
Fenomén Thomas Paukner … když se z miláčka pětikoalice stal štvanec mediální inkvizice
DAKAR BARON
V digitální stoce českého X (dříve Twitteru) se v posledních letech zrodil úkaz, který dokonale obnažil nervozitu a pokrytectví tuzemské elity.
Pauknerova cesta do širšího povědomí sice vyvrcholila raketovým vzestupem v posledních měsících, jeho digitální kořeny však sahají hlouběji. V dobách, kdy byl pro širokou veřejnost ještě naprosto neviditelným autorem dlouhých rozborů pro úzkou bublinu zasvěcených, se těšil tiché přízni těch, kteří ho dnes nemohou vystát.
Dokud totiž své analytické šípy z registru smluv a veřejných zakázek mířil výhradně na holdingy tehdejšího premiéra Andreje Babiše nebo přešlapy jeho vlády, pětikoaliční scéna a liberální novináři vrněli blahem. Jeho anonymita nikoho nepálila; naopak, byl pro ně užitečným whistleblowerem a jeho vyzdrojovaná data ochotně sdíleli jako hotovou munici do svých politických bojů. Miláčkem establishmentu byl zkrátka do té doby, než začal uplatňovat stejně přísný metr i na jejich tehdejší vládní garnituru.
Účet vystupující pod jménem Thomas Paukner rozčísnul stojaté vody české publicistiky. Dokázal totiž nemyslitelné: jako jediný anonymní profil vyvolal u mocných větší záchvaty paniky než celé redakce mainstreamových médií.
Kdo je ale ten, který odmítá ukázat tvář, a proč na něj tuzemský mediální kartel uspořádal tak brutální hon?
Maska z registru smluv a hodnotový štít
Paukner vstoupil do veřejného prostoru jako neznámý bloger – přízrak bez jasné identity. Zatímco investigativní novináři i dotčené subjekty najednou usilovně pátrají v digitální stopě a ukazují na konkrétní jména z oblasti marketingu (např. David Melín), pro stovky tisíc čtenářů se stal symbolem.
Můžeme ho vyprofilovat jako: „Žida, pravičáka, antirusa, antikorupčníka…“
… zkrátka, nebylo to nikdy proruské trollí hnízdo z okraje internetu. Paukner dlouho mluvil jazykem, který byl liberálním médiím i vládnímu establishmentu extrémně po chuti. Nekonečné hodiny se hrabal v registru smluv, rozkrýval pochybné veřejné zakázky a s chladnou matematickou precizností poukazoval na korupční mechanismy starých struktur. Jeho tvrdá protiruská rétorika a odmítání imperiálních choutek Kremlu mu zajišťovaly status „toho správného“ kritika.
Mediální kádrování místo faktů
Jenže v české kotlině se úspěch neodpouští – a ten anonymní už vůbec ne. Postupně nastal klasický a zvrácený paradox moderní mediální scény. Novináře hlavního proudu přestal zajímat samotný obsah. Nikoho už nevzrušovalo, zda jsou čísla v Pauknerových tabulkách správná, nebo zda ukazuje na reálné tunely ve státní kase. Klíčovou a jedinou otázkou dne se stalo:
Kdo to proboha je?
Česká mediální fronta, zvyklá kádrovat lidi podle obličejů, funkcí a správných politických triček, nedokázala unést fakt, že agendu určuje někdo skrytý za avatarem. Lov na identitu whistleblowera zcela zastínil věcnou debatu. Ukázalo se, že v dnešním světě už nesejde na tom, co se říká a jaká jsou fakta, ale kdo to říká a zda má glejt od správné novinářské party.
Jediná chyba a nastal okamžitý lynč
Na chybách člověk roste – ale v české mediální aréně se za ně platí okamžitým odstřelem. Paukner udělal „osudový“ přešlap. Pustil se do detailního rozboru nákupů a darů pro Ukrajinu a zpochybnil transparentnost veřejné sbírky na vrtulník s označením „Čestmír“ v rámci iniciativy Dárek pro Putina.
Reakce nedotknutelných morálních arbitrů byla okamžitá, hysterická a likvidační: podání trestního oznámení.
Represivní aparát byl uveden do chodu. Tento moment se stal oficiálním výstřelem k zahájení bezohledného honu na Pauknerovu identitu.
Mávnutím kouzelného proutku se z dosavadního spojence a respektovaného analytika stala „proruská svině“. Ten samý člověk, který se hlásil k židovským kořenům a tvrdému antikomunismu, byl přes noc liberální inkvizicí ocejchován jako dezinformátor a agent Kremlu.
S ním spadli do bláta i jeho čtenáři. Lidé, kteří u něj hledali alternativu k povrchním a často servilním novinovým titulkům, byli vládními influencery a spřátelenými novináři označeni za „méněcenné, tupé tužky v penále“ – za masu hlupáků, která prý neumí kriticky myslet, protože věří „anonymnímu lháři“.
Proč je potřeba „zabít Sekala“
Celé to divadlo, které mediální scéna kolem Pauknera rozpoutala, však odhalilo hlubokou pravdu o stavu české žurnalistiky. V podstatě potvrzuje dvě zásadní věci:
1. Jeho práce je zoufale potřeba. Kdyby Paukner střílel vedle a psal nesmysly, mocní i média by nad ním mávli rukou. Skutečnost, že kvůli jednomu blogerovi zasedají krizové štáby, sepisují se žaloby a novináři pořádají štvanice, dokazuje, že trefil citlivé nervové centrum systému. Nezávislá kontrola veřejných peněz z otevřených zdrojů v této zemi zkolabovala a Paukner suploval to, co mainstreamoví novináři z lenosti nebo loajality k režimu dávno vzdali.
2. Systém ho musí exemplárně zničit. V intencích slavného filmového dramatu je zkrátka „potřeba zabít Sekala“. Paukner drze narušil posvátný narativ, podle kterého se pod praporem dobra nesmí klást žádné otázky. Proto musel být společensky popraven, dehonestován a vyhnán na okraj, aby jeho příklad odstrašil jakékoliv další případné kritiky, kteří by chtěli koukat pod prsty těm „správným“ lidem.
Tlak z druhé strany dveří
Kauza Paukner není jen o jednom naštvaném analytikovi a nešťastném vrtulníku. Je to brutální lekce o podstatě moci a svobody slova v jednadvacátém století. Jako jednotlivci stojící proti mašinérii státu, spřátelených médií a politického marketingu si musíme přiznat jedno: tento boj nemůžeme definitivně vyhrát. Systém má vždy víc peněz, víc právníků, represivní složky a obří mediální megafony.
V této cynické hře však nejde o absolutní vítězství. Jde o to neprohrát.
Je životně nutné neustále tlačit na dveře z druhé strany. Pokud má společnost zůstat svobodná, musí v ní existovat síla, která udržuje systém v rovnováze a nedovolí moci, aby propadla pocitu absolutní neomylnosti a nedotknutelnosti. Jakmile tlak z té druhé, občanské a kritické strany poleví, dveře se definitivně přibouchnou a zbude jen totalitní monolog jedné jediné, státem a poslušnými médii posvěcené pravdy.
Pauknerův příběh – i s tou chybou, kterou udělal – ukazuje, že držet dveře v tlaku má smysl.
FB
