31.7.2023
Redakce
7
Kategorie: Historie

K sovětizaci poválečné československé společnosti (4.)

Sdílejte článek:

JIŘÍ MALÍNSKÝ

Něžné ideály a polistopadová rutinní všednodennost

Hlavním mezníkem polistopadového období se stal způsob zániku Československa. Přes existenci ústavně zakotveného závazku v Listině základních svobod a práv (článek 21 výslovně uvádí „Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“) a schválení ústavního zákona o referendu č. 327/91 Sb. z 18. července 1991, po níž následovala lidová petice ve prospěch uspořádání plebiscitu o další budoucnosti Československé federativní republiky podepsaná 2 500 000 občanů, bylo po parlamentních volbách r. 1992 rozhodnuto na kabinetních jednáních Václav Klaus–Vladimír Mečiar během července–srpna o fakticky účetním ukončení československé státnosti k 1. lednu 1993, aniž by, jak bylo stanoveno účinným ústavním zákonem o referendu, byl uspořádán plebiscit (lidové hlasování); archivní záběry jednání poslaneckého klubu ODS ve Federálním shromáždění z r. 1992 děsícího se možnosti propadnutí dohody Klaus–Mečiar byly živou ukázkou nedemokratické degradace demokracie.

Federální shromáždění a federální vláda byly oběma národními radami degradovány na kosmetické ozdoby, federální vláda byla vedle toho v druhé polovině roku 1992 pověřena vlastně výhradně likvidací majetků federálních orgánů. Neústavní zánik republiky vedl k odchodu většiny federálních poslanců z aktivní politiky a diskontinuitně zanikla i její politická kultura, legislativa a prostředí špičkové politiky. Další ústavní deformací se stalo vědomé zpoždění voleb do Senátu o 4 roky. Ústřední politika se těmito ústavními diskontinuitami stala arénou třetiligových reprezentací tehdejších v parlamentu zastoupených politických stran.

Limity dalších osudových polistopadových mezníků dále deformovaly obraz české demokracie, pro niž se začal vžívat slangový výraz demokratura. Nález ústavního soudu z 10. září 2009, kterým byl zrušen ústavní zákon č. 195/2009 o zkrácení volebního období, byl velkým otřesem pro celou společnost tím spíše, že politickým stranám alespoň nenaznačil cestu k státním úhradám za jimi vynaložené finanční náklady; zdůvodnění někdejšího neúspěšného politika Kalivody, že konáním předčasných voleb bylo zmařeno sebevzdělávání poslance sedmdesátníka Melčáka, jenž dal podnět k tomuto trapnému „obřadu“, silně skřípalo jako celý nález brněnské instituce (r. 1998 naopak pro stejný zákon jako poslanec hlasoval). Zdůvodnění, proč Ústavní soud posuzoval právě tento a právě takto ústavní zákon, zůstalo utajeno. V praxi vedl tento krok ke výraznému oslabení obou nejsilnějších stran české politické scény a celkově k její tekutosti.

Podobně tomu bylo s prezidentskou „velkomilostí“ Václava Klause z ledna 2013, kterou byla omilostněna řada přečinů a zločinů, zejména hlavní podnikatelské přešlapy devadesátých let (do dneška jsou tajena jména jejích skutečných autorů). A takřka vzápětí byl prosazen nástup snad úřednické vlády někdejšího sociálního demokrata a odboráře Jiřího Rusnoka, která fakticky vládla jménem neparlamentní strany zemanovců v druhé polovině roku 2013, aniž získala důvěru parlamentu. V dnes už dějinách České republiky by bylo možné najít řadu alternativních demokraturizujících událostí; nicméně i tyto připomínky jsou, myslím, dostatečné.

Zánik federálních institucí vedl i k znejistění práva a jeho vymahatelnosti, ochromení státní kontroly (revize), vzestupu policejně a justičně téměř nepostižitelné zejména hospodářské kriminality, tzv. třetí vlně privatizace a stamiliardovým finančním ztrátám HDP Česka. Setrvačně byla „restituována“ nezodpovědná kolektivní odpovědnost, tj. jeden ze sloupů stalinistického kolektivismu; zodpovědnost nahradila v polistopadové společnosti krátkozraká a často nepoučená mocichtivá ambicióznost. Je příznačné, že takřka neřešitelným problémem se vedle vojenských uniforem a padáků stala na několik let i státní vyznamenání a jejich udělování nebo obnova Ústavního soudu či Nejvyššího kontrolního úřadu.

Často chorobný polistopadový kapitalismus nejenže ve všednodennosti nevytvořil alternativu k deformacím „zbožně peněžních vztahů“, jak byl během komunismu cudně nazýván tržní mechanismus, které se v sovětizačním prostředí notoricky nedostatkové ekonomiky staly jedním z jejích nejvýraznějších znaků, ale naopak v řadě případů a různých rovin tohoto aspektu znamenal jeho další zhoršení. Postihuje to nejen drobné a střední podnikání, byť pojem nedostatkovosti se historicky vyvinul a restrukturalizoval, ale především občanské zákaznictvo. Někdejší okřídlené baťovské heslo „náš zákazník, náš pán“ zůstalo redukováno na „spotřebitele“ (konzumenta), od nějž se očekává jediné: okamžité zaplacení. Problémy návodů a montáží jsou buď zpoplatněny, nebo podněcují další potřebu osvědčeného kutilství; v případě nadnárodních společností se zákaznická včelka pohybuje v pavučině anonymních struktur a kontaktů tolik připomínajících svět šedesát pět let starého filmu Tři přání autorů Vratislava Blažka, Elmara Klose a Jána Kadára. Svébytným nástrojem, který má s demokracií společné jen jméno, jsou vymahačské (exekutorské) „takéslužby“, proměněné via facti ve specifickou podnikatelskou agendu nevázanou stanovenou územní působností.  Pro nešťastníky, postižené nešikovností, to znamená další odírání a placení, aniž by předem byla dána jistota kvalitního provedení žádané služby. Úpadek učňovských odborů, hrozba ztráty řady řemeslných dovedností, obecný pokles mravnosti hrozí z této tendence vytvořit ústřední systémový problém nejen český, ale i evropský v druhé polovině tohoto století.

Další důsledky sovětizace

Sovětizace poválečné československé společnosti, zahájená ještě v posledních měsících druhé světové války, poznamenala až osudově novodobé dějiny země. Zastavila vzestupný vývoj někdejší meziválečné demokracie, která nebyla prosta řady neoddiskutovatelných nedostatků, ale svým národům a národnostem (národnostním menšinám) poskytla podmínky pro rozvoj v míře, která byla naprosto nesrovnatelná s většinou tehdejších evropských států. Gulag, asi to nejcitelnější ze stalinistického odkazu, deformoval i střední zemi ve střední Evropě. Ač stalinistický komunismus hlásal revoluční ideál a vedle socialistické společnosti sliboval i nového člověka příštích dob, praxe, ve které se pohyboval, ne nabízela, ale až násilně nutila obraz místy připomínající spíše doby církevní perzekuce doby temna. Potírání kritického myšlení, vzkříšení libri prohibiti (zakázaných knih), korumpování vybraných vrstev dělnictva, v podstatě až manicheistické osvojování marxismu měnilo i lidský typ tehdejší československé společnosti (lze mluvit i o jeho mimovolném zatlačování; např. r. 1983 měl kolaborant Antonín Kapek, vedoucí tajemník MěV KSČ v Praze, na uzavřeném shromáždění nižších funkcionářů říci, že přílišná znalost klasiků a jejich děl (tj. Marxe, Engelse a Lenina zavádí na nepravé cesty a naopak optimální formou marxismu jsou aktuální usnesení vedoucích stranických orgánů; r. 1983 uplynulo 100 let od Marxova narození.). Snadnost těchto průlomů usnadňovalo historické vnucené nacistické dědictví: nejprůbojnější mysli československé společnosti hynuly na frontách druhé světové války, v mučírnách gestapa, v pracovních i vyhlazovacích koncentračních táborech nebo trpěly duchovní úhor v rozvráceném farském nebo protektorátním či pohraničním sudetistickém školství. Bylo potřeba se nadechnout; disponibilní doba však byla krátká a narušená historicky i časově jepičím životem Třetí republiky.

Nástup konzumismu (spotřebnictví) a boj s kultem osobnosti sice rozředil původní tlaky z přelomu čtyřicátých a padesátých let a po protirežimním protestním výbuchu jara 1953 připustil i zárodky toho, co by se s notnou dávkou nadsázky dalo nazvat socialistickým komfortem, základní nitky režimní hegemonie však tím dotčeny nebyly. Atomizace společnosti stavěla do popředí v lepším případě lidi průměrné, skoro vždy však hodnotově i lidsky bezvýrazné a ohebné. Postupně ochabovaly i různé „kádrové“ limity často až příliš jednostranně hodnotící lidi ne podle jejich vlastností a schopností, ale naopak podle politického zaměření jejich užších či širších rodin nebo příbuzenstva, ve zkratce řečeno „třídnosti“. O kolik schopných a nadaných lidí tak byla společnost ochuzena, lze jen odhadovat; určitě však lze mluvit o hodně početných desetitisících. Ani preferované „dělnické kádry“ nebyly jednoznačným úspěchem režimu; pokud se skutečně vzdělaly a skutečně myslely, dostávaly se dříve či později do střetu nebo přímých antagonismů s režimem a byly jím posléze perzekvovány podobně jako jeho údajní „buržoazní třídní nepřátelé“. Postavy jako byl sedmý prezident armádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979) nebo někdejší osobnost prvorepublikových levicových avantgard národní umělec herec, dramatik a spisovatel Jan Werich (1905–1981) byly ztělesněním této jak někdejší kontinuity, tak pozdější diskontinuity.

Relativizována byla i „pouhá“ občanská statečnost. Galerie postav, kterou nabízí klasický Dietlův seriál režiséra Jaroslava Dudka Synové a dcery Jakuba skláře (1985), je v tomto ohledu více než reprezentativní podobně jako již připomenutý rovněž klasický muzikál Starci na chmelu. Mnohé zajímavé pohledy pro vědoucího nabízí i další klasické dílo, rovněž Dietlův seriál režiséra Evžena Sokolovského Okres na severu; v některých jeho hrdinech typu okresního průmyslového tajemníka lze vytušit budoucí členy ODS devadesátých let. Stejně tak i ze skandalizačního a současně potenciálně perzekučního způsobu, jímž má být vedoucí okresní tajemník OV KSČ Josef Pláteník usvědčen ze své údajné pravicové úchylky a následně odstraněn ze své funkce. Tyto lidské typy prakticky hned po vítězství tak řečené něžné revoluce začaly nastupovat do popředí; nomenklatury okresních a krajských komunistických sekretariátů nahradily nejrvavější a nejbezskrupulóznější postavy jejich zelinářskořeznického okolí (předem se omlouvám všem poctivým obchodníkům tohoto profesního zaměření).

Jak jsem již naznačil, řada těchto systémově formálních rysů se ve vší nenápadnosti přenesla i do polistopadové společnosti. Hlasatelé ideálů demokracie a rovnosti se až neuvěřitelně rychle převlékli do šatů (outletů) podnikatelské, umělecké, managerské (organizátorské, řídící) „elity“. Tento vývoj není výsadou jen Česka; v různé míře intenzity je pozorovatelný nejen na blízkém Slovensku, ale v celé postkomunistické Evropě a velmi rychle srůstá s kellerovskými obslužnými a diskrétními elitami západního světa do jedné velké globální spečeniny. Někdejší „třídní“ či „třídně revoluční“, vždy však „pokrokové“ přístupy jsou nahrazovány prvoplánově matoucí „svobodou“ a „nezávislostí“. Mravní eroze do popředí staví ne charakternost, ale schopnost kličkovat, pletichařit, uhýbat a krátkozrakou a krátkodechou sebestřednost. Pokles kvalit se týká nejen fyzické zdatnosti, ale i kázně, vůle něčeho dosáhnout a schopnosti alespoň někdy a v něčem opravdu sloužit společnosti. Svět i Česko pochopitelně nejsou černobílé a tvrdit, že neexistují opačné jevy obětavosti, altruismu, průlomové pokroky vědy, by bylo zpozdilé; bohužel však rok po roce ustupují a jejich nechtěná konfrontace s ideály kasinového kapitalismu rozhodně nevede k optimismu a naději.

S vaničkou údajných i skutečných záporů sovětizačního období bývalo a bývá až příliš často vyléváno i to, nač bylo možné navázat a co se dalo s relativně pominutelnou námahou prospěšně reformovat. Co je ovšem dalším společným jmenovatelem, je takřka absence osobností ve veřejné sféře; jsou-li, pravidelně se objevují v komunální a občas i v krajské samosprávě, téměř však nejsou k nalezení na ústřední úrovni.

 

I když problém tak složitý bylo možné probrat jen povšechně, sovětizace, navazující tak či onak na starší sociální stereotypy sahající svými kořeny až k bělohorské katastrofě, nemohla nezměnit povahu československého občanstva domácího i exilového. Navíc nejpozději od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let splynula s nástupem neoliberalismu a jeho chaotickým „svobodováním“ a předstíranou rovností. Polovzdělanost a ohebnost charakteru, často zběsilý útěk před skutečnými problémy, průvodní zespolečenšťování ztrát a privatizace zisků a převážně z toho plynoucí údajná ztrátovost veřejných služeb, neprůhlednost špiček společnosti (také elit) vytvořily podivnou společnost přepychu, který svými dosahy ohrožuje základní reprodukci přírody a rychlým nárůstem obyvatelstva planety vytváří řadu potencí směřující k lokálním i možné globální (světové) válce (válkám).

Anonymita moci, subkultura konspiračních teorií postupně vede světové lidstvo, matené elektronickou hyperprodukcí informací všeho druhu bez ladu a skladu ke křižovatce, jež je tušena zhruba od poloviny předminulého století a k multilateralistické společnosti, jež může žít a přežívat orientací na jednání, vědu, diplomacii a závazné mezinárodní smlouvy ve 21. i 22. století anebo naopak spáchat sebevraždu našeho druhu Homo sapiens jadernou (chemickou, biologickou, ekologickou) světovou válkou nebo úplným rozkladem životního prostředí, která by z naší planety mohla vytvořit neobyvatelnou pustinu.

Cesta k planetární integraci a postupnému osvojování blízkého kosmu, cesta dalšího žití, kontinuitní cesta humanismu a harmonického, biodiverzitního životního prostředí pro lidi (ne proti lidem) je funkční, optimistickou alternativou dobré budoucnosti také České republiky.

 

 Jiří Malínský

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 3,40 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

7 komentářů
  1. REZ67 00:39:28 Odpovědět

    :wacko: žádná kosmická síla nepřipustí, aby tato verbež opustila tuhle planetu a šířila mor jinde

  2. trtal 01:27:49 Odpovědět

    Po sionistickem puci ’89 a vzhledem k dnesni totalni a az existencni katastrofe lze prohlasit obdobi komunistickych vlad za doslova rajske casy a r ’68 za vylozenou bratrskou pomoc…
    Po ztrate ochrany Ruska – SSSR nas zdegenerovany a zabijacky Zapad slupl jak malinu tak jako vsechny drive chranene zeme.
    Z nadherne, stastne, prosperujici a vzkvetajici zeme s hrdym a respektovanym narodem se stala trapna a bezbranna kolonie s lacinou pracovni silou zotrocenych Slovanu urcenych k vyhlazeni…

    • trtal 01:48:46 Odpovědět

      Tak se staň Germánem a třeba se ti uleví. A bude to lepší než být Číňanem. To by si měl jen pořád rejži a k tomu ještěrky a krysy.

  3. Maximus 04:54:59 Odpovědět

    Další článek od zdejšího politického magora, co to na závěr článku vylepšil tímto:
    “Cesta k planetární integraci a postupnému osvojování blízkého kosmu, cesta dalšího žití, kontinuitní cesta humanismu a harmonického, biodiverzitního životního prostředí pro lidi (ne proti lidem) je funkční, optimistickou alternativou dobré budoucnosti také České republiky.”
    …
    Ty hloupý človíčku, Západ je ovládaný už drahně let firmou, co se zove CIA a vše je řízeno jistou partou od výroby a ovládání peněz. To je ta tvoje demokracie, ta západní. A blbeček, který je potažmo na jejich výplatní listině, aniž si to uvědomuje tady perlí takové story. Je možné, že v této době, kdy je už dostatek informací o tom, kdo a jak říši a ovládá ten podělaný západ, tak tady muže se pokoušet nás školit a psát tady takové kraviny? Autore ty magore, ty se chceš planetárně integrovat třeba s Araby a černochy apod.? A osvojovat si blízký kosmos? Už ti někdo řekl, že jsme na tom jak rybičky v akváriu a že člověk nikdy až na americký velkolepý podvod nebyl ani na Měsíci?

    • Maximus 04:57:31 Odpovědět

      Oprava…. místo říši mělo být řídí.

  4. Nojo 06:12:49 Odpovědět

    a to zásadní konstatování v tomto článku říká, že se
    “neví”, kdo byl autor, či autoři těch zásadně destruktivních zákonů. Které však odhlasovali konkrétní poslanci… Doba nám však pokročila. Dnes se ví, že nějaký Rychetský způsobil deformaci volebního zákona, na jehož základě nám předurčení zmrdové vládnou… a to, že víme, kdo to způsobil, je nám stejně platné, jako když to nevíme o těch předcházejících původcích. Oni si už jsou tak jistí v kramflecích, že se ani neskrývají v anonymitě.

  5. Marek Salaquarda 08:18:23 Odpovědět

    Postrádám zmínku o federálním zákonu 542/92. Rozdělení neproběhlo podle citovaného zákona č. 327/91.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)