1.8.2025
Kategorie: Společnost8 přečtení

Montovna snů a krevní plazma k večeři

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Počet samoživitelek v bídě utěšeně vzrůstá. Počet rodin pod hladinou ekonomického ponoru také.

Z 32,4 % v roce 2021 jsme jako společnost došli za čtyři roky k výsledku 36,1 % samoživitelek pod hranicí příjmové chudoby, jak informoval Český statistický úřad. 9,2 % úplných rodin v roce 2021 pod hranicí příjmové chudoby, v roce 2025 12 %. Dohnat a předehnat.

Ale začnu od lesa 18. století. Vždycky, když vyrážím někam do civilizace, obrážím knihobudky. Skvělý vynález, knihy zdarma. Jak vidím klasiky, vrhám se po nich, protože tajně doufám, že aspoň jeden z mých čtyř potomků bude číst s takovou vášní jako já. Včera jsem byl na pravidelné kontrole u svého kardiologa v Rumburku. V Rumburku jsou dvě knihobudky. Z jedné jsem si odnesl Vančuru, protože je to král české literatury, jednoho Asimova, protože jeho Nadace je monumentální, a nakonec ulovil i Bídníky od Viktora Huga. A do těch jsem se, ač jsem je kdysi v pubertě četl, cestou vlakem zahloubal.

Budu citovat úryvek: „Podívejte se na lidi z Brianconu. Udělili chudým, vdovám a sirotkům tu výsadu, že si mohou dát posekat louky o tři dny dříve než všichni ostatní. Jsou-li jejich domy na spadnutí, znovu jim je zadarmo vybudují. Ale je to také kraj Bohem požehnaný. Za celé století se tam nevyskytl jediný vrah.“

Výluh z Viktora Huga. Je to v něm celé.

Česká republika se vydala velmi, velmi špatnou a fanatickou cestou. Po revoluci jsme s nenávistí odvrhli všechno z bývalého režimu. Ale odvrhli jsme i to dobré. A to dobré teď připomíná lidem právě třeba uskupení Stačilo! nebo z druhé strany politického spektra SPD. Vydali jsme se cestu loupeživého kapitalismu, kde, samozřejmě podle impotentních vizí nenavázaných na realitu, měli všichni zbohatnout, a ti, co zbohatnou nejvíc, zajistí svými baťovskými podniky obstojné živobytí i těm dole.

K tomu ovšem nedošlo. Stvořili jsme si klausovským zhasnutím nepočetnou skupinu oligarchů a stát jsme si vycvičili v drába. Nevytvořili jsme si „kraj Bohem požehnaný“, ale kraj Bohem zapomenutý. Posledních deset, patnáct let sklízíme to kyselé ovoce klausovské perestrojky, kdy jsme si společnost i stát vychovávali k sobecké a nekulturní obhroublosti, pro kterou je hodnota člověka vyjádřená jen v kolonce má dáti-dal. Výsledkem je země jako montovna bez přidané hodnoty, kde je člověk jen součást ekonomiky postavené na co nejnižších mzdách. Takové klausovské zničení naší budoucnosti nemělo jinou možnost vývoje, než do kterého jsme došli.

S tím, ruku v ruce, jsme přetvořili i samotnou společnost, kterou jsme dovedli k témuž přístupu – má dáti-dal. Už jsme si asi zvykli. Teď už jen tak trochu s hrůzou sledujeme rostoucí čísla chudých a až tragicky klesající čísla nově narozených. Spojité nádoby. Kdybych teď byl mladý a měl zakládat rodinu, troufám si tvrdit, že bych do takového podniku nešel. Do tak macešského systému nejde vkládat důvěru. Kolik mladých lidí si to teď říká?

„Za celé století se tam nevyskytl jediný vrah,“ píše Viktor Hugo.

Protože společnost z Brianconu se uměla starat o své chudé. Hodnota společnosti je u jejích nejpotřebnějších. V jakých žijí podmínkách, kolik jich je. Počet našich potřebných roste, jejich podmínky se zhoršují. Neumíme se starat o vlastní chudé.

My necháváme samoživitelky prodávat vlastní krevní plazmu nebo se pelešit v necudném přivýdělku někde na ulici, případně přes web kamery. Uložit dítě, přečíst mu pohádku a jít se svlékat před kameru podle přání deviantů u monitorů. A pak, po vzoru Pirátů, volat i po jejich zdanění. Protože zdroje státu utíkat nesmí ani odtud. Že mu utekla hodnota, to je vedlejší. Na tu si hrát nemusíme. Dravý český kapitalismus montoven v praxi i s důsledky.

Už půl hodiny tu sedím a přemýšlím, jaký napsat závěr. Měl by být trochu pozitivní, nabídnout řešení, možnosti, ukázat, že jde něco změnit a posunout se tak k lepšímu. Jenže je nevidím. Mám pocit, že jsme obklopení politikou, která je pro ekonomiku i společnost z drtivé části ničivá, až z toho získávám pocit, že prohlubující se problémy nejdou vyřešit evolucí, ale revolucí. A to i s vědomím toho, že revoluce může být tím nejhorším řešením.

Á, už vím, když jsme šli z vlaku, našli jsme v břízkách pět krásných praváků. K večeři jsme si z nich udělali řízky. Sice to nic neřeší, krom kručícího žaludku, ale i tak je to pozitivnější informace než celé naší dravé státní zřízení.

Redakce

Sdílejte článek:
8 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (28 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...
20 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)