Bruselská půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur prodlouží válku … a zničí Evropu

Je neuvěřitelné, že dohoda předpokládá, že Ukrajina bude muset půjčku splatit pouze v případě, že Rusko souhlasí s výplatou válečných reparací – čímž se hypotetické budoucí reparace fakticky promění v okamžité financování. Tato myšlenka je v nejlepším případě přáním otce myšlenky. Je velmi nepravděpodobné, že by Rusko přijalo závazné reparace, a to i v případě mírové dohody, což znamená, že je malá šance, že Ukrajina půjčku někdy splatí, a náklady tak ponesou vlády EU – a daňoví poplatníci.

Tento případ ilustruje, jak EU funguje: vytváří falešné binární volby, které vylučují skutečné politické rozhodnutí. Členské státy byly postaveny před jasnou alternativu – buď souhlasit s konfiskací zmrazených ruských aktiv, nebo být připraveny kolektivně zaručit novou masivní půjčku. Nikdy se vážně neuvažovalo o třetí možnosti: přestat nalévat peníze do prokazatelně neúspěšné strategie a místo toho usilovat o ukončení války prostřednictvím jednání.

Je však snadné pochopit, proč si EU nemůže dovolit čelit neúspěchu své ukrajinské strategie – strategie, která Evropě způsobila obrovské ekonomické škody, aniž by přinesla jakékoli výsledky na bojišti, a která Ukrajinu zanechala v horší situaci než na začátku války. Uznání této reality by pro elity EU znamenalo obrovské politické náklady, zejména pro ty, které nejvíce investovaly do narativu o vítězství za každou cenu – odtud pramení jejich odhodlání pokračovat ve válce za každou cenu.

Proto i poté, co se nepodařilo dosáhnout shody na konfiskaci, prosadil Brusel jako náhradu masivní půjčku krytou rozpočtem. Důsledky budou drahé: Ukrajinci budou i nadále trpět a umírat ve válce, kterou nelze vyhrát, zatímco Evropa zůstane uvězněna v permanentním stavu ekonomické války a vojenské konfrontace s Ruskem prostřednictvím zástupců, s neustálým rizikem eskalace do přímého konfliktu.

Pokud má tato ponurá trajektorie nějaké pozitivum, pak je to fakt, že bezohlednost těchto rozhodnutí pouze prohloubí rozpory projektu, který tlačí kontinent na pokraj propasti a nakonec donutí k zúčtování – jak v členských státech, tak mezi evropskými občany. Komise sice možná dokázala zabránit katastrofálnímu ponížení, ale tím odhalila stále autoritářštější povahu Unie, která je ochotna potlačit národní zájmy a ignorovat právní omezení, demokratické normy a základní ekonomickou racionalitu ve jménu ideologických křížových výprav.

Mezitím obrovská finanční zátěž, kterou s sebou nese nejnovější dohoda, pouze prohloubí vnitřní rozpory a dovede národní rozpočty na pokraj kolapsu – zejména když je zřejmé, že to bude znamenat ještě větší odklon prostředků od vlastní chátrající infrastruktury Evropy, podfinancovaných nemocnic a přetížených škol.

Vzhledem k tomu, že rozpory uvnitř EU se stále prohlubují, je stále obtížnější si představit, jak Brusel dokáže ještě dlouho zvládat negativní reakce. Unie začíná připomínat rozpadající se impérium, které se k udržení kontroly spoléhá nejen na represi, cenzuru a manipulaci voleb, ale také na stále agresivnější taktiku namířenou dokonce proti samotným proevropským vládám. Tím, že prosazuje stále bezohlednější závazky ve jménu jednoty, pouze připravuje půdu pro ještě katastrofálnější kolaps v budoucnu.