Mediálně zemědělský článek

Na úvod dnešního textu vám povím poučný příběh ze zemědělské branže. To tak přišel rok 1989 a v této zemi právě finišoval program komunistických plánovačů na stavbu obilných sil. Takových těch vysokých, betonových, která přežijí i ekvivalent atomového výbuchu, jak ukázalo silo v Bejrůtu. Program byl tak ambiciózní, že se k výstavbě obilných sil ještě přidaly Továrny mlýnských strojů Pardubice, které stavěly sila ocelová a také Vítkovické železárny, které stavěly sila skořepinová.

Účelem bylo, vystavět na každém okrese moderní skladovací kapacity na veškerou naší úrodu. Ještě pořád se počítalo s tím, že by nás imperialisti mohli přepadnout, takže každé silo bylo projektováno jako strategický provoz. Bylo maximálně soběstačné, mělo k sobě veškerou infrasturkturu, vlastní dopravu, vlastní hospodářství lehkých topných olejů pro sušárnu obilovin, údržbářské dílny, sklady náhradních dílů… téměř každé silo mělo i svojí míchárnu krmných směsí pro regionální kravíny… zkrátka, když mezi tím dneska chodím, tak nemohu uvěřit, jak bohatá země jsem byli, protože takovou stavbu by dneska už nikdo kvůli obilí neudělal.

Do nového kapitalistického období jsme vstoupili se skladovacími kapacitami, které celkem bez problémů pobraly veškerou českou úrodu. Kolem obilných sil se ihned založily firmy zemědělského zásobování a nákupu, které poskytovaly kompletní služby nové soukromé zemědělské veřejnosti i bývalým JZD, byly to velmi výdělečné podniky, protože byly koupeny zpravidla za pakatel a technologie na silech byly projektovány na velmi těžké časy, které nenastaly. Leckde se zprivatizovaný areál obilného sila zaplatil prodejem náhradních dílů, které tam ležely zabalené a připravené na válku…

Být vlastníkem obilného sila, to bylo terno. Noví zemědělci sice měli pole a Zetory, ale to bylo všechno. Neměli na výběr a svojí úrodu museli skladovat v těchto obilných silech. A tak se na tom rejžovalo a rejžovalo. Vozit obilí z pole někam daleko, to se nevyplatilo a tak každý majitel sila věděl, že místní sedláčci nemají na výběr a dovezou to k němu. A tak si postupně začali diktovat. Natáhli splatnosti za vykoupené obilí na několik měsíců. Pokud zemědělec nechtěl obilí prodat za směšně nízkou cenu a zajistil si odbyt sám, kladli mu při vyskladňování různé překážky, postupně zdražili sušení, začali vyžadovat nereálnou čistotu zrna a za každou drobnost dělali srážky z ceny nebo z hmotnosti. Každý rok si vymýšleli nová břemena pro své klienty, každý rok si svojí práci stále více usnadňovali a přenášeli na své klienty stále více vlastních povinností.

Říkalo se tomu kapitalismus… To tak je, ne? Věci stojí přesně tolik, kolik je někdo ochoten zaplatit.

Zemědělci to tak samozřejmě nenechali. Postupně se naučili hospodařit, vydělávat i úvěrovat, vybojovali si nějaké ty dotace a začali si stavět vlastní skladovací kapacity. Prostě si spočítali, že se jim to vyplatí. Trvalo to dlouho, vlastně celé první desetiletí po roce 2000, ale když jsem se přestěhoval na Moravu a začal v tomto oboru dělat, byla už situace poněkud jiná.

V naší zemi je skoro dvojnásobná skladovací kapacita, než kolik se tu vypěstuje obilí. Takřka každý zemědělec má halu, kam se mu možná nevejde celá jeho úroda, ale rozhodně se mu tam vejdou alespoň ty nejlepší partie. Navíc se zemědělci naučili i prodávat (hlavně přes Poláky a Italy) takže podniky zemědělského zásobování už najednou nepotřebují. Podniky, které kdysi snášely zlatá vejce, se najednou dostávaly do ztráty a kupovaly si je opravdu velké korporace, které hospodaření vytáhly do černých čísel, zpravidla díky úsporám z velikosti. Časům, kdy si podnik ZZN mohl nadiktovat šestiměsíční splatnost a ještě dělat drahoty s kvalitou či vlhkostí, ty jsou dávno pryč. Dnešní obchodní jednání je rychlé. Poláci dávají tolik. Dáš stejně, Nebo dáš víc? Nedáš, naschle. „Ahoj Anteku, tak si pro to přijeď.“

Svým způsobem je to zbytečné a v investicích do dalších skladovacích kapacit se utopily neskutečné peníze. Ale jinak to nešlo. V nové svobodě aroganci vlastníků skladovacích kapacit zastavily až další skladovací kapacity a z nich vyplývající konkurence. Před deseti lety byl zemědělec ještě na kratší straně páky, ale dneska je z tohoto hlediska na koni. Situace se otočila a otočila se dokonce i pro ty, kteří byli tak malí, že dodnes nemají vlastní sklady. A ti původní velcí a monopolní hráči, jsou dneska dinosaury na dynamickém trhu, který se bez nich už zcela obejde.

Proč to všechno píšu…

Včera si takhle jdu po Praze – byl jsem navštívit Ondřeje Thora, který už měsíc sedí před úřadem vlády, protestuje a říká, že tam bude až do té chvíle, dokud vláda nepodá demisi. Zároveň jsem tam měl domluvený rozhovor s Ivanem Smetanou z KTV. Všechno proběhlo dobře, donesl jsem jim tam nějakou paštiku i víno, rozhovor jsme udělali…. vracím se k autu a najednou mi zvoní telefon…

… a kdo mi nevolá… Sám Jan Moláček z Deníku N (N jako nenávist). To víte, dal jsem na stránky Institutu na sebe číslo. A nejdřív tak chodí kolem horké kaše, prý jestli neznám telegramový kanál NeČT24… Tak samozřejmě ho znám, však tam mají moji rubriku. Každý týden mi pošlou pár otázek a já jim pošlu odpovědi.

Prý jestli nevím, co je to za kanál, jestli neznám jména redaktorů, jestli nevím, co jsou zač… a nakonec, jestli mi za to třeba něco neplatí. Ano Moláčku, telegramový kanál NeČT24 je bývalý Sputnik, který naše vláda loni demokraticky nechala zablokovat, protože tu máme svobodu slova. A strašně mě štve, když se intervjuci nezeptají přímo, ale zkoušejí, jestli náhodou někoho nenachytají na švestkách, jestli náhodou neřekne něco, co by proti němu mohli použít.

Už jsem to nedávno psal… zablokování hentěch dezinformačních webů ničemu nepomohlo. Jen se všichni naučili přesunout data do zahraničí, vzít si nečeskou doménu, přejít na nové jiné sociální sítě. Jako se přejmenovala ruská ropa a plyn a vozí se k nám přes prostředníky, stejně to dopadlo i s ruským Sputnikem, který se také přejmenoval a chodí k nám jinými cestami než původně….

Dejte majnstrýmovým intervjukům dost času a nakonec na to přijdou.

Moláček se mě ptal, jestli mi nevadí tam psát… Řekl jsem mu, že nevadí. Že se mě velmi slušně zeptají, já jim odpovím a oni moje odpovědi zveřejní přesně tak, jak jsem je napsal. Nic k nim nepřidávají, nevychovávají mě, nedávají k tomu žádný hodnotící komentář, nezkracují to, necenzurují. I kdyby to bylo severokorejské médium, bylo by mi to jedno, protože prostě necenzurují a nehodnotí. Ruská redakce se chová demokratičtěji, než celý náš majnstrým.

Jo, kdyby se přesně takhle choval deník N, tak by po Sputniku pes neštěkl. Kdyby Česká televize pustila na obrazovku i někoho jiného než jen libtardy, byl bych nepatrným blogerem, kterého by četlo pár zemědělců. Kdyby Seznam mluvil hlasem všech, nebyly by příkopy ve společnosti.

Je to jako se těmi obilnými sily. I redaktoři začali být tak arogantní a tak zpití svou mocí a monopolem na pravdu, že to prostě přehnali. A lidi se zařídili jinak. Kde je poptávka, vždycky bude nabídka. Na obilných silech si také nikdo dlouho nepřipouštěl, že by si zemědělci mohli poradit jinak. A když si uvědomili, co bylo špatně, už se s tím nedalo nic dělat. V médiích to dopadne stejně. Moláček může stokrát hledat dezinformátory a vycucávat si z prstu propojení na Rusko a Putina osobně. Čučkaři o tom mohou psát libovolně dlouhé elaboráty. Prostě tu svojí aroganci přehnali. Byli si sami sebou příliš jistí. A teď už je pozdě.

Ještě se ukáže, že pravda se nedá ani vypnout ani zablokovat. Stalin se také nedokázal zbavit církve, ať dělal, co dělal. Každý útlak jen šlechtí utlačované, aby byli silnější. Vypnutí těch dezinformačních webů zlikvidovalo pár ezoteriků, ale všichni, po kterých byla poptávka, ti se zase vynořili jinde. Zemědělci také nešli cestou, postavit jiné velké silo, ale postavili spoustu malých. Naše cesta není, postavit jinou velkou Českou televizi. Naše cesta je spousta malých televizí, rádií, blogů, podcastů a dalších mediálních projektů.

Moláčku… mám pro tebe jednu radu zdarma. Začněte dělat normální rozhovory s těmi, které označujete za dezinformátory. Dejte jim patřičnou část pozornosti a tím zmizí potřeba Sputniků i Vidláků. Místo abyste hledali, kudy byste házeli hnůj, prostě dělejte to, k čemu jste byli kdysi dávno vymyšleni. Udělejte s Rajchlem a Babišem stejně přátelský rozhovor jako s Fialou. Dejte Okamurovi prostor, který odpovídá jeho preferencím. Přestaňte lhát a vymlčovat. Dávejte prostor protistraně. Ale vy to neuděláte. Nemůžete… vychovali jste si tak militantní čtenáře, že by takový příklon k objektivitě nevydýchali. Prostě to ve své aroganci dotáhnete až do konce. Až do chvíle, kdy se ukáže, že se lidi bez vašich redakcí úplně obejdou. A pak… pak už to bude jedno.

I kdyby se teď všechny korporace dohodly, že vytlačí konkurenci malých zemědělských skladovacích kapacit, stejně už to zpátky nevrátí. Už se prostě stalo – produkt dávné obchodnická arogance je prostě nevratný. Stejně nevratný je proces tvorby nových médií a ztráta pozic těch starých. Je to stejná arogance. Mysleli si, že nad ně není. Myslí si to dodnes… ale jsou poslední generace. Už jsou také takovými dinosaury v mnohem dynamičtějším mediálním světě.