Pře
21.8.2026
Kategorie: Historie804 přečtení

Invaze 21. srpna 1968: Tanky obsadily Československo, jeho obyvatele však umlčet nedokázaly

Sdílejte článek:

LUKÁŠ RYTINA

Vojenské obsazení Československa v srpnu 1968 patřilo k nejrozsáhlejším ozbrojeným operacím v poválečné Evropě. Jednotky Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Bulharska překročily československé hranice v noci z 20. na 21. srpna, zatímco výsadkové oddíly přebíraly kontrolu nad ruzyňským letištěm.

Invazní síly během krátké doby obsadily letiště, komunikace, důležité úřady i velká města. Československá lidová armáda dostala rozkaz neklást odpor. To však neznamenalo, že se Československo okupantům jednoduše podřídilo. Zatímco vojenská část operace probíhala podle připraveného plánu, její politická část začala selhávat téměř od prvních hodin.

Invaze měla zastavit reformy pražského jara

Sovětské vedení sledovalo československý vývoj se stále většími obavami již od počátku roku 1968, kdy se do čela Komunistické strany Československa postavil Alexander Dubček. Reformní křídlo strany usilovalo o hospodářské změny, omezení politických represí, rehabilitaci nespravedlivě odsouzených a rozšíření prostoru pro veřejnou diskusi. Cenzura se postupně přestala uplatňovat a v červnu byla také formálně zrušena. V komunistickém státě tak vzniklo prostředí, v němž noviny, rozhlas i televize začaly alespoň na chvíli otevřeně hovořit o problémech režimu.

Dubčekovo vedení přitom neplánovalo zrušení socialismu ani vystoupení Československa z Varšavské smlouvy. Reformní program měl vytvořit snesitelnější a otevřenější podobu socialistického uspořádání, pro niž se vžilo označení „socialismus s lidskou tváří“. Z pohledu sovětského vedení však byla nebezpečná již samotná možnost, že by se reformy rozšířily do dalších států východního bloku a oslabily vedoucí postavení Moskvy.

Jednání v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna ani následná bratislavská schůzka rozpory nevyřešily. Právě během setkání v Bratislavě předali konzervativní českoslovenští komunisté Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka sovětskému vedení takzvaný zvací dopis. Žádali v něm o pomoc proti údajné kontrarevoluci.

Dopis sice poskytl Moskvě vítaný argument, nemohl však nahradit souhlas československé vlády ani ústavních institucí. Invaze proto žádným způsobem nebyla výsledkem oficiální žádosti Československa, jak později tvrdila sovětská propaganda. Jednalo se o prostý vojenský zásah připravený bez vědomí zákonných představitelů státu.

Vojenské vítězství bez politické legitimity

První fáze Operace Dunaj se účastnilo přibližně 250 tisíc vojáků a kolem dvou tisíc tanků. V následujících dnech se počet příslušníků intervenčních armád přiblížil půl milionu. Jednotky rychle pronikly do vnitrozemí a obklíčily sídla ústředních orgánů. Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další představitelé reformního vedení byli zadrženi a odvezeni do Sovětského svazu.

Okupanti však narazili na problém, s nímž jejich vojenské plány dostatečně nepočítaly. Předsednictvo ÚV KSČ invazi většinou hlasů odsoudilo a označilo ji za odporující základním zásadám mezinárodního práva. Prezident Ludvík Svoboda odmítl potvrdit novou dělnicko-rolnickou vládu, s jejímž vznikem počítali domácí stoupenci zásahu. Nebylo proto možné vytvořit věrohodný dojem, že československé vedení převzalo moc s podporou obyvatel a spojenecká vojska mu pouze přišla na pomoc.

Dne 22. srpna se navíc v areálu ČKD ve Vysočanech sešel mimořádný Vysočanský sjezd KSČ. Jeho delegáti odsoudili okupaci a potvrdili podporu internovanému vedení strany. Ačkoli byl sjezd později pod politickým tlakem prohlášen za neplatný, v prvních dnech invaze ukázal, že konzervativní skupina nemá pod kontrolou ani samotnou komunistickou stranu.

Výzva po mimořádném Vysočanském sjezdu KSČ. (Pavel Žáček / Ústav pro studium totalitních režimů)

Sovětské zdůvodnění nepřijala ani značná část mezinárodního společenství. Rada bezpečnosti OSN jednala o situaci od 21. srpna. Návrh rezoluce požadující ukončení intervence podpořilo deset členů rady, jeho přijetí však zabránilo sovětské veto. Dobové jednání podrobně zachycuje dokumentace Rady bezpečnosti OSN. Sovětský zásah současně prohloubil rozpory uvnitř komunistického hnutí a odsoudily jej například Rumunsko, Jugoslávie i některé západoevropské komunistické strany.

Protiokupační demonstrace v Helsinkách bezprostředně po srpnových událostech roku 1968. (Szilas / Volné dílo)
Rumunský prezident Nicolae Ceauşescu kritizuje sovětskou invazi do Československa. Bukurešť, srpen 1968. (Rumunský národní archiv)

Lidový odpor

Jelikož československá armáda dostala rozkaz nebránit se, hlavními prostředky československého odporu se staly informace, improvizace a odmítnutí spolupráce. Lidé strhávali nebo otáčeli směrové tabule, zamazávali názvy obcí a snažili se invazním jednotkám ztížit orientaci. Na zdech se objevovaly nápisy vyzývající vojáky k odchodu, zatímco rusky mluvící obyvatelé vysvětlovali řadovým příslušníkům armády, že v zemi žádná kontrarevoluce ani občanská válka neprobíhá.

Významnou úlohu při odporu sehrál také Československý rozhlas. Jeho vysílání informovalo o pohybu vojsk, předávalo stanoviska legálních představitelů a vyzývalo obyvatele, aby zachovali klid a nedali okupantům záminku k násilným zásahům. Když vojáci obsadili hlavní budovy, pracovníci rozhlasu pokračovali z náhradních a utajených pracovišť. Vysílání se podařilo udržovat v Praze i regionech; plzeňské pracoviště například zajišťovalo celostátní spojení a pomocí krátkých vln předávalo informace také do zahraničí.

Odpor vycházel z činnosti novinářů, intelektuálů, řemeslníků, řadových zaměstnanců, místních stranických organizací i obyčejných lidí. Tiskly se zvláštní edice novin, výzvy a letáky, na veřejných místech vznikaly improvizované informační plochy. Obyvatelé vedli s vojáky dlouhé rozhovory a upozorňovali na rozpory v propagandistických tvrzeních, s nimiž byli do Československa vysláni.

Humor byl jednou ze zbraní odporu. Karikatura srpnové invaze. (Václav Bradáč / Ústav pro studium totalitních režimů)

Násilí zasáhlo Prahu, Liberec i další města

Převážně nenásilná podoba odporu neznamenala, že se okupace obešla bez obětí. K nejtragičtějším střetům došlo u budovy Československého rozhlasu v Praze, kde vojáci stříleli do okolních domů a davů. Lidé umírali také v Liberci, Brně, Košicích, Popradu a dalších městech. Někteří byli zastřeleni, jiní zahynuli pod pásy tanků a koly vojenských vozidel nebo při požárech vyvolaných střelbou.

Okupace si do konce roku 1968 vyžádala nejméně 137 mrtvých, přibližně 500 těžce zraněných a stovky lehce raněných. Databáze Ústavu pro studium totalitních režimů ukazuje, že oběti nepadaly pouze během prvního dne. Lidé umírali na následky zranění i při dalších incidentech v následujících týdnech a měsících.

Smrt civilistů zároveň odporovala obrazu „bratrské pomoci“, který šířila sovětská propaganda. Vojáci přijeli údajně chránit zemi před kontrarevolucí, ve skutečnosti však čelili obyvatelstvu, které odmítalo jejich přítomnost a které si jen přálo svobodnější život. Násilí některých jednotek podněcovala skutečnost, že před invazí dostávaly nepravdivé nebo zavádějící informace o údajně připravovaném převratu a očekávaných bojích.

Moskevský protokol

Když se nepodařilo sestavit loajální vládu přímo v Praze, přesunul se hlavní politický nátlak do Moskvy. Československá delegace tam mezi 23. a 26. srpnem jednala pod dohledem sovětského vedení. Výsledkem se stal takzvaný Moskevský protokol, který většina československých představitelů přijala. Jediným účastníkem, jenž jej odmítl podepsat, byl František Kriegel.

Dokument neobsahoval okamžité a bezpodmínečné stažení vojsk. Československé vedení se naopak zavázalo obnovit kontrolu nad médii, omezit některé reformní organizace a personálně proměnit vedení státu i strany. Text protokolu a okolnosti jeho přijetí jsou dostupné v databázi pramenů Moderní dějiny.

Dvacet let apatie

Znovu byla zavedena cenzura, z veřejného života odcházeli zastánci pražského jara a v dubnu 1969 nahradil Dubčeka ve vedení KSČ Gustáv Husák. Říjnová smlouva o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk pak vytvořila právní konstrukci, která měla dodatečně zakrýt násilný původ jejich přítomnosti. Sovětská armáda okupovala Československo až do roku 1991.

Ze země mezitím odešly desetitisíce lidí, mezi nimi četní odborníci, vědci, umělci a technici. Ti, kteří zůstali, se museli vyrovnávat s režimem, jenž od občanů stále méně očekával skutečnou víru v komunistickou ideologii a stále více poslušnost, mlčení a ochotu nepřipomínat okolnosti, za nichž se znovu upevnil u moci.

Komunistická strana po invazi udržela svůj monopol, avšak zaplatila za něj ztrátou značné části zbývající důvěry veřejnosti, která ztratila veškeré iluze o lepších zítřcích pod správou režimu. Období normalizace se tak stalo obdobím nátlaku, čistek a dlouhodobého potlačování společnosti, která se v srpnu 1968 vyslovila pro svobodnější budoucnost.

 

EPOCH TIMES

Redakce

Sdílejte článek:
804 přečtení
(10 votes, average: 3,90 out of 5)
34 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-) 
 

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.