Babiš – Válková jako vrána k vráně

Již dlouhodobě přemýšlím, jak je možné, že někdo, kdo byl členkou KSČ, mohl zastávat funkci ministryně spravedlnosti a stát se vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Je to asi stejně nepochopitelné jako fakt, že si prezident sám rozhodne o tom, zda po někom bude, či nebude chtít bezpečnostní prověrku. A tak žel tomu, že v politice zůstala příliš velká část lidí přímo spjatých s komunistickým režimem, žel tomu, že jsme si s nimi nedokázali lépe poradit, žel tomu, že jsme je nechali odpárat rudou hvězdu a dál vést náš stát. A žel především tomu, že v těchto lidech přežívají praktiky běžně užívané za dob minulého režimu a smýšlení s tím spjaté.

Co mi však přijde skutečně tragikomické, je Babišova nulová sebereflexe. Když jsem se v médiích dočetla, že dle premiéra jsou obvinění, kterým nyní prof. Válková čelí, závažná a že by se měla vzdát nominace na místo ombudsmanky vzhledem k nyní známým skutečnostem, nevěřila jsem vlastním očím. Z úst agenta StB (ano, usvědčeného, ač se bude do konce života odvolávat) zní něco takového už opravdu surreálně. Tak ho tady máme: Já sám nikdy, nikdy neodstoupím, ať už budu v jakýchkoli střetech zájmů, ale ostatní, ať se za své činy zodpovídají. Je to ta situace, kdy zjistíte, že člověku zmizela poslední část páteře. Co říkat, když sám stojíte namočený ve stejné řece, ale potřebujete v souladu se svou funkcí prezentovat něco jiného? U Andreje Babiše to není problém. Ač má sám svědomí temnější než noc, raději potopí druhého ze stejné lodě, protože jiné východisko není. A to jsou ty paradoxní situace, když někdo zastává funkce, s nimiž je v jiných oblastech v rozporu.

O tom, že si tito dva (Babiš – Válková) nemají co vyčítat, nemusíme také dlouho hovořit. Vzpomeňme, jak Andrej Babiš měnil výpovědi už v kauze Čapí hnízdo, nejdřív se od toho plně distancoval a postupně měnil své výroky a doufal, že všem zalepí pusu tím, že těch „ubohých“ 50 milionů vrátí, když s tím máme takový problém. A podle vzoru Babiše se skloňuje i současný výstup Válkové. Nejdříve s prokurátorem Urválkem spolupracovala, ale nevěděla, co je zač (tak to přijela na svět asi na tříkolce), pak ho vlastně vůbec neznala a fyzicky se s ním nevídala… Prostě lež nad lež. A takové lidi máme na pozicích rozhodující o spravedlnosti, lidských právech? Neříkejte mi, že ani tohle jejich voličům nevadí. Vymlouvat se na to, že jste byli nadaní a skvělí pracovníci a že jste chtěli pokračovat ve své práci, proto jste byli členem KSČ, proto jste se neohradili proti spolupráci s prokurátorem Urválkem, je zoufalá obhajoba žákyně základní školy, neb toto evidentně nebylo jen o nutném členství. V životě se rozhodujeme a taky za to musíme nést zodpovědnost. Chtít být za každou cenu u moci, vlivný a být vidět se prostě někdy nevyplácí, to není o hrdinství.