Klimatičtí uprchlíci a jiné jevy času tohoto

Ale snad abych si přestal tropit šprťouchlata, neboť věc je proklatě vážná. Jistěže dochází v méně vyvinutých oblastech Země k jevům, pro něž se bohatší část obyvatelstva – převaděčské bandy si za své služby účtují kolem tří až pěti tisíc dolarů na osobu, kteroužto sumu nemá v kapse hned tak každý – hledí spasit útěkem. V tom ale hrají klimatické změny, pokud vůbec, úlohu leda druhotnou; hlavní příčinou je výrazný a stále se zrychlující růst počtů obyvatelstva právě v zemích, které si to nejméně mohou dovolit. Jelikož tvrzení nedoložené konkrétními čísly je dobré leda jako zastírací manévr, dovolím si jich hrst uvést:

– začátkem století dvacátého (r.1900) hostila tato planeta 1,65 miliard lidských bytostí.

– roku 1927 přestoupil jejích počet číslo dvou miliard.

– roku 1960 se řečené bytosti rozhojnily na tři miliardy a množily se vesele dál, až za času dnešního dosáhly už dosti povážlivých 7,8 miliard a kdoví, k jakému numeru se chystají množit a množit, až… až si to milá planeta nenechá líbit a všechno skončí karambolem přesahujícím představivost lidskou. Má-li křivka zalidnění stoupat stejným tempem i nadále, dosáhne koncem století 16,6 miliard; i jest otázkou, kam se všechny ty miliardy vejdou a čím se budou živit, nemají-li ze Země udělat dohola vyjedenou a vypasenou poušť. V porovnání s tím se starosti o klimatické změny jeví až trochu směšně.

Nedomnívám se, že všechny tyto souvislosti čekaly na mě, abych je objevil lidstvu; jsou zjevné, každému snadno pochopitelné, západními politiky v jednotném souzvuku se sdělovacími prostředky však z jakýchsi důvodů opomíjené, ne-li vědomě zamlčované. Z jakých, medle?

Kdyby se bezstarostné přemnožování dalo připsat na konto této euro-americké (ostýchám se napsat bělošské, abych nebyl za rasistického psa) civilisaci, aj, toho sebeobviňování, dalších a dalších vin až někam do století desátého shledávání, kdyby se náhodou na některou zapomnělo. Jenže, čert to vem, nezřízeného populačního růstu si dopřávají zrovna naše milé rozvojové země – Bůh suď, v čem spočívá ta rozvojovost, pakli ne v překotném množení, jak již naznačeno – a ty kritisovat jest ovšemže nevhodno. I táži se, není-li zrovna tohle pěkný kus rasismu, rozdělovat populace světa na jedny, vší viny za cokoli už předem zproštěné, a druhé, ocejchované znamením viníka za vše, co jde na této planetě šejdrem, ať je proč nebo není.

Zanechme pokrytectví. Nepomůžeme nikomu, budeme-li jeho zjevnou nedostatečnost ohleduplně přehlížet a rozličně omlouvat. Ani budeme-li si donekonečna otloukat hlavy za zločiny kolonialismu… jaképak zločiny, ke všem ďáblům? Jak dlouho ještě bude kolonialismus vhodnou výmluvou všeho, do čeho upadly a vymanit se nemohou osvobozené národy, africké zejména: korupce, nepotismus, demokracie jako svá vlastní karikatura… Ještě za dalších šedesát let, co jich uplynulo od zániku koloniálního systému? Za sto let? Na věky věkoucí? Sejměmež roucho kajícníka ze hřbetů svých: koloniální systém byl pro mnoho zemí tzv. třetího světa příležitostí, jíž se některé (Singapur) chopily a pozvedly se na úroveň nejvyspělejších států světa, jiné – a bohužel většina – ji nechaly zplanět.

Což může být poučením i pro dnešek. Sype-li rozdávačný Západ do některých končin miliardy rozvojové pomoci a ony jsou pořád stejně rozvojové, ne-li ještě o hodný kus rozvojovější, bylo by možná skutkem pravé humanity jim veškerou pomoc pozastavit. Aby si totiž jejich lid zvykal žít z práce vlastních rukou a mozků, ne z milodárků; neníť zhoubnějšího jedu pro duši národa než vytváření žebrácké mentality.

Autor: Luděk Frýbort