Na písknutí kleká jen lokaj
JAN POPP
Dnešním dnem pro mě skončil fotbal. Přesně řečeno reprezentační fotbal.
Na klubové úrovni chodím na zápasy od roku 1986, kdy se plzeňská Škodovka plácala jak jojo mezi první a druhou ligou. Jeden čas jsem byl i člen ,,kotle“, nosil vlajku na zádech a oblíbenou kratochvílí byly rvačky s fans soupeře. A samozřejmě kradení vlajek. Dodnes mám vlajku Sparty, Slavie, Baniku a Xaverova.
Po vojně mě na klubové úrovni fotbal prakticky nezajímal, až když první syn a posléze i druhý začali hrát tento sport závodně, bral jsem je na tribunu. Často i na Ligu mistrů, se starším jsme byli v Mnichově.
Asi před dvěma lety, začal za Viktorku hrát první černoch (myslím stabilně, v devadesátých letech jich tu pár sedělo na lávce). Vždycky jsem byl na Plzeň hrdej, že nepotřebuje pomoc opálených borců, jako pražské kluby. A tu ligu jsme vyhrávali. S příchodem prvního černocha jsem prohlásil: ,,A už na ně chodit nebudu!“. Rasismus? Podle mě jen a jen moje rozhodnutí.
V reprezentaci někdy loni vymysleli, že venkovní zápasy budeme hrát v žluto zelených dresech. Národní barva jak řemen. Nadávali jsme, přesto jsme fandili. I dnešní soupeř Skotsko, kdysi hrálo venku v růžových dresech.
Ale dnes vše skončilo. Naši reprezentanti si před zápasem poklekli na podporu BLM…
Nebudu psát, proč to udělali a dělat to neměli, ale pro mě mužská fotbalová reprezentace této republiky skončila. Nepřeju jim nic špatného, jen mě prostě nezajímají. A to jsem byl na MS1990 v Itálii a na dalších 12 zápasech během svého života.
Teď mě zbývá fandit Popovicím ve 4.třídě, svým fotbalovým synům a repre v hokeji.