
Fenomén Thomas Paukner … když se z miláčka pětikoalice stal štvanec mediální inkvizice
DAKAR BARON
V digitální stoce českého X (dříve Twitteru) se v posledních letech zrodil úkaz, který dokonale obnažil nervozitu a pokrytectví tuzemské elity.
Pauknerova cesta do širšího povědomí sice vyvrcholila raketovým vzestupem v posledních měsících, jeho digitální kořeny však sahají hlouběji. V dobách, kdy byl pro širokou veřejnost ještě naprosto neviditelným autorem dlouhých rozborů pro úzkou bublinu zasvěcených, se těšil tiché přízni těch, kteří ho dnes nemohou vystát.
Dokud totiž své analytické šípy z registru smluv a veřejných zakázek mířil výhradně na holdingy tehdejšího premiéra Andreje Babiše nebo přešlapy jeho vlády, pětikoaliční scéna a liberální novináři vrněli blahem. Jeho anonymita nikoho nepálila; naopak, byl pro ně užitečným whistleblowerem a jeho vyzdrojovaná data ochotně sdíleli jako hotovou munici do svých politických bojů. Miláčkem establishmentu byl zkrátka do té doby, než začal uplatňovat stejně přísný metr i na jejich tehdejší vládní garnituru.
Účet vystupující pod jménem Thomas Paukner rozčísnul stojaté vody české publicistiky. Dokázal totiž nemyslitelné: jako jediný anonymní profil vyvolal u mocných větší záchvaty paniky než celé redakce mainstreamových médií.
Kdo je ale ten, který odmítá ukázat tvář, a proč na něj tuzemský mediální kartel uspořádal tak brutální hon?
Maska z registru smluv a hodnotový štít
Paukner vstoupil do veřejného prostoru jako neznámý bloger – přízrak bez jasné identity. Zatímco investigativní novináři i dotčené subjekty najednou usilovně pátrají v digitální stopě a ukazují na konkrétní jména z oblasti marketingu (např. David Melín), pro stovky tisíc čtenářů se stal symbolem.
Můžeme ho vyprofilovat jako: „Žida, pravičáka, antirusa, antikorupčníka…“
… zkrátka, nebylo to nikdy proruské trollí hnízdo z okraje internetu. Paukner dlouho mluvil jazykem, který byl liberálním médiím i vládnímu establishmentu extrémně po chuti. Nekonečné hodiny se hrabal v registru smluv, rozkrýval pochybné veřejné zakázky a s chladnou matematickou precizností poukazoval na korupční mechanismy starých struktur. Jeho tvrdá protiruská rétorika a odmítání imperiálních choutek Kremlu mu zajišťovaly status „toho správného“ kritika.
Mediální kádrování místo faktů
Jenže v české kotlině se úspěch neodpouští – a ten anonymní už vůbec ne. Postupně nastal klasický a zvrácený paradox moderní mediální scény. Novináře hlavního proudu přestal zajímat samotný obsah. Nikoho už nevzrušovalo, zda jsou čísla v Pauknerových tabulkách správná, nebo zda ukazuje na reálné tunely ve státní kase. Klíčovou a jedinou otázkou dne se stalo:
Kdo to proboha je?
Česká mediální fronta, zvyklá kádrovat lidi podle obličejů, funkcí a správných politických triček, nedokázala unést fakt, že agendu určuje někdo skrytý za avatarem. Lov na identitu whistleblowera zcela zastínil věcnou debatu. Ukázalo se, že v dnešním světě už nesejde na tom, co se říká a jaká jsou fakta, ale kdo to říká a zda má glejt od správné novinářské party.
Jediná chyba a nastal okamžitý lynč
Na chybách člověk roste – ale v české mediální aréně se za ně platí okamžitým odstřelem. Paukner udělal „osudový“ přešlap. Pustil se do detailního rozboru nákupů a darů pro Ukrajinu a zpochybnil transparentnost veřejné sbírky na vrtulník s označením „Čestmír“ v rámci iniciativy Dárek pro Putina.
Reakce nedotknutelných morálních arbitrů byla okamžitá, hysterická a likvidační: podání trestního oznámení.
Represivní aparát byl uveden do chodu. Tento moment se stal oficiálním výstřelem k zahájení bezohledného honu na Pauknerovu identitu.
Mávnutím kouzelného proutku se z dosavadního spojence a respektovaného analytika stala „proruská svině“. Ten samý člověk, který se hlásil k židovským kořenům a tvrdému antikomunismu, byl přes noc liberální inkvizicí ocejchován jako dezinformátor a agent Kremlu.
S ním spadli do bláta i jeho čtenáři. Lidé, kteří u něj hledali alternativu k povrchním a často servilním novinovým titulkům, byli vládními influencery a spřátelenými novináři označeni za „méněcenné, tupé tužky v penále“ – za masu hlupáků, která prý neumí kriticky myslet, protože věří „anonymnímu lháři“.
Proč je potřeba „zabít Sekala“
Celé to divadlo, které mediální scéna kolem Pauknera rozpoutala, však odhalilo hlubokou pravdu o stavu české žurnalistiky. V podstatě potvrzuje dvě zásadní věci:
1. Jeho práce je zoufale potřeba. Kdyby Paukner střílel vedle a psal nesmysly, mocní i média by nad ním mávli rukou. Skutečnost, že kvůli jednomu blogerovi zasedají krizové štáby, sepisují se žaloby a novináři pořádají štvanice, dokazuje, že trefil citlivé nervové centrum systému. Nezávislá kontrola veřejných peněz z otevřených zdrojů v této zemi zkolabovala a Paukner suploval to, co mainstreamoví novináři z lenosti nebo loajality k režimu dávno vzdali.
2. Systém ho musí exemplárně zničit. V intencích slavného filmového dramatu je zkrátka „potřeba zabít Sekala“. Paukner drze narušil posvátný narativ, podle kterého se pod praporem dobra nesmí klást žádné otázky. Proto musel být společensky popraven, dehonestován a vyhnán na okraj, aby jeho příklad odstrašil jakékoliv další případné kritiky, kteří by chtěli koukat pod prsty těm „správným“ lidem.
Tlak z druhé strany dveří
Kauza Paukner není jen o jednom naštvaném analytikovi a nešťastném vrtulníku. Je to brutální lekce o podstatě moci a svobody slova v jednadvacátém století. Jako jednotlivci stojící proti mašinérii státu, spřátelených médií a politického marketingu si musíme přiznat jedno: tento boj nemůžeme definitivně vyhrát. Systém má vždy víc peněz, víc právníků, represivní složky a obří mediální megafony.
V této cynické hře však nejde o absolutní vítězství. Jde o to neprohrát.
Je životně nutné neustále tlačit na dveře z druhé strany. Pokud má společnost zůstat svobodná, musí v ní existovat síla, která udržuje systém v rovnováze a nedovolí moci, aby propadla pocitu absolutní neomylnosti a nedotknutelnosti. Jakmile tlak z té druhé, občanské a kritické strany poleví, dveře se definitivně přibouchnou a zbude jen totalitní monolog jedné jediné, státem a poslušnými médii posvěcené pravdy.
Pauknerův příběh – i s tou chybou, kterou udělal – ukazuje, že držet dveře v tlaku má smysl.
FB

To je blbost. Hon na Pauknera nevypukl, protože „úspěch se neodpouští“. Vypukl, protože začal rozkrývat JE, jejich penězovody. A nevypukl po Čestmíru, bubnují po něm aspoň dva měsíce. To jsou tak závažné přešlapy, ukazující, že autor jede ve sféře „pocitové žurnalistiky“. Nemám zájem.
Tak být odstrčen od korýtka, to nasere. Ale díky tomu jejich boji „o zdroje“, který pociťují i ti, kterým jsou tyhle tasemnice a jejich „kampf“ u zadku, třeba já
, už zatím přišlo pár bezvýznamných poskoků o karyjééru, no, a někdo se terminoval
podle slavného pravičáckého motta: Better death before work
Asi bych to měl doplnit
Nejde samozřejmě o jejich zásluhu, toho „projektu: , ten je bezvýznamný, ale o to co způsobily „vedlejší proudy“. Je to jako v Millerově křižovatce
Měli by nahlédnout do svého srdce !!!
Je to těžké, na pohled první vypadáte ja bába Eulalie Čubíkova ze Zvonokos, z které fanatické pokrytectví katolicismus jen kape, při letmém pohledu na pánské záchodky. Ale možná jste něco hnusnějšího, co si za ererární opět platí Pávek, jako majitele majitele Hovínek a sdíšu a jeji desinformační gang.
Váš modus operandi je, že nějaký článek, i když bývá o věcech jiných využijete, přičemž vaši věc itiotické netýka. a to způsobem plně dementním-
Tak o tom cezení krve, pominu ty ru utrmenše, ale na UA, DE a Sw. mediíích psali, jak přeleštěnými šmejdy zabíjí Pávek a spol UA kanonýry. Ve spolupráci s majitelem zlateho WC, Timurem Mindičem. Taky mnoho zemí z toho projektu munice vycouvalo, moc začal smrdět mottem více klausiánských darebáků Kožených a prolitou krví ukrů, skrz šméčkaře gangu Pávek-uKoláře. sionisty zbrojaře a Fialohnusa a samotného bursovního desinformátora, Zbrojaře.
Pocházím z rodiny vojenské, ještě z válek napoleonských a bitvy u Hr. Králové. I moji dědové bojovali na dvou stranách frontu, RU a Italli.
Ale sledoval jsem aktuálně poctivě vystupování českých quislingů, na sjezdu, který konal v Brně. Vskutku bytostně odpudivou roli zde sehrál prezident tzv. státní president protektorátní. Poskytnout prezidentskou záštitu spolku, u jehož vzniku opět stáli němečtí nacisté, je tak závažné provinění, že by tzv. Petr Pavel jako bývalý voják, měl zbytky své cti hájit způsobem obvyklým u vysokých armádních důstojníků. Erární bambitku jistě má, jen koule jako Emanuel Moravec očividně tento zbabělec ne.
A co se stalo z toxickým hnojem jako jste vy v mnoha státech evropských po WWII radě psáti nebudu.
Byla to s tím Čestmírem chyba, nebo soudruzi tu mašinu dodatečně redefinovali?
Paukner zřejmě udělal školáckou chybu. Nemluvě o tom, že nejzávažnější aktivitu spolku Vetchého, Dědka, Strnada, Řehtačky a Foltýna, byl nákup 10 tun semtexu pro ukrajinské teroristy. A tu Paukner nějak vynechal…
Bubeníka Pauknera je klidně možné ignorovat. Zřejmě má jen od něčeho odvést pozornost. Je to volič Fialy, čili člověk s chorobným myšlením, který se v každých volbách mýlí jako většina Čechů (to se klidně vsadím). Všechny „jeho“ „kauzy“ jsou všeobecně známé, možná to je novinka jenom pro voliče Fialy, on to jenom vyšperkoval nějakýma odkazama na smlouvy, které jsou ale k ničemu. Zájem orgánů činných v trestním řízení je nulový. A Paukner už taky přešel na schema fialovského mainstreamu, kde každá causa měla životnost 14 dní (kromě Babišova čapího nebo kachního hnízda).