Nařízení EU o digitálních službách a svoboda slova

Nařízení EU o digitálních službách[1] je nejproblematičtější v ustanoveních věnujících se velmi velkým poskytovatelům online platformám a internetovým vyhledavačům. Velmi velký je ten, který na území Evropské unie má 45 milionů uživatelů, což je 10 % obyvatelstva. Přičemž se pracuje s neurčitými právními pojmy, které nejsou v nařízení definovány (dezinformace – s tímto pojmem však jen v recitálech, a ne článkovém textu – občanský diskurs, duševní pohoda osob).

Privatizace státu zakázané cenzury

Zásadní ústavní problém nařízení je to, že obchází náš ústavní zákaz cenzury.[2] Pakliže je zakázána cenzura, nesmí stát umožnit ani jinému v rámci veřejnoprávní moci cenzurovat na území Čech, Moravy a Slezska. Nelze tak přenést tuto pravomoc ani na Evropskou unii, ale ani na soukromý subjekt (poskytovatel online platforem a internetových vyhledavačů). V opačném případě by totiž došlo k privatizaci cenzury.

To se však už u nás, zatím dočasně na tři měsíce stalo, když na doporučení Vojenského zpravodajství došlo k vypnutí vládě nepohodlných webů v únoru 2022. V právu platí stará výkladová zásada, že je-li zakázán určitý cíl, je zakázána i cesta k tomuto cíli. Tedy má-li stát cenzuru zakázanou, nemůže ji ani doporučovat či si ji u soukromého subjektu organizovat. Je to, jak kdyby vláda reagovala na zákaz trestu smrti tím, že si objedná u nějaké společnosti VRAŽDY s.r.o. smrt člověka.

Pakliže jsou právním předpisem dány povinnosti velmi velkým poskytovatelům, byť je nakonec realizují tito poskytovatelé jako soukromé osoby, ale pod hrozbou sankce, jde fakticky o výkon veřejné moci a mocenské donucení. Jde o privatizací toho, co veřejná moc nechce činit přímo, ale schovává se za soukromé subjekty.

Tento stav má u nás ještě ten závažný důsledek, že pokud by cenzurní zásah pocházel od státního orgánu, má možnost se postižená osoba dovolat ochrany v rámci správního soudnictví žalobou proti nezákonnému zásahu. Pakliže však jedná, byť z donucení státu, v rámci cenzurního zásahu poskytovatel jako soukromá osoba, nelze se bránit u správního soudu, ale v rámci soudů občanskoprávních s případným požadavkem na náhradu škody. To vyvodily naše správní soudy a Ústavní soud i vůči cenzurnímu zásahu proti webům v roce 2022. Soudy tehdy uvedly, že stát skrze Vojenské zpravodajství věc jen inicioval (doporučoval), ale rozhodnutí bylo na soukromé osobě CZ.NIC. Problém je v tom, že pro postiženého je výhodnější se bránit ve správním soudnictví než v občanskoprávním.

Na Evropskou unii jsme přenesly věci související s volným trhem. Cenzura projevů soukromých osob, které nejsou podnikatelé, své projevy píší bezplatně a čtou se bezplatně, není součástí trhu. Často mají politickou povahu, ani politika není součást trhu. Cenzuru těchto projevů jsme na EU nepřenesli. Platí zde tedy nadřazenost naší Ústavy i nad právem Evropské unie. Garantem ústavních práv je náš stát a jeho ústava, ne bruselské orgány.

Oblast tzv. rizik

Nařízení umožňuje Evropské komisi klást požadavky na velmi velké provozovatele z důvodu tzv. rizik. Za systémová rizika[3] velmi velkých poskytovatelů se považují

a) šíření nezákonného obsahu prostřednictvím jejich služeb;

b) jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na výkon základních práv, zejména práva na respektování lidské důstojnosti, práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu osobních údajů, svobody projevu a svobody informací, včetně svobody a plurality sdělovacích prostředků, zákazu diskriminace, práv dítěte a práva na vysokou úroveň ochrany spotřebitele;

c) jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na občanský diskurz, volební procesy a veřejnou bezpečnost;

d) jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady související s genderově podmíněným násilím, ochranou veřejného zdraví a nezletilými osobami a se závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob.

Na stejnou úroveň rizik, proti kterým musí poskytovatelé bojovat, s poměrně jasným pojmem nezákonnosti jsou dávány zcela neurčité a velmi diskutabilní pojmy – nepřiznivé dopady na občanský diskurz (co to je občanský diskurz?), nepříznivé dopady na volební procesy (co je to nepříznivý dopad – je to dopad na to, že nevyhraje strana, kterou někdo chce, aby vyhrála jako v prezidentských volbách v Rumunsku 2024?). Pojem nepřiznivého dopadu pro duševní pohodu osob už je zcela mimo jakékoliv právní posouzení, jde o pojem jednoznačně zneužitelný pro cokoliv a kdykoliv. Přitom se zde cenzura umožňuje i jako preventivní, tedy údajně nepříznivé dopady nemusí nastat, stačí, když jsou předvídatelné.

Po zkušenostech s covidovou cenzurou a jednostranným prosazováním jedné pravdy vyhovující výrobcům covidových vakcín, je velmi nebezpečné vztažení těchto cenzurních postupů z důvodu ochrany veřejného zdraví. V zásadě nařízení legalizuje dříve právně neupravené cenzorské zásahy proti kritickém hlasům vůči opatřením při epidemii. Přitom vůbec není rozhodující hledisko objektivní pravdivosti. Vzpomeňme na známou lež ministra zdravotnictví Jana Blatného, který v Senátu prohlásil, že se očkovaný na covid nenakazí a nemůže nikoho jiného nakazit. Tato lež ministra jednajícího za stát, tedy lež státu, byla veřejně šířena, ale pravdivé názory odborníků upozorňující na omezenou účinnost vakcín či na společenskou nesmyslnost a nebezpečnost zavírání společnosti jako byly názory exprezidenta Václava Klause byly i na online platformách ostrakizovány. Je tedy velké nebezpečí, že údajný boj s i jen předvídatelnými nepříznivými dopady v oblasti veřejného zdraví se může zvrhnout v mocenský tlak na jedinou tzv. „vědeckou pravdu“, která ve skutečnosti bude zdrojem kšeft některých výrobců určitého zboží.

Důvěryhodní oznamovatelé

Důvěryhodný oznamovatel[4] je právnická osoba, která má zvláštní odbornou způsobilost pro odhalování, určování a oznamování nezákonného obsahu, není závislá na poskytovateli online platformy a vykonává činnost důsledně, přesně a objektivně. Status jim uděluje příslušný úřad členského státu. Oznámení důvěryhodného oznamovatele se řeší přednostně bez zbytečného odkladu. Působnost důvěryhodného oznamovatele není vázána jen na území státu, který mu udělil status.

[1] Nařízení EU 2022/2065 z 19. 10. 2022, o jednotném trhu a o změně směrnice 2000/31/ES/ (nařízení o digitálních službách.

[2] Čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

[3] Čl. 34 odst. 1 nařízení o digitálních službách.

[4] Čl. 22 nařízení o digitálních službách.