Mnichovanství kam se podíváš

Polsko zcela po právu znovu otevřelo otázku válečných reparací, tedy náhrad, které by měla platit Spolková republika Německo, jako právní nástupce Třetí říše, za škody, které způsobilo druhou světovou válkou. Ztráty na lidských životech, zničení infrastruktury, výrobních kapacit, bytů atd. Nehledě k tomu, že většina obyvatelstva byla nucena k otrocké práci v průmyslových podnicích převedených na zbrojní výrobu a zavření vysokých škol znamenalo ztrátu vzdělání takřka pro celou generaci.

[ad#textova1]

Ve stejném postavení se nachází i Česká republika, jako právní nástupce Československé republiky. Jediným rozdílem je fakt, že občanů Československa zemřelo v bojích nebo následkem nacistických represálií podstatně méně než Poláků. Přiznejme si otevřeně, že to bylo i kvůli statečnému odporu Poláků a zbabělému přitakání příliš mnoha občanů ČSR. Toho ovšem také zneužívá SRN ve své postnacistické troufalosti prohlašující, že jsme nebyli okupovaný stát, ale naopak stát spolupracující, a tedy nemáme na reparace nárok.

Polákům vypočítali Němci, že se vzdali nároků už v roce 1953, pak v roce 1970 při uzavření hraničních sporů a při potvrzení polské hranice při sjednocování Německa na přelomu let 1989 a 1990 a nakonec v roce 2004, kdy Sejm, dolní komora polského parlamentu, odpověděl na požadavky vysídlených Němců. V našem případě se německé odmítnutí opírá pouze o Česko-německou deklarací z roku 1997, na které se podíleli tehdejší představitelé České republiky – prezident Václav Havel, předseda vlády Václav Klaus, předseda sněmovny Miloš Zeman. V žádném z těchto dokumentů není uvedeno, že se jedná o zřeknutí se jakýchkoliv nároků na válečné náhrady – reparace.

Na polský požadavek zcela typicky reagoval i současný předseda vlády estébák a komunista Bureš. Ten prohlásil, že vznášet takový požadavek vláda nehodlá, aby nenarušovala vztahy s naším mocným sousedem. Stejně jako komunistické vlády nepožadovaly úhradu vydrancovaných zásob uranové rudy odvezené do Sovětského svazu, také proto, aby nenarušovaly naše bratrské vztahy. Ať se snaží jakkoliv vylhat, vždy to byla, je a zůstane podlá zrada našich národních zájmů. Ono se také od tohoto cizáka nedá nic jiného čekat, když Hitler ničil Československou republiku, tak hned spěchali si vyhlásit Slovenský stát a neváhali se podílet i na likvidaci Židů.

A postoj všech ostatních rádoby českých politiků? Když v roce 1997, což si raději mnoho lidí nepamatuje, aby se sami před sebou nemuseli stydět za tehdejší i současnou zbabělost, nikdo Republikány v jejich protestech proti podpisu Česko-německé deklarace nepodpořil. Opakuji nikdo. Tehdy před Lichtenštejnským palácem v Praze zazněl na naší protestní akci mnohokrát požadavek na vyplacení válečných reparací. Opět nikdo, kromě Republikánů tento požadavek nepodpořil. A mne osobně trestně stíhali, a nakonec i zavřeli, právě za tehdejší projev.

Po dvaceti jedna letech se v parlamentu poslanci dotazovali předsedy vlády, zda po vzoru Polska vznese stejný požadavek. Proč nás nepodpořili tehdy a jako zbabělci se schovávali ve svých poslaneckých a ministerských kancelářích?!! Když jim trvalo téměř čtvrt století, než jim to došlo, tak by se měli omluvit za svoji zbabělost v roce 1997 anebo raději mlčet opět zalezlí u koryt.