsou totiž antigeny, ale tzv. hapteny, na něž normálně imunitní systém nereaguje, ale pokud je s nimi “seznámen” ve formě vázané na vhodný nosič, tak na ně už při kontaktu s opravdovým toxinem zareaguje. Na rozdíl od očkování, prodělání tetanu nebo záškrtu imunitu nezanechá.

Další formou přípravy vakcíny bylo získávání příslušných antigenů nikoli z oslabených nebo inaktivovaných původců nákazy, ale z genetickým inženýrstvím vytvořených bakterií, které tyto antigeny vylučují. Výhodou je, že takováto vakcína nemůže uškodit ani člověku s velmi silným defektem imunity (o němž se nemusí vědět), protože v injekci není žádný virus nebo bakterie, které by se mohly množit. Nicméně lidé s velmi oslabenou imunitou se zpravidla nestanou imunními a očkování je u nich zbytečné, musejí být chráněni jinak.

Nežádoucí reakce

Pochopitelně, pokud imunitní systém je už “nabuzen” proděláním příslušné choroby, může na vakcinaci zareagovat velmi silnou hyperreakcí, která může dokonce skončit smrtí očkovaného.

Dokud se očkovalo proti “metlám lidstva”, u nichž nehrozí, že by si člověk nevšiml jejich prodělání, případně proti onemocněním jako je zmíněný tetanus či záškrt, která v přirozené podobě imunitu nezanechávají, nic se nedělo a uvedené riziko bylo velmi malé. Nějaké, pochopitelně, je v situaci, kdy očkování nezanechá celoživotní imunitu, ale musí se periodicky opakovat, a to v době, kdy ještě imunita po předchozím očkování zcela nevyhasla. A musí se na to myslet a zdravotnický personál musí být připraven na zvládnutí takové reakce. Ta, v případě aktivace protilátek, nastane během maximálně několika desítek minut, kdy je pacient sledován.

Problémem může být pozdní reakce, nastupující řádově dny po aplikaci. Z onemocnění, proti nimž se očkovalo a očkuje, to platí prakticky jen pro tuberkulózu, protože toto očkování stimuluje jen pomalejší T-buňky. Zejména nastávaly problémy v situaci, kdy očkovaný už tuberkulózu měl, protože pak mohla být reakce na očkování velmi nepříjemná až život ohrožující. Proto také byli očkováni novorozenci, kteří zaručeně ještě neměli možnost se s tuberkulózou setkat (a existovala speciální pravidla pro očkování dětí tuberkulózních rodiček).

mRNA

mRNA není vakcína. Působí naprosto jiným způsobem. Obejde veškeré mechanismy a regulační stupně imunitního systému a napadne cílové buňky tohoto systému, které donutí reagovat na virový antigen.

Její nevýhody jsou dvě:

Jednak je to skutečnost, že je s to vygenerovat jediný typ T-buňky a jediný typ protilátky, které v principu budou reagovat velmi špatně už jen vůči velmi málo odlišnému původci. Čili stačí nepatrná změna původce onemocnění a účinnost tohoto zákroku jde silně dolů, klidně až k nule. Paradoxně prodělání infekce zanechá po sobě imunitu podstatně širšího spektra, alespoň částečně chránící i proti pozměněným virům. Po nástupu varianty omegy byli proti ní ti, kdo infekci předchozími typy prodělali, chráněni podstatně lépe než pacienti proti těmto typům očkovaní.

Druhým problémem je skutečnost, že tento postup vlastně znemožní jakékoli regulační pochody, jimiž je imunitní systém vybaven, a které mu do značné míry zabraňují (byť ne se stoprocentní účinností) provádět nepřístojnosti – od hyperreakce na antigen až po tvorbu protilátek proti antigenům, které jsou normálně pro imunitní systém “tabu”, což jsou především antigeny vlastního organismu.
mRNA se tedy chová jako hacker, který se naboural do řídícího počítače supermoderního auta, a bez ohledu na to, co dělá řidič, chaoticky šlape na plyn a brzdy (a u některých aut může bez ohledu na pohyb volantu i měnit směr jízdy). Pravděpodobnost, že se takto hacklé auto vybourá, je, pochopitelně, obrovská, o mnoho řádů vyšší, než jaká je u auta se řidičem (tedy analogie klasického očkování)

Navíc se jedná o preparát naprosto nevyzkoušený, u něhož se ani nevědělo, které všechny buňky (a nejen imunitního systému) může ovlivnit, a co s nimi vlastně udělá (a neví se to v podstatě stoprocentně ani dnes, ví se jen, že takových typů buněk je více).

Jistěže obrovským problémem je i to, že se záměrně nijak nepátralo po stavu imunity násilně očkovaných lidí. Protilátky proti covid si museli atakovaní lidé nechat vyšetřit sami a na své náklady (byť by bylo normální pokud by byli všichni očkovaní na ně plošně vyšetřeni, a zdarma, už proto, aby se nevyhazovaly peníze za zbytečné injekce). Vyšetření T-imunity bylo v podstatě lidem znepřístupněno (byť takové testy existují). Dokonce ani nebyla snaha dělat něco podobného, co se běžně dělá u výše zmíněného očkování proti tuberkulóze – tedy aplikování antigenů do škáry a sledování (po několika dnech), jestli tam nevznikla zánětliví reakce na bázi T-imunity. Netvrdím, že by takový test musel být stoprocentní (to v medicíně není nic), ale mohlo by se jím mnoha naprosto zbytečným úmrtím zabránit.

Největší hřích

Největším hříchem zločinců aplikujících násilně a plošně celé populaci nijak nevyzkoušenou mRNA nejsou ti mrtví, kteří byli takto vyrobeni. Nejsou jím ani aktivity patrně astronomické korupce (výrobní cena dávky mRNA je pár haléřů, prodejní cena je naprosto neúměrná té výrobní).

Za největší hřích lze považovat to, že tito lidé, čistě kvůli nasycení své osobní chamtivosti, zcela zdiskreditovali systém očkování. Už proto, že onu aplikaci mRNA lživě nazvali vakcinací, byť ani z hlediska složení, ani z hlediska mechanismu účinku, o žádnou vakcínu nejde.

Nicméně už dnes lze najít na internetu články o škodlivosti zdravotní prevence obecně a vakcinace zvláště, padající na úrodnou půdu právě proto, že toxická mRNA byla vydávána za vakcínu a spousta čtenářů těchto článků má ve své “sociální bublině” lidi, kteří byli aplikací tohoto sajrajtu buď zcela jistě nebo s vysokou pravděpodobností zdravotně poškozeni, či dokonce zabiti (týká se to i mě). A v politice (násilná aplikace toxické sračky, za niž dostane politik nemalé peníze zcela jistě politickým aktem je) platí presumpce viny, nikoli neviny. Presumpce neviny může platit až tehdy, pokud budou aktéři této pseudovakcinace a doprovodných korupčních aktivit postaveni před soud.

Se zdravotní výchovou v oblasti zdravotní prevence obecně a vakcinace proti nebezpečným chorobám zvláště jsme se dostali o desítky let (ne-li o více než sto let) zpět. To je potenciálně obrovská škoda, jejíž náprava bude trvat minimálně jednu generaci, ne-li déle. A zdravotní důsledky této diskreditace budou pravděpodobně horší, než kdyby se žádná pseudovakcinace nekonala.

Celá akce “svědků covidových” tedy totálně poškodila zdravotní prevenci v očích běžných občanů a zdiskreditovala na ní vše, co zdiskreditovat mohla. A právě to je ten nejhorší důsledek uvedené akce. I v případě, že se podaří prokázat souvislost mezi pseudovakcinací a smrtí u milionů lidí, bude to pořád v porovnání s touto diskreditací a jejím pravděpodobným dopadem prkotina.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
32 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)