Krach ukrajinské protiofenzívy: Jak šel čas

Hlavní poznatky:

● Ukrajinští, američtí a britští vojenští důstojníci uspořádali osm velkých válečných simulací, aby vytvořili plán kampaně. Washington však špatně odhadl, do jaké míry lze ukrajinské síly v krátké době přeměnit na bojovou sílu západního typu, aniž by Kyjev získal západní letectvo.

● Američtí a ukrajinští představitelé se občas ostře rozcházeli v názorech na strategii, taktiku a načasování. Pentagon chtěl, aby útok začal v polovině dubna a zabránil tak Rusku v posilování jeho linií. Ukrajinci váhali a trvali na tom, že bez dalších zbraní a výcviku nejsou připraveni.

● Američtí vojenští představitelé byli přesvědčeni, že velký mechanizovaný frontální útok na ruské linie je proveditelný s jednotkami a zbraněmi, které Ukrajina v době zahájení protiofenzívy má. Jejich simulace dospěly k závěru, že kyjevské síly by v nejlepším případě mohly dosáhnout Azovského moře a odříznout ruské jednotky na jihu během 60 až 90 dní.

● Spojené státy prosazovaly soustředěný útok podél jižní osy, ale ukrajinské vedení se domnívalo, že jeho síly musí zaútočit na třech různých místech podél 600 km dlouhé fronty, na jihu směrem k Melitopolu i Berďansku u Azovského moře a na východě k obklíčenému městu Bachmut.

● Americké tajné služby měly na ofenzívu mnohem negativnější názor než americká armáda a odhadovaly, že vzhledem k silné a mnohovrstevnaté obraně, kterou Rusko vybudovalo, je šance na úspěch jen 50 na 50. Ministerstvo obrany USA to považovalo za jejich alibismus.

● Mnozí na Ukrajině i na Západě podceňovali schopnost Ruska zotavit se z dosavadních neúspěchů na bojišti a využít jeho stálých předností: lidské síly, min a ochoty vojáků obětovat životy v takovém měřítku, s jakým může počítat jen málo jiných zemí.

● Jak se blížilo zahájení ofenzívy, ukrajinští vojenští představitelé se obávali, že utrpí katastrofální ztráty – zatímco američtí představitelé se domnívali, že bez rozhodného útoku budou ztráty vyšší.

● USA Ukrajinu tlačili do ofenzívy co nejdřív, nejlépe už v dubnu. Ukrajinci otáleli, argumentovali, že nemají dost zbraní, že spousta techniky, kterou dostali, je porouchaná. Američané jim ale tvrdili, že to pouze neumějí udržovat. Mezi Američany převládá názor, že dodali, co bylo potřeba.

● Američané se domnívali, že udržování Bachmutu je nesmyslné, stojí Ukrajinu obrovské množství lidí i dělostřelecké munice. Tekly jim nervy, že Ukrajinci neustále odkládají spuštění protiofenzívy, zatímco ruské obranné linie se zahušťují každým dnem. A Ukrajina krvácí u Bachmutu proti kriminálníkům. Ukrajinci tvrdili, že tam vážou ruské síly, které by útočily jinde.

● Ruská armáda se od počátku války velmi zlepšila a na výborné úrovni dnes zvládá řadu oblastí, počínaje elektronickým bojem až po protivzdušnou obranu. Surovikinova linie je velmi důmyslná a funknční, vojáci se naučili ji dobře využívat i opravovat ty její části, které jsou poničeny.

● Sedmdesát procent vojáků jedné z brigád v čele protiofenzívy, vybavené nejnovějšími západními zbraněmi, nemělo žádné bojové zkušenosti.

● Neúspěchy Ukrajiny na bojišti dále prohlubovaly konflikt se Spojenými státy ohledně toho, jak prorazit ruskou obranu.

● Velitel amerických sil v Evropě se nejdřív nemohl několik týdnů spojit s Valerijem Zalužným v důsledku napětí, které vyvolávaly americké pokusy zasahovat do dění na bojišti.

● Obě strany se navzájem obviňovaly z chyb nebo špatných propočtů. Američtí vojenští představitelé dospěli k závěru, že Ukrajina selhala v základní vojenské taktice, včetně využití průzkumu k posouzení hustoty minových polí. Ukrajinští představitelé oponovali, že Američané vůbec nepochopili, jak útočné drony a další technologie změnily bojiště.

● Celkově Ukrajina získala zpět jen asi 200 čtverečních kilometrů území, a to za cenu tisíců mrtvých a zraněných a miliardové vojenské pomoci Západu.

Optimistické začátky, pesimistické konce

Rok začal vrcholným odhodláním Západu, ukrajinské vojenské síly si velmi věřily a prezident Volodymyr Zelenskyj předpovídal rozhodující vítězství. Nyní panuje nejistota na všech frontách. Morálka na Ukrajině slábne. Mezinárodní pozornost se přesunula na Blízký východ. Dokonce i mezi příznivci Ukrajiny roste politická neochota přispívat více na nejistou věc. Téměř na všech místech fronty se očekávání a výsledky rozcházejí.

„Chtěli jsme rychlejší výsledky,“ řekl Zelenskyj minulý týden v rozhovoru pro agenturu Associated Press. „Z tohoto pohledu jsme bohužel nedosáhli požadovaných výsledků. A to je fakt.“

Všechny tyto faktory dohromady činí vítězství Ukrajiny mnohem méně pravděpodobným než další roky války a ničení země.

Bezvýsledné a skličující první měsíce kampaně kladou západním podporovatelům Kyjeva střízlivé otázky ohledně budoucnosti, protože Zelenskyj slibuje bojovat, dokud Ukrajina neobnoví hranice stanovené při získání nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991.

„To si vyžádá roky bojů a spoustu krve,“ říká jeden britský bezpečnostní činitel, „pokud to vůbec bude možné. Je na to Ukrajina připravena? Jaké jsou důsledky pro lidské zdroje? Ekonomické důsledky? Důsledky pro podporu Západu?“

Rok končí s tím, že ruský prezident Vladimir Putin si je více než kdy jindy jistý, že dokáže přečkat vrtkavý Západ a plně absorbovat alespoň ta ukrajinské území, které již jeho vojska zabrala.

Všechno, co potřebujete

Koncem podzimu 2022, poté, co Kyjev získal zpět území na severu a jihu, Austin hovořil s generálem Valerijem Zalužným a ptal se ho, co bude potřebovat pro jarní ofenzivu.

Zalužnyj odpověděl, že potřebuje 1 000 obrněných vozidel a devět nových brigád vycvičených v Německu a připravených k boji. „To je téměř nemožné,“ řekl Austin svým kolegům.

V prvních měsících roku 2023 uspořádali vojenští představitelé Británie, Ukrajiny a Spojených států sérii válečných her na americké základně v německém Wiesbadenu. Sekvence osmi cvičení tvořila páteř snahy o vytvoření životaschopného a podrobného plánu kampaně a o určení toho, co budou muset západní země poskytnout, aby byl plán úspěšný.

„Spojili jsme všechny síly a na partnery jsme opravdu tlačili, abychom získali další mechanizovaná vozidla,“ uvedl vysoký představitel americké obrany.

Během simulací, z nichž každá trvala několik dní, byli účastníci rozděleni tak, aby hráli buď roli ruské armády – o jejíž schopnostech a chování informovaly ukrajinské a spojenecké zpravodajské služby –, nebo ukrajinských jednotek a velitelů, jejichž výkon byl vázán skutečností, že budou čelit vážným omezením v oblasti lidských zdrojů a munice.

Plánovači prováděli cvičení pomocí specializovaného softwaru pro válečné hry a excelových tabulek. Simulace zahrnovaly menší dílčí cvičení, z nichž každé se zaměřovalo na určitý prvek boje – útočné operace nebo logistiku. Závěry se pak promítly do vyvíjejícího se plánu kampaně.

Několika simulací se zúčastnili a s výsledky byli seznámeni nejvyšší představitelé včetně generála Marka A. Milleyho, tehdejšího předsedy sboru náčelníků štábů USA, a generálplukovníka Oleksandra Syrského, velitele ukrajinských pozemních sil.

Během jedné návštěvy Wiesbadenu Milley hovořil s ukrajinskými jednotkami speciálních operací – které spolupracovaly s americkými zelenými barety – v naději, že je inspiruje k operacím v oblastech kontrolovaných nepřítelem.

„Neměl by existovat žádný Rus, který by šel spát bez strachu, jestli mu někdo uprostřed noci někdo nepodřízne hrdlo,“ řekl prý Milley. „Musíte se tam vrátit a vytvořit kampaň za linií.“

Ukrajinští představitelé doufali, že ofenzíva by mohla zopakovat úspěch z podzimu 2022, kdy získali zpět části Charkovské oblasti na severovýchodě a město Cherson na jihu v překvapivé kampani. Jejich pozornost by se proto opět soustředila na více než jedno místo.

Západní představitelé však říkají, že válečné hry potvrdily jejich hodnocení, že Ukrajině by nejlépe posloužilo soustředění sil na jediný strategický cíl – hromadný útok přes Ruskem ovládané oblasti k Azovskému moři, který by přerušil pozemní trasu z Ruska na Krym, což je i kritická zásobovací linie. Společná cvičení daly Spojeným státům příležitost říci Ukrajincům: „Víme, že to opravdu, ale opravdu chcete udělat, ale nepůjde to,“ uvedl jeden z bývalých amerických představitelů.

Nakonec to však byli Zelenskyj, Zalužný a další ukrajinští představitelé, kdo učinil finální rozhodnutí, poznamenal bývalý úředník.

Pravděpodobnosti

Američané se snažili přiřadit pravděpodobnosti různým scénářům, včetně ruské kapitulace – což považovali za „opravdu nízkou pravděpodobnost“ – nebo velkého ukrajinského neúspěchu, který by vytvořil prostor pro velký ruský protiútok – což také hodnotili jako málo pravděpodobné..

„Pak tu máme realitu uprostřed, s různými stupni úspěchu,“ řekl jeden z britských úředníků.

Nejoptimističtější scénář pro přerušení pozemního spojení byl 60 až 90 dní. Cvičení také předpovídalo obtížný a krvavý boj, se ztrátami vojáků a techniky mezi 30 až 40 procenty.

Spojené státy byly naprosto zapojeny do vojenského plánování této operace, přičemž američtí a ukrajinští představitelé se občas ostře neshodovali na strategii, taktice a načasování.

Pentagon chtěl, aby útok začal v polovině dubna a zabránil tak Rusku pokračovat v posilování svých impozantních obranných linií. Ukrajinci váhali a trvali na tom, že nejsou připraveni bez dalších zbraní a dalšího výcviku. Protiofenzíva začala až v červnu.

Američtí vojenští představitelé byli také přesvědčeni, že jedině masový mechanizovaný frontální útok podél jedné osy na jihu Ukrajiny povede k rozhodujícímu průlomu.

Ukrajina ale zaútočila podél tří os v domnění, že tím protáhne ruské linie. Ukrajina pak zcela upustila od velkých mechanizovaných útoků, když v prvních dnech kampaně utrpěla těžké ztráty.

Úhledně složit a zahodit

Simulace dospěly k závěru, že kyjevské síly by v nejlepším případě mohly dosáhnout Azovského moře na jihu Ukrajiny a odříznout ruské jednotky za 60 až 90 dní.

Američtí vojenští důstojníci vycházeli z toho, že ztráty v hlavních bitvách v Iráku a Afghánistánu byly mnohem nižší, než se původně odhadovalo. Odhady považovali za výchozí bod pro plánování lékařské péče a evakuace z bojiště, přičemž jejich ztráty nikdy nedosáhly předpokládané výše. Proto Ukrajince tlačili do velkého rázného útoku v jednom místě.

Američtí představitelé se také domnívali, že pokud se Kyjevu nepodaří provést rozhodující útok a konflikt se stane vleklou opotřebovací válkou, bude nakonec zabito ještě více ukrajinských vojáků.

Uznávali však, že je delikátní navrhovat strategii, která by znamenala značné ztráty bez ohledu na konečný počet. „Bylo pro nás snadné jim při stolním cvičení říci: ‚Dobře, musíte se soustředit na jedno místo a opravdu tvrdě tlačit,‘“ říká jeden z vysokých amerických představitelů.

„Ale byli to oni, kdo ztratí spoustu lidí a vybavení.“

S tím souhlasí i vysoký ukrajinský vojenský představitel. Válečné hry „nefungovaly“, míní zpětně, částečně kvůli novým technologiím, které změnily bojiště.

Tato válka se nepodobá ničemu, co armády NATO zažily: rozsáhlý konvenční konflikt se zákopy ve stylu první světové války překrytý všudypřítomnými drony a dalšími moderními nástroji – a bez vzdušné převahy, kterou měla americká armáda v každém moderním konfliktu, který vedla.

„Všechny tyto simulace… můžete je úhledně složit a zahodit, víte? A zahodit je, protože teď už to tak nefunguje,“ vzpomíná na válečné hry ukrajinský představitel.

Kdo vykrvácel u Bachmutu?

Američané dlouho zpochybňovali moudrost rozhodnutí Kyjeva koncentrovat síly v okolí obléhaného města Bachmut. Ale Ukrajinci to viděli jinak.

„Bachmut se drží“ se stalo heslem dokumentujícím tvrdý odpor proti většímu nepříteli. Ruské a ukrajinské dělostřelectvo po celé měsíce drtilo město na prach. Vojáci se navzájem zabíjeli a zraňovali po tisících, aby dosáhli úspěchů měřených na městské bloky.

Město nakonec v květnu padlo do rukou Rusům.

Zelenskyj, tehdy podporovaný svým vrchním velitelem, si stál pevně za tím, že je třeba zachovat v okolí Bachmutu významnou přítomnost a v rámci protiofenzívy i tam udeřit na ruské síly.

Za tímto účelem udržoval Zalužný v blízkosti Bachmutu více sil než na jihu, včetně nejzkušenějších jednotek země, poznamenali zklamaně američtí představitelé.

Ukrajinští představitelé tvrdili, že potřebují udržet boj v oblasti Bachmutu, protože jinak by se Rusko pokusilo znovu obsadit části Charkovské oblasti a postoupit v Doněcku – což je klíčový cíl Putina, který se chce zmocnit celého tohoto regionu.

Kromě toho Zalužnyj předpokládal, že pro Rusko bude problémem hrozivá délka fronty, říká vysoký britský úředník. Ukrajinský generál chtěl natáhnout ruské okupační síly – neznalé terénu a čelící problémům s morálkou a logistikou – a rozmělnit tak jejich bojovou sílu.

Západní představitelé však viděli v tomto přístupu, který by současně snižoval palebnou sílu ukrajinské armády v každém jednotlivém místě útoku, komplikace. Západní vojenská doktrína nařizovala soustředěný postup k jedinému cíli. Američané však ustoupili.

„Znají terén. Znají Rusy,“ řekl jeden z vysokých amerických představitelů. „Není to naše válka.“

Jihokorejská zápůjčka a kazetová munice

Bidenova administrativa počátkem ledna oznámila, že pošle bojová vozidla Bradley; Británie souhlasila s převodem 14 tanků Challenger.

Později téhož měsíce, po neochotném oznámení USA, že do podzimu poskytnou tanky Abrams M1, Německo a další země NATO přislíbily stovky tanků Leopard německé výroby.

Daleko větším problémem byly dodávky 155mm nábojů, které by Ukrajině umožnily konkurovat rozsáhlému ruskému dělostřeleckému arzenálu. Pentagon spočítal, že Kyjev jich potřebuje 90 000 nebo více měsíčně. Produkce v USA sice rostla, ale sotva přesahovala desetinu tohoto množství.

„Byla to prostě matematika,“ vypráví bývalý vysoký úředník. „V určitém okamžiku bychom je nebyli schopni zajistit.“ Sullivan vyložil na stůl možnosti.

Jižní Korea měla obrovské množství munice dodávané USA, ale její zákony zakazovaly posílat zbraně do válečných zón. Pentagon spočítal, že pokud by se podařilo Soul přesvědčit, bylo by možné letecky a po moři přepravit asi 330 000 střel ráže 155 mm během 41 dnů.

Vysocí představitelé administrativy hovořili s protějšky v Soulu, kteří byli vstřícní, pokud se jednalo o nepřímé poskytnutí. Střely začaly proudit na začátku roku a nakonec se Jižní Korea stala větším dodavatelem dělostřelecké munice pro Ukrajinu než všechny evropské země dohromady.

Bezprostřednější alternativa by znamenala využití arzenálu americké armády se 155mm granáty, které byly na rozdíl od jihokorejské varianty naplněny kazetovou municí. Pentagon jich měl tisíce, přičemž se na ně po desetiletí prášilo. Ale ministr zahraničí Antony Blinken se bránil.

K jejich použití došlo až ve chvíli, kdy se protiofenzíva dostala do úzkých.

Tajné služby mají strach

Když se skupina shodla na tom, že Spojené státy a spojenci mohou poskytnout to, co podle nich Ukrajina potřebuje, zásoby a výcvik, stál Sullivan před druhou částí rovnice: Dokáže to Ukrajina?

Zelenskyj se při prvním výročí války v únoru chlubil, že rok 2023 bude „rokem vítězství“. Jeho šéf rozvědky prohlašoval, že Ukrajinci budou brzy trávit dovolenou na Krymu.

Někteří členové americké vlády si však nebyli tak jistí.

Představitelé amerických zpravodajských služeb, skeptičtí k nadšení Pentagonu, hodnotili pravděpodobnost úspěchu maximálně 50 na 50 %. Tento odhad frustroval jejich kolegy z ministerstva obrany, a také ty z evropského oddělení NATO, kteří připomínali chybnou předpověď špionů ve dnech před invazí v únoru 2022, že Kyjev padne během několika dní.

Někteří představitelé obrany jízlivě říkali, že optimismus nemají zpravodajští úředníci v DNA.

„Mohli jsme vidět, jak Rusové budují opravdu impozantní obranu, těžko proniknutelnou, opravdu nákladnou, pro Ukrajince opravdu krvavou,“ uvedl šéf CIA William Burns. „Naše širší zpravodajské hodnocení bylo takové, že to bude opravdu těžký oříšek.“

Již před ofenzívou přísně tajná aktualizovaná zpráva americých zpravodajských služeb vyhodnotila, že problémy s hromaděním vojáků, munice a vybavení znamenají, že Ukrajina pravděpodobně nedosáhne „ani zdaleka“ svých cílů.

Představitelé ministerstva obrany však tvrdili, že zpravodajské odhady nezohledňují palebnou sílu nově dodávaných zbraní ani vůli Ukrajinců zvítězit.

Pevné jak Surovikinova linie

Američtí vojenští představitelé nepopírali, že půjde o krvavý boj. Počátkem roku 2023 už věděli, že ve válce bylo zraněno nebo zabito asi 130 000 ukrajinských vojáků, včetně mnoha nejlepších bojovníků země. Někteří ukrajinští velitelé již vyjadřovali pochybnosti o nadcházejícím tažení a odvolávali se na počty vojáků, kterým chyběly zkušenosti z bojiště.

„Plán, který uskutečnili, byl zcela proveditelný se silami, které měli, v časovém harmonogramu, který jsme vytyčili,“ uvádí jiný vysoký americký vojenský představitel. Austin věděl, že další čas na výcvik nové taktiky a vybavení by byl přínosný, ale že Ukrajina tento luxus nemá.

Západ dosud odmítal vyhovět ukrajinské žádosti o stíhací letouny a armádní taktický raketový systém ATACMS, který by mohl zasáhnout cíle dále za ruskými liniemi a který Ukrajinci podle svého názoru potřebovali k zasažení klíčových ruských velitelských a zásobovacích míst.

V březnu už Rusko mnoho měsíců připravovalo svou obranu a v očekávání ukrajinského náporu budovalo kilometry a kilometry zátarasů, zákopů a dalších překážek na celé frontě.

Po ponižujících porážkách v Charkovské oblasti a v Chersonu na podzim 2022 jmenoval Putin generála Sergeje Surovikina – známého jako „generál Armagedon“ – hlavním ruským velitelem na Ukrajině. Surovikin se zaměřil spíše na zakopávání než na zabírání dalších území.

Rusko se i v této oblasti přizpůsobilo a mnohé naučilo a kopalo sušší, klikaté zákopy, které lépe chránily vojáky před ostřelováním. Jak se zákopy stávaly důmyslnějšími, často se otevíraly směrem do lesů, aby obráncům nabídly lepší prostředky k ústupu. Rusové také budovali tunely mezi pozicemi, aby lépe čelili využívání bezpilotních letounů ze strany Ukrajiny.

Zákopy byly součástí vícevrstvé obrany, která zahrnovala hustá minová pole, betonové pyramidy známé jako dračí zuby a protitankové příkopy. Pokud byla minová pole vyřazena, ruské síly disponovaly raketovými systémy, které je znovu zasypaly minami.

Na rozdíl od ruských ofenzivních snah na počátku války se tato obrana řídila učebnicovými sovětskými standardy. „Toto je jeden z případů, kdy realizovali svou historickou doktrínu,“ míní vysoký představitel západních zpravodajských služeb.

Rusko má téměř bezedné zásoby min, víceméně zvládlo včlenění mobilizovaných do armády a zavedlo ostrou disciplínu zakazující vojákům ústup.

Čeho se Rusové bojí?

Přestože Rusko mělo k dispozici mnohem více vojáků, větší vojenský arzenál a podle jednoho amerického představitele „jednoduše ochotu snášet opravdu dramatické ztráty“, američtí představitelé věděli, že má také svá zranitelná místa.

Podle odhadů amerických zpravodajských služeb bylo do začátku roku 2023 zabito nebo zraněno přibližně 200 000 ruských vojáků, včetně desítek důstojníků. Náhradním jednotkám, které byly na Ukrajinu narychlo vyslány, chyběly zkušenosti. Fluktuace polních velitelů poškodila velení a řízení.

Ztráty techniky byly ohromující: více než 2 000 tanků, přibližně 4 000 obrněných bojových vozidel a nejméně 75 letadel, jak vyplývá z dokumentu Pentagonu, který na jaře unikl na Discord.

Z hodnocení vyplývalo, že ruské síly nestačí na ochranu všech svých linií. Pokud by se však Ukrajina rychle nepřiměla k protiofenzívě, Kreml by mohl svůj deficit dohnat během jednoho roku, nebo i méně, pokud by získal větší pomoc zvenčí od spřátelených zemí, jako je Írán a Severní Korea. Proto bylo nezbytně nutné, tvrdili američtí představitelé, aby Ukrajina začala co nejdřív.

Proč se nic neděje?

Koncem dubna se generální tajemník NATO Jens Stoltenberg vydal na neohlášenou cestu za Zelenským do Kyjeva. Během pracovního oběda se řeč stočila také na přípravu protiofenzívy.

Podle dvou osob obeznámených s rozhovory se Stoltenberg zeptal na snahu vybavit a vycvičit ukrajinské brigády do konce dubna. Zelenskyj uvedl, že ukrajinská armáda očekává, že brigády budou do konce měsíce na 80 nebo 85 procentech připravenosti. To se zdálo být v rozporu s americkým očekáváním, že Ukrajina by již měla být připravena ke spuštění.

Ukrajinský vůdce zdůrazňoval, že jeho jednotky musí udržet východ, aby tam Rusko nemohlo přesunout síly a zablokovat tak jižní protiofenzívu. Aby mohla bránit východ a zároveň postupovat na jih, potřebuje podle něj Ukrajina více brigád.

Ukrajinští představitelé také pokračovali v argumentaci, že rozšíření arzenálu je pro jejich schopnost uspět klíčové. Až v květnu, v předvečer bojů, Británie oznámila, že poskytne rakety delšího doletu Storm Shadow.

Další zásadní stížnosti Ukrajiny bylo, že se po nich žádá, aby bojovali způsobem, o kterém by žádná země NATO nikdy neuvažovala – bez účinné síly ve vzduchu.

Jak upozornil jeden z bývalých vysokých ukrajinských představitelů, stárnoucí stíhačky MiG-29 jeho země dokázaly odhalit cíle v okruhu 40 mil a střílet na vzdálenost 20 mil. Ruské stíhačky Su-35 mezitím dokázaly identifikovat cíle vzdálené více než 90 mil a sestřelit je až na vzdálenost 75 mil.

„Představte si MiG a Su-35 na obloze. My je nevidíme, zatímco oni nás ano. Nedosáhneme na ně, zatímco oni na nás ano,“ říká. „Proto jsme tak tvrdě bojovali za letouny F-16.“

Američtí představitelé ale upozorňovali, že i několik letounů za 60 milionů dolarů by pohltilo prostředky, které by mohly umožnit mnohem větší nákup vozidel, protivzdušné obrany nebo munice. Navíc by podle nich stíhačky nezajistily vzdušnou převahu, po které Ukrajinci touží.

„Kdybyste měli vycvičit skupinu pilotů F-16 za tři měsíce, sestřelili by je hned první den, protože ruská protivzdušná obrana na Ukrajině je velmi robustní a velmi schopná.“

Biden nakonec v květnu ustoupil a udělil požadovaný souhlas, aby evropské země darovaly Ukrajině své letouny F-16 vyrobené v USA. Výcvik pilotů a dodání stíhaček by však trvalo rok nebo i déle, což je příliš dlouhá doba na to, aby to v nadcházejícím boji něco změnilo.

Rusové zahušťují obranu

V květnu už rostly vážné obavy v Bidenově administrativě i mezi spojenci. Podle původních plánů měla Ukrajina již dávno zahájit své operace. Podle Američanů se okno příležitosti rychle zužovalo.

Zpravodajské informace během zimy ukázaly, že ruská obrana je relativně slabá a z velké části bez posádky a že morálka ruských vojáků je po ztrátách v Charkově a Chersonu nízká. Americká rozvědka odhadovala, že vysocí ruští důstojníci cítí, že vyhlídky jsou bezútěšné.

Toto hodnocení se však rychle měnilo.

Cílem bylo udeřit dříve, než bude Moskva připravena, a americká armáda se od poloviny dubna snažila Ukrajince rozhýbat.

„Měli jsme duben, květen, červen. Pořád se to odkládalo.“

Mezitím se ruská obrana zhušťovala. Američtí vojenští představitelé byli zděšeni, když viděli, že ruské síly využily dubnových a květnových týdnů váhání k dalšímu intenzivnímu zaminovávání, což podle dotázaných nakonec podstatně ztížilo postup ukrajinských jednotek.

Kyjev zamrznul

Washington se také začínal obávat, že Ukrajinci spalují příliš mnoho dělostřeleckých granátů potřebných pro protiofenzívu, především v okolí Bachmutu.

Jak se květen blížil, zdálo se Američanům, že Kyjev, který byl předtím během válečných her a výcviku plný elánu, náhle zamrznul – prostě, že jim nějak „přecvaklo“.

Někteří vysocí američtí úředníci se domnívají, že neexistuje přesvědčivý důkaz, že odklad snížil šance Ukrajiny na úspěch. Jiní jsou přesvědčeni, že Kreml úspěšně využil mezidobí, kdy se už domníval, že Kyjev bude útočit. Na Ukrajině mezitím narůstal jiný druh frustrace. „Plán byl zahájit operaci v květnu,“ říká bývalý ukrajinský úředník. „Stalo se však mnoho věcí.“

Slíbené vybavení bylo dodáno se zpožděním nebo dorazilo nezpůsobilé k boji, uvedli Ukrajinci. „Spousta zbraní, které přicházejí nyní, byla relevantní loni,“ řekl vysoký ukrajinský vojenský představitel. „Pro nadcházející bitvy na vysoké technologické úrovni se nehodily.“

Zásadní podle něj je, že obdrželi pouze 15 procent položek potřebných k realizaci plánu dálkového odminovávání a prořezavání minových polí.

A přesto, připomněl vysoký ukrajinský vojenský představitel, Američané otravovali se zpožděným začátkem a stále si stěžovali na to, kolik vojáků Ukrajina vyčleňuje na Bachmut.

Američtí představitelé naopak vehementně popírali a popíjrají, že by Ukrajinci nedostali veškerou slíbenou výzbroj. Seznam přání Ukrajiny byl možná mnohem větší, připouštěli Američané, ale v době zahájení ofenzívy obdrželi téměř dvě desítky MCLC, více než 40 minových válců a bagrů, 1 000 torpéd Bangalore a více než 80 000 dýmových granátů. Zalužný původně požadoval 1 000 obrněných vozidel; a Pentagon jich přes původní skepsi nakonec dodal 1 500.

„Dostali vše, co jim bylo slíbeno, a to včas,“ říká jeden z vysokých amerických představitelů. V některých případech Ukrajina podle těchto úředníků nenasadila vybavení, které bylo pro ofenzívu klíčové, a ponechala je v záloze nebo je přidělila jednotkám, které se útoku neúčastnily.

Dále se projevilo počasí. Tání sněhu a silné deště, které každé jaro mění Ukrajinu v bahno, přišly později a trvaly déle než obvykle.

Nezpůsobilé k boji

Jak se přípravy zrychlovaly, obavy ukrajinských představitelů se stupňovaly a v dubnu propukly na setkání na letecké základně Ramstein v Německu.

Právě tady Zalužného zástupce Michail Zabrodskij Američany emotivně požádal o pomoc.

„Je nám líto, ale některá z vozidel, která jsme obdrželi, jsou nezpůsobilá k boji,“ řekl Zabrodskij Austinovi. Řekl, že Bradley a Leopardy měly rozbité nebo chybějící pásy. Německým bojovým vozidlům Marder chyběly radiostanice; nebyly to nic víc než železné krabice s pásy – k ničemu, pokud nemohly komunikovat se svými jednotkami.

Ukrajinští představitelé si také stěžovali, že jednotkám pro protiofenzívu chybí dostatečný počet odminovacích a evakuačních vozidel.

Řekli, že to prověří. Pentagon pak dospěl k závěru, že ukrajinské síly po obdržení veškerého vybavení nedokázaly s ním řádně zacházet a udržovat ho.

„I když dodáte 1 300 vozidel, která fungují dobře, některá se mezi tím, než je dostanete na místo, a okamžikem, kdy vstoupí do boje, porouchají,“ říká vysoký představitel obrany.

K 1. červnu byli nejvyšší představitelé amerického velení a Pentagonu už velmi frustrovaní a měli pocit, že dostávají jen málo odpovědí. Možná Ukrajince odrazovaly potenciální ztráty? Možná existovaly politické neshody uvnitř ukrajinského vedení nebo problémy v řetězci velení?

Počátkem června se však protiofenzíva konečně dala do pohybu.

Byla to pekelná palba

Vojáci 47. samostatné mechanizované brigády počkali na soumrak, než nervózně, ale přece nasedli do svých bojových vozidel Bradley, které jim poskytly Spojené státy. Bylo 7. června a dlouho očekávaná ukrajinská protiofenzíva měla začít.

Cílem pro prvních 24 hodin protiofenzívy bylo postoupit o téměř devět kilometrů a dosáhnout vesnice Robotyne – dlouhodobým cílem tohoto útoku bylo znovudobytí Melitopolu a přerušení ruských zásobovacích linií.

Nic ale nešlo podle plánu.

Ukrajinské jednotky očekávaly minová pole, ale byly šokovány jejich hustotou. Byl to koberec z výbušnin, kterých bylo tolik, že některé byly navršeny na sebe. Vojáci byli vycvičeni k jízdě na svých Bradleyích v tréninkových centrech v Německu, a to na hladkém terénu.

Ale na kašovité půdě Záporožské oblasti, v ohlušujícím hřmotu palby, najednou museli postupovat úzkými uličkami, které předsunuté jednotky vyčistily od min.

Rusové, rozmístění na výšinách, okamžitě zahájili palbu protitankovými střelami. Některá vozidla v konvoji byla zasažena, což přinutilo ostatní za nimi uhnout z vytyčené trasy. Pročež hned vybuchla na minách, čímž se konvoj zablokoval. Ruské vrtulníky a bezpilotní letouny se pak vrhly na zbytek kolony.

Vojáci, z nichž někteří byli otřeseni už ze své první bitvy, se stáhli k přeskupení – aby pak v následujících dnech znovu a znovu útočili a ustupovali se stejnými krvavými výsledky.

„Byla to pekelná palba,“ říká Oleh Sencov, velitel čety 47. brigády.

Čtvrtý den toho měl generál Valerij Zálužný právě dost. Bojiště pokrývala spálená západní vojenská technika – americké Bradley, německé tanky Leopard, zařízení na odminování. Počty mrtvých a zraněných snižovaly morálku.

Podle ukrajinského vojenského představitele nařídil Zalužnyj svým jednotkám, aby přerušily útoky, protože jinak bude zničený i zbytek omezených ukrajinských zásob.

Než by se pokusil prolomit ruskou obranu hromadným mechanizovaným útokem s podpůrnou dělostřeleckou palbou, jak mu radili jeho američtí kolegové, rozhodl, že ukrajinští vojáci budou postupovat pěšky v malých skupinách po zhruba 10 lidech – bude to mnohem pomalejší, ale méně likvidační.

Měsíce plánování se Spojenými státy šly tedy už čtvrtý den protiofenzívy stranou a již tak opožděná kampaň, která měla během dvou až tří měsíců dosáhnout Azovského moře, se prakticky zastavila.

Namísto devítikilometrového průlomu v první den postoupili Ukrajinci za téměř šest měsíců od června pouze o 12 kilometrů a osvobodili několik vesnic.

Kombinované operace?

Šest měsíců po zahájení protiofenzívy se z kampaně stala tuhá poziční vállka. Východní a jižní Ukrajinu lemují vlhké zákopy ve stylu první světové války a obloha nad nimi je zahlcená drony. Moskva podniká raketové útoky na civilní cíle v ukrajinských městech, Kyjev používá západní rakety i domácí technologie k úderům daleko za frontovou linií – v Moskvě, na Krymu a v Černém moři.

Územní hranice z června 2023 se však prakticky nezměnily. A Vladimir Putin, v prvním roce války poněkud zádumčivý, při každé příležitosti vytrubuje neúspěch ukrajinské protiofenzívy.

„Pokud jde o protiofenzívu, která se údajně zadrhává, tak ta zcela selhala,“ prohlásil v říjnu.

16. ledna, pět měsíců před zahájením protiofenzívy, navštívil generál Mark A. Milley, tehdejší předseda sboru náčelníků štábů USA, vojáky 47. jednotky ve výcvikovém centru Grafenwoehr v Německu. Milley v doprovodu svého štábu a vysokých vojenských představitelů působících v Evropě opatrně našlapoval po rozbláceném cvičišti, žertoval s ukrajinskými vojáky a sledoval, jak střílejí na stacionární cíle z pušek a kulometů M240B.

Toto centrum sloužilo k výcviku malých skupin ukrajinských vojáků už od roku 2014, kdy Rusko napadlo a nezákonně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym. V očekávání protiofenzívy byly jeho kapacity rozšířeny.

V bílém polním stanu se Milley sešel s americkými vojáky dohlížejícími na výcvik, kteří mu řekli, že se snaží napodobit ruskou taktiku a budovat zákopy a další překážky, kterým budou Ukrajinci muset čelit.

„Celá věc spočívá v tom, že musí být schopni jak střílet, tak manévrovat,“ řekl Milley a zhruba tak popsal podstatu strategie „kombinovaných zbraní“, která vyžaduje koordinované manévry masivních sil pěchoty, tanků, obrněných vozidel, ženistů a dělostřelectva.

Kdyby se jednalo o Spojené státy nebo NATO, operace by zahrnovala i ničivou leteckou sílu, která by oslabila nepřítele a chránila pozemní jednotky, ale Ukrajinci si v této oblasti museli vystačit s minimem nebo vůbec s ničím. 47. brigáda byla vybrána jako „úderná síla“ na hrotu protiofenzívy a byla proto vybavena nejlepšími západními zbraněmi.

Ale když si Milley povídal s ukrajinskými vojáky – od dvacetiletých mladíků až po rekruty středního věku –, mnozí mu říkali, že teprve nedávno opustili život civilů a nemají žádné předchozí bojové zkušenosti.

Milley mlčel. Ale později, na setkání s americkými instruktory, jako by si uvědomil rozsah úkolu, který před nimi stojí. „Dejte jim všechno, co tady máte,“ řekl.

Zkušení jsou už mrtví

Sedmačtyřicítka byl nově vytvořenou jednotkou vyčleněnou pro výcvik v Německu. Ukrajinské vedení rozhodlo, že zkušenější brigády budou v zimě 2022/2023 zadržovat Rusy, zatímco čerství vojáci vytvoří nové brigády, absolvují výcvik v zahraničí a na jaře a v létě povedou boj.

Více než rok trvající válka, v níž podle západních odhadů do začátu roku 2023 zahynulo nebo bylo zraněno 130 tisíc ukrajinských vojáků vojáků, si vybrala těžkou daň na ukrajinských ozbrojených silách. I ty nejzkušenější brigády byly nyní z velké části složeny z nováčků.

Podle jednoho z vyšších velitelů nemělo asi 70 % vojáků 47. brigády žádné předchozí zkušenosti.

Vedení 47. jednotky bylo rovněž nápadně mladé – jejímu veliteli, ačkoli ten měl bojové zkušenosti, bylo pouhých 28 let a jeho zástupci 25 let. Jejich mládí bylo však považováno za výhodu; mladí důstojníci si mohou snadno osvojit taktiku NATO, aniž by byli ovlivněni sovětskými způsoby vedení války jako jejich starší kolegové. Někteří ukrajinští vojáci si ale myslí, že to právě američtí instruktoři nechápali rozsah moderního konfliktu proti silnějšímu nepříteli.

„Nebyla zohledněna přítomnost obrovského množství bezpilotních letounů, opevnění, minových polí a tak dále,“ říká voják 47. pluku s volacím znakem Joker. Podle něj si ukrajinští vojáci přivezli na výcvik vlastní drony, aby jim tam pomohli zdokonalit dovednosti, ale američtí instruktoři žádost o začlenění práce s drony odmítli, protože výcvikové programy byly předem dané.

Používání dronů bylo začleněno až později na základě ukrajinské zpětné vazby.

Program měl i své výhody, míní Joker, včetně pokročilého výcviku v chladném počasí a instrukce vedení dělostřelecké palby. Mnohé však muselo být zavrženo hned, jakmile začala skutečná bitva. „Museli jsme adaptovat taktiku až během bitvy. Nemohli jsme bojovat tak, jak nás to učili.“

Američtí i ukrajinští představitelé uvedli, že nikdy neočekávali, že dva měsíce výcviku promění tyto jednotky v armádu podobnou NATO. Záměrem instruktorů bylo naučit je správně používat nové západní tanky a bojová vozidla a „udělat z nich gramotné lidi v základech střelby a pohybu“.

Když se na jaře vojáci 47. jednotky vrátili z výcviku zpět na Ukrajinu, očekávali, že protiofenzíva začne prakticky okamžitě. Začátkem května se brigáda přemístila blíže k frontové linii a ukryla své vozy Bradley a další západní techniku ve stromořadích záporožského venkova.

Znaky 47. brigády na vozidlech byly kamuflovány pro případ, že by místní obyvatelé sympatizující s Ruskem nahlásili jejich polohu Rusům.

Dny a týdny však plynuly bez rozkazu k útoku. Mnozí členové jednotky si uvědomovali, že žádný moment překvapení nepřijde. Politické vedení „nemělo ohlašovat naši protiofenzívu rok dopředu,“ říká jeden z velitelů 47. jednotky.

„Nepřítel věděl, odkud přijdeme“.

Ale kudy útočit?

Milley a další vysocí američtí důstojníci prosazovali, aby Ukrajinci soustředili síly na jednom klíčovém místě v Záporoží, což by jim mohlo pomoci překonat tuhou ruskou obranu a zajistit hluboký průlom směrem na Melitopol a Azovské moře.

Ukrajinský plán však počítal s postupem po třech osách – na jih po dvou různých směrech k Azovskému moři a také na východní Ukrajině u Bachmutu, který Rusové na jaře po téměř roční bitvě obsadili.

Ukrajinští vojenští představitelé se totiž domnívali, že koncentrace příliš velkého počtu ukrajinských vojáků na jednom místě na jihu by oslabila vojska na východě, a umožnila tak Rusům obsadit území v okolí Bachmutu a případně i v Charkově na severovýchodě.

K rozdělení ruských sil vedví měly ukrajinské námořní brigády na západním okraji sousední Doněcké oblasti postupovat na jih k pobřežnímu městu Berďansk. Zatímco 47. a další brigády, které byly součástí tzv. 9. ukrajinského sboru, měly útočit podél hlavní osy protiofenzívy, směrem na Melitopol.

Podle původního plánu měla 47. brigáda a 9. sbor prolomit první ruskou obrannou linii a dobýt Robotyne. Vzápětí by se 10. sbor, tvořený ukrajinskými výsadkáři, zapojil do bojů ve druhé vlně postupující směrem na jih. „Mysleli jsme si, že dobytí Robotyne bude jednoduchý dvoudenní úkol,“ říká velitel bojového vozidla Bradley s volacím znakem Francouz.

Několik dní po zahájení protiofenzívy navštívil Oleksandr Sak, tehdejší velitel 47. armády, ruské pozice, které jeho vojáci dobyli. Kromě jiného opuštěného materiálu si na místě všiml rovněž protiletadlových střel, termovizních zaměřovačů a malých dronů.

„Uvědomil jsem si, že se nepřítel připravil,“ říká. „Nezaskočili jsme je nepřipravené, dobře věděli, že se blížíme.“

Zůstaly po nich také plakáty s ruskou propagandou. Jeden z nich zobrazoval dva líbající se muže vedle obrázku muže a ženy se dvěma dětmi. „Bojujeme i za tradiční rodiny,“ stálo na plakátu.

Sak našel i mapu, kterou Rusové používali k vyznačení svých minových polí. Pro tuto část fronty – asi čtyři kilometry dlouhou a čtyři kilometry hlubokou – bylo na mapě uvedeno více než 20 tisíc položených min.

„Neřekl bych, že to bylo nečekané, ale podcenili jsme to,“ míní Sak. „Provedli jsme průzkum, ale mnoho min bylo zamaskováno nebo zasypáno. Kromě těch u frontové linie byly miny i hlouběji v nepřátelských pozicích. Prošli jsme kolem nepřátelských pozic a narazili na další miny tam, kde jsme si mysleli, že už žádné být nemohou.“

Operátor dronu u 47. jednotky uvedl, že teprve při pěším průzkumu našli nástražné miny s dálkovým odpalováním, a jejich objevení popsal jako „překvapení“.

Američtí vojenští představitelé se domnívali, že Ukrajina mohla dosáhnout výraznějšího pokroku, kdyby více využívala pozemních průzkumných jednotek a méně snímky z bezpilotních letounů, které nebyly schopny odhalit zakopané miny, nástražné dráty nebo nálože.

Záporožská oblast je z převážné části tvořena rovinatými, otevřenými poli a Rusové si pro vybudování klíčové obrany vybrali vyvýšené místo nad nimi. Tady ruské jednotky vybavené protitankovými střelami čekaly na konvoje vozidel Bradley a německých tanků Leopard.

V čele skupiny vždy postupovalo odminovací vozidlo – ale to Rusové zaměřili se svými drony jako první.

„Neustále jsme čelili protitankové palbě a denně jsme zničili až 10 ruských protitankových řízených střel,“ řekl Sak. Dodal však, že „den za dnem přitahovali k frontě další a další“.

Prostě to nešlo

Podle vysokého ukrajinského představitele bylo v prvních dnech poškozeno nebo zničeno přibližně 60 % všeho ukrajinského odminovacího vybavení.

„Spoléhání našich partnerů na obrněný manévr a průlom prostě nefungovalo,“ říká úředník. „Museli jsme změnit taktiku.“

První týden protiofenzívy pracovaly týmy ženistů za soumraku, kdy bylo dost světla na to, aby mohli ručně odminovávat, ale ne tak jasno, aby je Rusové mohli spatřit. Jakmile vyčistili malou cestu, vyrazila po ní pěchota – následoval pomalý, vyčerpávající postup po jedné linii lesa.

Když vojáci dorazili k ruskému stanovišti, často zjistili, že i ono je zaminováno. Ruské síly navíc úporně držely své pozice i pod těžkým bombardováním, což znamenalo, že Ukrajinci museli vést boj zblízka s ručními zbraněmi.

V celé Záporožské oblasti Rusové rozmístili nové jednotky nazvané „Storm-Z“ s bojovníky naverbovanými z věznic. Bývalí vězni útočili v masových lidských vlnách a byli využíváni k ochraně elitnějších jednotek. V okolí Robotyne, které měla 47. brigáda dobýt hned v první den protiofenzívy, spolupracovali Storm-Z s ruskou 810. gardovou námořní pěší brigádou a dalšími formacemi ruské pravidelné armády, kterým poskytovali ochranu.

„Robotyne byla opravdu dřina,“ uvedl ženista 810. brigády v rozhovoru s ruským vojenským blogerem. „Museli jsme chodit do všeho naplno, abychom zabránili Ukrajincům v průlomu. Jako ženisté a sapéři jsme museli zaminovat všechny přístupy jak pro pěchotu, tak pro její vozidla. Slavné Leopardy hoří a my jsme se snažili, aby hořely co nejjasnějšími plameny.“

Na začátku útoku na Robotyne bránilo ukrajinské pěchotě v postupu ruské kulometné hnízdo uvnitř opevněné budovy. Operátoři dronů z 47. brigády vyslali jejich směrem dva upravené závodní bezpilotní letouny s výbušninami. Jeden proletěl oknem a explodoval.

Další, naváděný pilotem s volacím znakem Sapsan, se spirálovitě snesl do jiné místnosti a odpálil munici uvnitř a zabil několik nepřátelských vojáků.

Byl to první milník v používání malých bezpilotních letounů. Operátoři dronů – mající na hlavě soupravu, která v reálném čase přijímá videopřenos z dronu – lovili obrněná vozidla pomocí dronů známých jako FPV. FPV jsou tak přesné a rychlé, že se dokážou zaměřit na slabá místa vozidel, jako jsou oblast motoru a pásy. Pro Rusko však nebyl problém odpovědět stejně.

Ruská dronová hejna

Nasadilo flotily vlastních útočných dronů, které stojí méně než 1000 dolarů a dokáží zneškodnit tank za několik milionů dolarů. Na rozdíl od dělostřelecké munice, kterou navíc Rusové i Ukrajinci musejí šetřit, mohou být levné jednorázové FPV drony použity i k zasažení malých skupin pěchoty, ať už v zákopu nebo v pohybu, a tedy se postupně více a více hodily pro ukrajinské bojiště.

Evakuace raněných nebo přivážení čerstvých zásob na frontové pozice se také staly otřesnou a potenciálně smrtelnou prací, která se kvůli hrozbě dronů často omezovala na noc.

„Zpočátku byly naším problémem ruské miny. Teď jsou to ruské bezpilotní letouny,“ vypráví Sencov, velitel čety ve 47. praporu. „Zasahují přesně cíl a způsobují vážné škody. Mohou vyřadit z provozu Bradley a potenciálně ho i vyhodit do povětří. Není to přímo výbuch, ale mohou ho zasáhnout tak, aby shořel – tedy nejen zastavit vozidlo, ale zničit ho.“

Američtí vojenští představitelé, vycházející z vlastní doktríny, vyzývali Ukrajince k postupu prostřednictvím mechanizovaných pozemních sil krytých dělostřelectvem.

„Musíte střílet a zároveň postupovat,“ říká jeden z vysokých představitelů americké obrany. „Zní to velmi banálně, a také to tak je, ale musíte to reálně aplikovat. Jinak je množství dělostřelectva a munice, které potřebujete, naprosto neudržitelné.“

Ukrajinští představitelé ale oponují, že právě všudypřítomnost a smrtelnost různých typů bezpilotních letounů na obou stranách frontové linie byla po celé měsíce největším faktorem, který bránil Ukrajincům nebo Rusům v jakémkoliv významnějším postupu.

„Technika, která se objeví na bojišti, žije maximálně minutu.“

Dál ani krok

47. brigáda nakonec oznámila osvobození Robotyne 28. srpna. Vzápětí se k vesnici přesunuly jednotky 10. ukrajinského sboru, které však nebyly schopny osvobodit žádné další vesnice.

Fronta se zakonzervovala i směrem, jímž ukrajinská námořní pěchota vedla postup k Berďansku u Azovského moře. Po znovudobytí vesnic Staromajorske a Urožaine v červenci a srpnu nedošlo už k žádným dalším ziskům, takže ukrajinské síly zůstaly daleko od Berďansku i Melitopolu.

V průběhu léta probíhaly nejprudší boje v úzkém pásu u Bachmutu, podél třetí osy protiofenzívy. Ukrajinští váleční plánovači považovali znovuzískání kontroly nad malou vesnicí Kliščivka za klíč k dosažení palebné převahy kolem jižních okrajů města a přerušení ruských zásobovacích tras.

V červenci byli do oblasti nasazeni policisté patřící k nově zformované brigádě Ljut neboli „Zuřivec“ – jedné z brigád vytvořených během zimy. Brigáda, složená z policistů a rekrutů, měla za úkol šturmovat ruské pozice v Kliščivce, převážně za použití střelby a granátů.

Videozáznamy z operací brigády Ljut a rozhovory s policisty, kteří se bojů účastnili, odhalují intenzivní a místy chaotické podmínky na bojišti. Na jednom videozáznamu ze září se vojáci proplétají mezi troskami domů, zatímco kolem nich hučí těžká palba.

Ukrajinské síly se přesouvají od jednoho rozbombardovaného domu k druhému a hledají v troskách zbylé ruské vojáky – křičí na ně, aby se vzdali, a pak házejí granáty do sklepů.

O několik dní později, 17. září, Ukrajina oznámila, že znovu dobyla Kliščivku. Ani její znovudobytí však od té doby nijak významně neposunulo linie kolem Bachmutu.

„Kliščivka je vlastně hřbitovem techniky a ruských vojáků,“ říká velitel brigády Ljut, policejní plukovník Oleksandr Nětrebko. Zároveň však připouští: „Každý metr čtvereční je pokrytý krví našich mužů.“

Americký vztek

Vzhledem nepostupu začali být američtí představitelé stále více rozčileni, že Ukrajina nevyčleňuje dostatek sil na jednu z jižních os, vzhledem k americkému názoru na její strategickou hodnotu.

Na severu a východě ovládal generál Oleksandr Syrskyj polovinu ukrajinských brigád, které se táhly od Charkova přes Bachmut až dolů k Doněcku. Zatím generál Oleksandr Tarnavskyj kontroloval druhou polovinu aktivních brigád, které bojovaly podél dvou hlavních os na jihu.

Američtí představitelé považovali rozdělení zhruba půl na půl za špatnou strategii a chtěli více sil přesunout na jih. „Nepřítel se samozřejmě pokusí zničit vaše odminovací vozidla,“ říkal vysoký americký představitel a dodával, že přece existují metody jejich maskování, včetně použití kouře.

Avšak vyzvat Kyjev ke změnám bylo choulostivým úkolem. Jedním z důstojníků, kteří tak učinili, byl generál Christopher Cavoli, který v Evropě dohlížel na velkou část úsilí Pentagonu o výcvik a vybavení ukrajinské armády. Milley naopak často nasazoval optimističtější, motivační tón.

Právě Cavoli se však během části léta, kritické fáze protiofenzívy, nemohl se Zalužným spojit, uvedli tři zdroje obeznámené se situaci. Cavoli se k této záležitosti odmítl vyjádřit.

Jeden z vysokých ukrajinských představitelů poznamenal, že Zalužnyj celou dobu komunikoval se svým protějškem Milleym. V srpnu však už i Milley začal dávat najevo jistou frustraci. „Začal Zalužnému říkat: ‚Co to děláš?“ uvádí vysoký představitel Bidenovy administrativy.

Ukrajinci trvali na tom, že jim Západ prostě neposkytl letectvo a další zbraně potřebné pro úspěch strategie kombinovaných sil. „Chcete, abychom pokračovali v protiofenzivě, chcete, abychom předváděli brilantní výkony na frontové linii,“ namítla Olha Stefanišyna, místopředsedkyně ukrajinské vlády pro evropskou a euroatlantickou integraci.

„Ale my nemáme stíhačky, což znamená, že chcete, abychom naše vojáky obětovali a smířili se s tím, že nemůžeme ochránit.“

Na srpnové videokonferenci, po níž brzy následovalo osobní setkání poblíž polsko-ukrajinské hranice, američtí vojenští představitelé nadále prosazovali své stanovisko. Řekli, že chápou logiku vytěžování ruských sil na různých místech fronty, ale tvrdili, že žádný výraznější postup nepřijde, jestliže Ukrajinci nezhromáždí více sil na jednom místě.

Zalužnyj v reakci na to ostře zformuloval problémy: žádné letecké krytí, více min, než se očekávalo, a ruské síly, které jsou působivě zakopané a účinně přesouvají své rezervy k zacelování každé mezery.

V červenci, kdy Ukrajině už docházely dělostřelecké granáty a protiofenzíva slábla, změnila Bidenova administrativa dlouhodobý postoj k poskytování kazetové munice Ukrajině, přičemž prezident ignoroval obavy ministerstva zahraničí, že reputační riziko je příliš vysoké vzhledem k tomu, že tato zbraň v minulosti zabíjela nebo zraňovala civilisty.

Poslední klíčové rozhodnutí padlo v září, kdy administrativa souhlasila s poskytnutím irčité varianty taktického raketového systému, známého jako ATACMS.

Nejednalo se ale o variantu střely pro hloubkový úder, kterou požadoval Kyjev; Spojené státy se místo toho rozhodly pro zbraň kratšího doletu, která shazuje kazetovou submunici.

Ukrajinští představitelé uvedli, že odpalovací zařízení ATACMS a kazetová munice byly sice užitečné, ale že nepomohly změnit patovou situaci na bojišti.

Rusové opisují kruh

Nepomohly ani jiné strategie. Po celou dobu protiofenzívy Ukrajina pokračovala v úderech za nepřátelskou linií ve snaze oslabit ruské síly a zasít paniku v ruské společnosti.

Kyjev nesmí k úderům na Rusko používat západní zbraně, takže místo nich byla použita flotila domácích bezpilotních letounů. Některé z nich dokázaly zasáhnout cíle v Moskvě, jiné poškodily ropná skladiště podél Černého moře. Námořní drony úspěšně zasáhly i lodě ruské černomořské flotily.

Ukrajina získala pozice na jihu Chersonské oblasti a vybudovala malé předmostí na východním břehu Dněpru, ale není jasné, kolik zbraní – zejména dělostřelectva – se dostalo přes řeku.

Ukrajina přestala žádat o další tanky a bojová vozidla, přestože za ně po celý první rok války intenzivně lobbovala. „Spousta zbraní byla relevantní loni,“ říká ukrajinský představitel.

Koncem září byl Volodymyr Zelenskyj na setkání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem dotázán, proč jeho armáda stále nasazuje tolik sil na východě, a nikoli na jihu. Podle osoby obeznámené s rozhovorem Zelenskyj řekl, že pokud Rusové ztratí východ, prohrají válku. Zelenskyj na setkání rovněž připustil, že někteří jeho velitelé zastávají odlišné názory.

Většina vysokých ukrajinských vojenských představitelů však nadále věří, že ani koncentrace většího počtu vojáků na jednom místě fronty by průlomu nedosáhla.

Přesně o to se v polovině října pokusili Rusové při útoku na město Avdijivka, které leží ve strategické kapse poblíž Rusy okupovaného Doněcku. Teď to byli Rusové, kdo přešel do ofenzívy, se čtyřmi brigádami pohybujícími se v kolonách tanků a transportérů a nastupujícími na jeden úzký pás fronty. V čele útoku šla ženijní vozidla s odminovači.

Přesně tak zahájili Ukrajinci svou protiofenzívu. A stejně jako Ukrajinci i Rusové utrpěli těžké ztráty – ukrajinští představitelé tvrdili, že v prvních třech týdnech útoku bylo zabito více než 4 000 ruských vojáků. Načež i Rusové sestoupili ze svých vozidel a dali se na pěší šturmování. Jako předtím Ukrajinci.

Přechod do defenzívy

Na začátku října byla 47. brigáda po krátkém oddechovém čase opět převedena do protiofenzívy v Záporoží. Zelenskyj veřejně slíbil, že Ukrajina bude pokračovat v postupu i přes zimu. Koncem října však byly vojáci 47. brigády náhle přesunuti na východ, aby bránily severní křídlo Avdijivky. Spolu s nimi ze Záporoží odjela i západní výzbroj – tanky Leopard a bojová vozidla Bradley.

Přesun k Avdijivce byl pro brigádu překvapením, ale také signálem, že operace v Záporoží zamrzla. A za svými liniemi Rusové podle satelitních snímků v létě a na podzim pokračovali ve výstavbě mohutných opevnění.

Kolem vesnice Romanovske jihovýchodně od Robotyne v mezičase instalovali protitankové příkopy a betonové pyramidy do hloubky tří metrů.

Ty by měly otupit jakékoli budoucí ukrajinské pokusy o postup.

Původní zdroje: 1, 2