
Fašistický stát
MICHAL NIKITINSKÝ
Smutný příběh o tom, kterak náš stát „podporuje“ život na vesnici.
Před nějakým časem jsme dostali starýho vysloužilýho berana. Dalo by se říct, že jsme ho zachránili před tím, aby skončil v klobásách. U nás má krásný velký výběh a každý ráno, když jdu do práce, tak dostane nějaký pamlsek v podobě suchého rohlíku nebo chleba. Vypadá u nás spokojený a šťastný, vyprovází mě do práce a vítá mě, když se vracím domů.
Potud krásný a pozitivní příběh.
Nu, co ale nevymyslel nějaký zelený pitoma z paneláku, co sedí v Parlamentu a od stolu střílí zákony, kterými by nám na vesnici ještě víc „zpříjemnil“ život?
§ „Pozor, pozor! Na vědomost se dává, že už od jednoho kusu prasete, ovce či kozy si založíte hospodářství. Neuposlechnutí bude potrestáno pokutou až jeden milion korun, vy dobytci s botama od hnoje!“
A tak volám na Českomoravskou společnost chovatelů o pomoc, jak že si to hospodářství mám založit a chudáka starýho Karla zlegalizovat, abych ho nemusel pomlít do těch klobás.
Takže, všichni vesničani, babičky a dědečkové, co máte v chlívku prasátko nebo na dvorku starou vysloužilou ovečku či kozu, teď dávejte pozor, co všechno je třeba udělat:
- Stáhnout z internetu, vytisknout, vyplnit a poslat na ČMSCH dvoustránkový formulář a tím nahlásit, že máte hospodářství.
- Počkat, až vám přidělí registrační číslo hospodářství a pošlou další stoh formulářů.
- Z toho stohu formulářů vybrat ten správný a poslat zpět kvůli objednání registrační známky pro toho vašeho důchodce.
- Objednat si kleště za 800 korun + 120 korun poštovného, abyste tomu chudákovi zvířeti mohli procvaknout ucho a pověsit mu na něj tu registrační známku. Každé kleště jsou jiné, takže musíte objednat ty správné, aby s nimi šlo známku do ucha vůbec nacvaknout.
- Až mu bude známka viset na uchu, vybrat ze stohu formulářů opět ten správný a nahlásit to nebohé zvíře státu, včetně informace, kde jste ho vzali, aby mohli zbuzerovat dalšího vesničana, jaktože taky nemá hospodářství a napařit mu flastr, páč nenahlásil, že berana Karla nesežral, ale daroval mi ho na dožití.
Povidám té paní v telefonu: „No to by snad bylo jednodušší a levnější toho berana zabít, ne?“
A paní bez jakéhokoliv zaváhání na to: „No, tak to nepochybně!“
…a takhle a i jinak vesele si tu na těch našich vesnicích žijem!
P.S.: Ale neboj Karle, to dáme
Autor: Michal Nikitinský, FCB