Každé levicové hnutí začíná jako humánní a končí terorem

Ti, kteří se o věci veřejné starají až moc, jsou nakonec ochotni zabíjet.

„Rovnost, volnost, bratrství nebo smrt – to poslední, je to nejsnadnější, ó gilotino!“ — říká ve své knize „Příběh dvou měst“ Charles Dickens.

Každé levicové hnutí je založeno na empatii.

Typický levičák, bez ohledu na to, kolik krve mu nakonec potřísní ruce, se na začátku hodně stará o ostatní lidi. Jeho srdce krvácí pro utlačované, dělníky a rolníky, pro rasové a sexuální menšiny a pro všechny utlačované národy světa.

Ideologie se mohou měnit podle módy, ale příběh je v zásadě vždy stejný.

Někde existuje nějaká utlačovaná skupina, kterou je třeba osvobodit. A levičáci jsou lidé povolaní k tomu, aby bojovali za její osvobození. Díky této přehnané citlivosti se příslušníci vyšší třídy studující na univerzitách Ivy League dozví vše o zvycích a utrpení například černých transgender mužů v Detroitu a teroristů Hamásu v Pásmu Gazy. A během tohoto procesu si vytvoří brutální opovržení k utrpení těch, které považují za nepřátele.

A pak lidé umírají. Někdy umírají utlačovaní, jindy utlačovatelé. Obvykle umírají lidé na obou stranách. Humanisté se stávají teroristy a jejich revoluce vedou k tyranii.

Opakem tyranie není revoluce, stejně jako opakem empatie není nedostatek péče. Revoluce vedou k tyranii, a empatie vede ke krutosti. I když existuje malá skupina lidí, kteří skutečně postrádají jakoukoliv empatii, tak většinu ideologicky motivovaného krveprolití v minulém ale i v našem století, spáchali muži a ženy, kterým na všem záleželo až příliš.

Ti, kteří se příliš starají, se nakonec starají natolik, že jsou ochotni zabíjet.

Tento argument zaznívá na obranu každé vražedné levicové kauzy a v současné době je používán pro Hamás. Pokud vám opravdu záleží na utrpení lidí v Pásmu Gazy, tak byste se měli zapálit na náměstí nebo upálit izraelské rodiny zaživa v jejich domovech. Pokud vám na Pásmu Gazy opravdu záleží, tak jste ochotni udělat cokoliv.

Opravdoví humanisté se v důsledku své starostlivosti mohou naprosto vyčerpat. Jsou lidé, kteří jsou po nocích vzhůru a pomáhají ostatním. Někteří lidé tohoto typu se nechávají naverbovat do levicových hnutí, průměrný levičák je ale hluboce neupřímný humanista, jehož starostlivost o druhé je jen prostředkem pro rozvoj jeho vlastní identity a pro prosazování sebe sama na veřejné scéně.

Levičákům na všem opravdu hodně záleží. Zajímají je stoupající hladiny oceánů, lední medvědi, ženy v hidžábech, muži v dámských šatech, drogoví dealeři v ghettu a ekoteroristé ve vězení, rasistické dálnice a mrtví teroristé. Pokud vás napadne něco, co je dosud nezajímalo, tak vězte, že se tím začnou velmi brzy zabývat.

Musí to ale zapadat do širší agendy prosazování jejich vůle nad společností a musí jim to umožňovat signalizovat jejich ctnost.

Proto je také nezajímá děsivý počet zavražděných mladých černochů – obětí zločinů spáchaných jinými černochy (black-on-black), počet muslimů zabitých muslimskými vládami nebo hnutí za práva homosexuálů v marxistických diktaturách. Pokud útlak nesplňuje požadavky narativu o vnějším sociálním útlaku, který má být svržen osvobozeneckým hnutím, je levičáckému politickému hnutí k ničemu a individuální ego aspirujícího bojovníka za svobodu se o něj nezajímá.

Pro opravdového humanistu jsou utlačovaní konečným objektem jeho zájmu, ale pro levičáka jsou jen prostředkem. Levičákovi hodně záleží na horníkovi v uhelných dolech, ale jen pokud nebude volit Trumpa, nebo na černochovi, dokud nebude kandidovat jako republikán. Mnohdy je bez jejich přičinění nahradí nové záminky ke konečné revoluci, tak jako horníky a oceláře, pro které kdysi levičáci krváceli a kteří byli zapomenuti.

Levičákům ve skutečnosti nezáleží na dělnících a rolnících, transgender osobách a na teroristech. Humanizují, artikulují a personalizují hesla revoluce, jejichž účelem není svět zachránit – jejich cílem je zničit svět, který se o menšiny „nestará“.

Čím více se levičák stará, tím horší zvěrstva dokáže ospravedlnit svou bezmeznou péčí.

Podstatou problému je to, že péče jen málokdy vede k něčemu užitečnému. Empatie levičáka je argumentační obezlička. Skutečná náprava čehokoliv ho připravuje o motivaci. Standardním levicovým postojem proto je, že černoši jsou dnes utlačováni stejně jako v době rasové segregace. Když by levičák přiznal, že černoši mají rovnoprávnost a svobodu, tak co by pak dělal?

Levicová hnutí, která jsou úspěšná, se chopí moci. Nic neopravují a nic nenapravují, protože péče je jen prostředkem pro individuální a kolektivní ego. Každý levičák je hrdinný bojovník za svobodu, který ovšem chce sám být králem. Předstírá, že chce zachránit svět, ale přitom mu chce vládnout.

Levicové násilí není odpovědí na pláč utlačovaných, nýbrž je politikou utlačovatelů.

Proto každé levicové hnutí začíná jako humánní a končí terorem. Humanita a terorismus si neprotiřečí, ale doplňují se. Bez humanity by nebyl žádný terorismus. Terorismus není náhodný doprovodný jev, ale další fáze třífázového procesu, který nakonec končí tyranií nebo porážkou.

Když se levičák o něco začne starat, tak to po určitém čase skončí masovými vraždami.

Není to proto, že by nemohl cítit vaši bolest, je to proto, že je příliš zaneprázdněn soucitem s bolestí někoho jiného, ​​takže necítí vaši bolest, když vás přijde zlikvidovat. Stejně jako nejlepší způsob, jak přehlušit signál, je šum, tak nejlepším způsobem, jak přehlušit empatii, je ještě více empatie.

Levičákovi záleží na tak mnoha lidech a věcech, že když jde o jeho skutečné cíle, tak už necítí nic. Lidské utrpení se stalo tak hlasitým šumem, že si levičák musí na základě ideologického diktátu vybírat, která vlákna izolovat a kterým naslouchat. Výsledkem levicové empatie není zvýšená citlivost. Levicová empatie záměrně znecitlivuje. Pokud má dostatečně velké pole působnosti, může levičák ničit umělecká díla, provádět pumové útoky a napadat obyčejné občany, protože se snaží zachránit miliony, miliardy lidí a celou planetu.

Ale přitom je to on sám, koho se skutečně snaží zachránit, a své vlastní ego, které nenávidí svou nudnou průměrnost.

Levicový revolucionář z vyšší třídy, neschopný dosáhnout něčeho obdivuhodného nebo se stát pozoruhodným člověkem, se rozhodne podmanit si svět. Jeho empatie k lidem, se kterými se nikdy nesetkal, z něj okamžitě dělá moudřejšího, méně povrchního a lepšího člověka. A než se nadějete, tak takový člověk fandí Hamásu.

A všechno jen proto, že je to neskonale citlivý a empatický levičák.

Daniel Greenfield je spolupracovník konzervativního think tanku David Horowitz Freedom Center sponzorovaný nadací Shillman Foundation. Tento článek byl původně publikován na webu Jihad Watch.