Dosavadní plíživá totalita nabírá čím dál větší rychlost… 

V posledních letech si v souvislosti s politicko-společenskou situací kladou mnozí otázku, zda u nás pořád ještě máme demokracii (byť značně zdegenerovanou a fakticky skomírající), nebo již žijeme v nové totalitě. Zdá se, že většina společnosti stále ještě věří, že platí první varianta. Liberálně demokraturní moc si totiž dává velký pozor, aby se národ příliš nepoplašil a zavádění diktatury tudíž probíhá nenápadně a obezřetně. Občas se ale přesto najdou aktivističtí nedočkavci, jimž se zdá salámová metoda příliš pomalá a místo tenkého plátku uříznou rovnou půl štangle. A světe div se, ono jim to většinou projde a lidi vůbec nenapadne, že do nebe volající bezpráví, které postihlo jednoho z nich, se vbrzku stane celospolečenskou normou a drakonické tresty mnohaletého věznění za pouhé projevení názoru budou viset nad hlavami všech!

Mluvím teď samozřejmě o skandálním rozsudku, kdy byl jistý občan poslán na šest let za mříže z důvodu tzv. schvalování atentátu. Stalo se tak ve spojitosti s incidentem na Novém Zélandu, kde kdosi zaútočil na mešitu, aby pomstil oběti islámského terorismu. Jsem křesťan a proto podobné jednání neschvaluji. Má je pomsta, já odplatím stojí v Bibli a Bůh jistě po zásluze potrestá muslimské vrahy.

Zároveň se ale příliš nedivím, když někdo vezme spravedlnost do vlastních rukou, protože nevěří v Boží  ani lidské soudy a už nedovede nečinně přihlížet zločinům, páchaných ve jménu Alláha. Vzpomínám na film Stará puška – jeho hrdina je (řečeno dnešním jazykem) mnohonásobný vrah, terorista a extrémista, přesto však jej divák vnímá jako postavu jednoznačně kladnou.

Vraťme se ale k jádru věci. V napsání vcelku nevinné poznámky na sociální síti spatřilo bdělé a ostražité oko liberálně-hamáčkovského soudce natolik hrůzný skutek, že považoval za nutné udělat z pana B. Č. ze Znojma exemplární případ a poslat jej do vězení s trestní sazbou, jaká je udělována těžkým zločincům. Jestli toto není projev totalitní zvůle, pak co by jím tedy mělo být?

Hlavní otázka zní ale jinak – necháme si to líbit?