Na svatého Havla

Zdegenerovaná česká media se předhání v bolesti, smutku a ubrečenosti takovým způsobem, že to vypadá, jako by jejich cílem bylo znechutit bývalého presidenta i jeho nejbližším. Za nadšené komentáře o tom, jak Václav rozjasnil oblohu nad Prahou při poslední cestě na Hrad by se nemuseli stydět ani politruci televize již zniňované Severní Koreje.

Glorifikace občana Hlavla dosáhne svého vrcholu zřejmě dnes. Na jednom místě se sejdou jeho přátelé z disentu, jeho udavači, bývalí fízlové z StB, bývalá i současná komunistická hospodářská elita, známé tváře z Blesku, několik zahraničních hostů a dav občanů, pro které možná opravdu znamená jeho jméno to, co posleních pár dní zní od rána do večera v hlaních zpravodajských proudech – klidný přechod z komunistického koncetráku do celosvětově uznávaného pásma svobody a demokracie.

Pokud se však oprostíme od mediálně afektovaného svatořečení k osobě “novodobého Masaryka” a zachováme si střízlivý pohled, je nutno konstatovat, že jeho největší zásluhou je právě jen a jen jediná skutečnost a to, že se v rozjitřené době konce roku 1989 nezhouplo alespoň několik bolševických papalášů na šibenicích, anebo alespoň nepoznalo “výhody” pobytu v jimi založených lágrech pro odpůrce režimu. Se stále nezodpovězenou otázkou, zdali je to opravdu hodné obdivu či spíše opovržení.

Shrnuto – mediální obraz Václava Havla lze obdivovat a milovat. Stejně však jako mediální obraz Kim-Čong-Ila stvořený dokonalým politickým marketingem totalitní vrchnosti KLDR pro zbídačené a strachem zdecimované obyvatelsto jejich země. Nechci tím Havla přirovnávat k jednomu z největších zmetků na planetě, ale jen poukázat na moc bezcharakterních podržtašků, řitních alpinistů a přicmrndávačů, kteří se přiživováním na výrobě jakýchkoliv kultů dostávají ke zdrojům a moci.

S Havlem v čele totiž nepřišla do naší vlasti pravá svoboda a demokracie. Jen pár individuí chorobně posedlých manipulátorstvím a penězi stvořilo ikonu odpustku pro svoje kšefty a malé domů. Naše země stále nevzkvétá a to hlavně díky heslu “Nejsme jako oni!” vepsaného na štít “Sametové revoluce” právě absurdním dramatikem. Zde pro mne bohužel končí veškeré úvahy o svatozáři nad hlavou prvního polistopadového prezidenta a zůstává jen obraz obyčejného člověka z masa a kostí.

Člověka, který byl jistě člověkem dobrým, kamarádským, milým a intelignentním. Člověka, který neměl rád násilí a žil ve světě ušlechtilých ideí. Bohužel realita a řada pseudopřátel jej usvědčila z omylu. A bohužel stejně tak vyznívá i afektovaná absurdní truchlohra při jeho odchodu z našeho světa.