HáElPéčko

Přátelé, dneska mám pro vás HLP. Hluboce lidský příběh. Takový ten, co pak obíhají internet a různí vykukové na něj ze sentimentálních čtenářů lákají peníze. Přesně toto teď udělám i já.

Moji dlouholetí čtenáři vědí, že moje maminka pochází z Ukrajiny a že mám v Lucku cca padesát přímých bratranců a sestřenic, kteří se v devadesátých letech dostali do celého světa. Moje rodina (a hlavně moje máti) je s nimi ve velmi úzkém kontaktu, který v posledních letech značně usnadňují všechny ty fejsbůky a telefony po internetu. Už od Majdanu jsme všichni poměrně silně zaháčkovaní v ukrajinských reáliích, protože je nesledujeme jenom v televizi, ale prožíváme je spolu s příbuzenstvem.

Maminka byla ovšem ze své rodiny postupně stále více frustrovaná. V posledních letech nějak příliš přibývalo banderistických narážek v osobních rozhovorech a jeden z nejhorších zážitků byla chvíle, kdy maminka dostala k vánocům nový počítač i s kamerou a mohla do své dávné domoviny nejen telefonovat, ale dělat i videohovory. Maminka zvládne všechny technikálie, kamery fungují, ona po několika letech takřka naživo vidí svou sestru… a za sestrou na zdi visí plakát, na něm Stěpan Bandera a pod ním je napsáno: Bandera – naša religia.

Mamince v té chvíli přibylo hodně šedivých vlasů.

Jo, takové zážitky pak formují celou rodinu. Tohle také říkám všem, kteří mi vysvětlují, jak byl ruský útok nevyprovokovaný, jak jsou ti Ukrajinci všichni mírumilovní jak beránci a jak vedou ryze spravedlivou válku proti agresorovi…

Nicméně… Ukrajinu mám v sobě. Pamatuju si jí i jinak než přes banderovské pamflety. Pamatuju si tam spoustu skvělých hodných lidí, bylo mi tam mezi nimi dobře, mám rád tu kulturu ze stepí, zdědil jsem po nich hlubokou sentimentálnost, část mé duše je taková široká od obzoru k obzoru a není si vědoma, kde má hranice, protože tam žádné nejsou. A tak se samozřejmě spolu s bráchou ve věci Ukrajiny angažujeme.

Ne, nezavíráme oči před tamními nácky, odmítáme se na konflikt dívat černobíle, ale také víme, že ani v naší rodině nejsou všichni Banderovci. Ukrajinsky se víceméně domluvíme, známe ze svého okolí teď už celou řadu ukrajinských uprchlíků a především z úcty k mamince se jim snažíme v rámci možností pomoci a také se o nich co nejvíce dozvědět. Já vám dneska budu vyprávět příběh tohoto víkendu:

Jeli jsme jednu tu uprchlickou rodinu navštívit. Nebudu říkat kde, nebudu říkat jejich jména, protože bychom jim mohli udělat spoustu problémů. Vězte jen, že se jedná o postarší manželský pár. Než se oba dali dohromady, měli každý jinou rodinu. Mají tedy jednu dospělou třicetiletou dceru, která je vdaná a když se dali dohromady pořídili ještě jedno dítě, což je dneska desetiletý kluk. Manžel, manželka, třicetiletá dcera a desetiletý syn. V této sestavě jsou ubytováni v jednom církevním zařízení. On je univerzitní profesor, ona byla v domácnosti. Bydleli v Záporoží.

Známe se s nimi už několik týdnů, ale tentokrát jsme sebou vzali právě i maminku, aby si popovídala ukrajinsky. Hele – oni to mají v sobě, kořeny se nezapřou a jak se dali do hovoru, maminka z nich během hodiny vytáhla úplně všechno. Když jsme odjížděli, měla v hlavě asi třicet jmen a spoustu příběhů z jejich života. A stálo to za to.

Ze začátku byli samozřejmě opatrní, protože dobře vědí, co se tady u nás musí říkat, aby tady mohli fungovat, ale maminka si k nim rychle našla cestu a záhy si s nimi povídala i o politické situaci.

Nebudu vás napínat – z hovoru vyplynulo, že když ruská propaganda mluví o banderovcích, tak vůbec nepřehání. Obzvlášť na té východní Ukrajině jsou nácbataliony velmi aktivní a velmi nebezpečné. Řekli nám těch příhod několik, ale já vám povím, co mě vzalo nejvíc:

Když začal Majdan a Putin si zabral Krym, tak se na východní Ukrajině našlo poměrně hodně lidí, kteří si řekli, že je lepší žít u Putina než u Jaceňuka, rychle prodávali majetky a prostě se stěhovali na Krym. Na Ukrajině byl značný bordel, ale nabídka a poptávka fungovala, tak se velmi rychle našly podnikatelské služby, které tomuto trendu vycházely vstříc. Autobusy vysídlenců z celé Ukrajiny směřovaly na Krym. Nebylo to masové, to ne, ale dělo se to natolik běžně, že o tom všichni věděli.

Náš uprchlický univerzitní profesor byl tenkrát služebně v Irpini a byl svědkem toho, jak Pravoseci jeden takový autobus na náměstí zastavili, lidi vyhnali ven, donutili je kleknout na zem, vyhrožovali jim smrtí, posmívali se jim, nadávali jim do zrádců, močili jim na hlavy, vyrabovali jim věci, obrali je o peníze a naštěstí to dobře dopadlo, vysídlenci nakonec pocuchaní, ale živí mohli odjet.

Profesora to tenkrát vzalo tak, že dneska vlastně ani nedokáže mít Rusům za zlé, co v té Irpini dělali. Svěřil se mamince, že současné válečné hrůzy vnímá jako Boží trest za tehdejší hříchy. Těchto příběhů měl víc. Většinou také z doslechu, ale když se dneska dívá na televizi všech těch míst masových hrobů a rozstřílených baráků, zpravidla se mu vynoří i nějaký incident z předchozích let a vidí to jako proroctví ze Starého zákona. Hospodin seslal trest.

Bylo velmi dojemné koukat, jak uprchlická rodina brečí, protože jakožto ruskojazyční pro Banderu opravdu nemají pochopení a maminka brečí, protože se svěřuje, že má Banderovce v rodině a všichni se tam objímají, ujišťují o vzájemné lásce a přes slzy nad válečnou zkázou si uvědomují, kde to celé začalo a jaké hříchy k tomu vedly.

Když začala válka, chtěli tito uprchlíci nejprve zůstat, protože koupili starší dům a dlouhá léta ho rekonstruovali. Ale pak jim jednou přímo nad domem při nízkém letu přeletěly ruské stíhačky. Jen přeletěly. Byl to takový rachot, že se jejich desetiletý syn sesypal, oni téměř také a byl to pro ně ten impuls všeho nechat, sednout do obstarožního auta a odjet. Velmi rozumně usoudili, že majetek za to nestojí. Manžel jejich dcery je doprovodil až na hranice, ale ven už se nedostal.

A tak jsou teď tady. Jsou velmi vděční za střechu nad hlavou, stále přemýšlejí, jestli se budou mít kam vrátit, ale pokud Ukrajinský režim zvítězí, tak se nevrátí. Jejich pojetí víry je mnohem přímočařejší než to naše. Uvažují v intencích hříšnosti a Boží odplaty a vracet se do banderovského státu, to pro ně znamená koledovat si o další trest. Vůbec neuvažují o nějaké geopolitice. USA, EU, dodávky zbraní, strategie, taktika – to jim nic neříká. Není to pro ně důležité. Zločin a trest. Tak to prostě je, Pánbůh to tak nenechá a oni sami byli potrestáni za to, že viděli, nesouhlasili, ale mlčeli.

Manžel jejich dcery se zatím potuluje po Ukrajině a snaží se nenarukovat. Zatím prý stále berou do války dobrovolníky, ale začíná to tam být dobrovolně povinné. On tomu zatím uniká tím, že ve všeobecném bordelu mu zatím nedokázali předat povolávací papíry. Ale je to jen otázka času.

Naši uprchlíci teď dělají jakoukoliv mizernou práci, aby vydělali těch 5.000,- EUR, aby dceřinýho manžela dostali přes hranice. Ale není to jen o příslušném úplatku. Je zapotřebí znát ty správné lidi, těm se také musí zaplatit, protože se člověk velmi snadno může dostat do maléru – zaplatit, ale ven se stejně nedostane, naopak, je promtně navlečen do mundůru a poslán na frontu zachytávat střely svým tělem.

S bráchou jsme si řekli, že tomu zkusíme pomoci. Oni to po nás nechtěli, neřekli si ani o jednu korunu. Dokonce nám vysvětlovali, že to fakt nebude jednoduché, protože oni nejsou prominentní rodina a nedá se věřit nikomu. Nemají žádný spolehlivý kontakt.

Na druhou stranu, pomoci jim, znamená pomoci lidem, kteří jsou tou válkou semleti, ale přesto si o ní myslí zhruba totéž, na co jsme tady přišli i my. Možná jim naše peníze nepomohou, možná svého člena rodiny ven nedostanou. Možná že se k tomu zaplacení úplatku ani nedostanou, možná v této chvíli už manžel dcery někde potěžkává samopal a až kolem něj budou hvízdat kulky, bude střílet i když nechce. Ale upřímně – ať to dopadne jakkoliv, alespoň vím, že jsem se pokusil jednoho člověka dostat z mlýnku na maso ven a ne dovnitř. A když už tu máme mít lidi z Ukrajiny, ať jsou to tihle.

Pět tisíc euráčů je hodně peněz. Navíc je silně nejisté, jak to s nimi dopadne. Je dost možné, že je nakonec sbalí nějaký agent ukrajinské SBU.