Bartoň: Nebude na důchody, hrozí státní bankrot

Můj jmenovec Petr Bartoň – ekonom pracující ve skupině NATLAND – se v současnosti vyjadřuje velmi kriticky k politice současné vlády. Zabývá se zejména kritikou stavu důchodového účtu a dalších kroků vlády Andreje Babiše – například obnovením EET. Moje poznámka se pokusí poněkud „usměrnit“ jeho kritiku s tím, že budoucí vizi srovnáme s objektivní realitou. K tomu ale potřebujeme poněkud jiné než stranické brýle. Pan Petr Bartoň tedy tvrdí podle CNN Prima Plus toto:

Pokud do roku 2040, kdy Husákovy děti půjdou do důchodu, neuděláme něco s naším státním rozpočtem, tak hrozí státní bankrot. V pořadu Zprávy Plus na CNN Prima NEWS to řekl ekonom Petr Bartoň. Podle něj Česko v současné době hoduje na dluh, což ale odporuje ekonomické realitě, kdy bychom aktuálně měli dluhy spíše splácet.

Tuzemské veřejné finance podle Bartoně směřují do problémů. „Ostatní země jsou zatím zadluženější než Česká republika, a tak si můžeme půjčovat na to hodování a projídání. My ale máme jeden z nejvyšších růstů ekonomiky na světě i jednu z nejnižších nezaměstnaností, což je přesně situace, kdy by nám měl deficit klesat nebo jít dokonce do záporných čísel (rozpočet by měl být v přebytku),“ řekl Bartoň.

Oproti ostatním zemím, které jsou zadlužené i více než Česko, máme podle Bartoně velkou nevýhodu. „V roce 2040 půjdou Husákovy děti do důchodu. Do té doby s tím rozpočtem musíme něco udělat. Dnes ještě na důchody máme, ale potom už na ně nebude,“ sdělil Bartoň.

Na blížící se situaci bychom se měli začít chystat už nyní. „Musíme začít skutečně škrtat, a ne podle toho, co je a není mandatorní výdaj. Každý povinný výdaj je jen otázkou změny zákona a aby bylo na důchody, tak musíme připravit naše finance na dobu po roce 2040. Nesmíme totiž zapomínat, že i ostatní země si půjčují peníze více než my a půjčujeme si z omezených zdrojů. Až ten rok 2040 nastane, tak už na světě nezbude nikdo, kdo nám chtěl půjčovat, a pak přijde státní bankrot,“ dodal Bartoň.

Při komentování výše uvedených názorů započněme u „velké nevýhody“ – relativně nízký dluh Česka ve srovnání s řadou evropských zemí. To je naopak výhoda, protože na umořování dluhu prostřednictvím státního rozpočtu platíme relativně méně než jiné státy EU. Je bezesporu pravdou, že deficity v řádu stovek miliard započaly v covidové éře. Bylo to způsobeno restriktivními opatřeními, která udusila celou evropskou ekonomiku a jak se zdá, deficity se nevracejí do „rozumných“ mezí nikde v EU a Německo zažívá dlouhodobou stagnaci. Do této situace se navíc nyní promítají zdražené energie – ropa a plyn a na to bude navazovat i cena elektřiny. Evropa se místo závislosti na Rusku dostala do závislosti na USA a válka proti Íránu je dokladem této závislosti. Nejde jen o dodávky z USA, jde zejména o zahraniční politiku USA v éře Donalda Trumpa, která v podstatě EU ignoruje, popřípadě vyhrožuje či dokonce ohrožuje.

Co se státního bankrotu Česka a „nebude na důchody“ týče, jsem na rozdíl od Petra Bartoně mnohem méně ochotný věřit takovému „černému scénáři“. A začít totiž musím v současnosti.

Od 1. ledna 2026 do 31. prosince 2026 činí minimální mzda pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin 22 400 Kč za měsíc nebo 134,40 Kč za hodinu. Od ledna 2026 dojde k navýšení starobních, invalidních i pozůstalostních důchodů. MPSV dnes na základě příslušných statistických údajů stanovilo konkrétní hodnoty pro návrh nařízení vlády, které upraví řádnou valorizaci penzí na příští rok. Průměrný starobní důchod se zvýší o 668 korun měsíčně a dosáhne tak hodnoty 21 839 korun.

Z výše uvedeného plyne, že průměrný důchod v Česku je nižší než minimální mzda. Již dnes tak většina důchodců, kteří nemají našetřeno, žije na hranici bídy. V této souvislosti se musím opět vymezit proti „reformě“ důchodové politiky za vlády Petra Fialy. To nebyla žádná reforma, ale zásah do růstu výše důchodů tak, aby byl průběžný důchodový systém financovatelný. V Událostech na ČT1 dne 7.4.2026 prošla zpráva o stavu důchodového účtu v rozpočtu letošního roku. Ten by se mohl dostat opět do „přebytku“ na konci letošního roku.

Pokus o skutečnou důchodovou reformu v Česku byl a přinesla ho reforma za doby Miroslava Kalouska a vlády Petra Nečase. V letech 2013 až 2015 byl zaveden tak zvaný druhý pilíř, kam bylo možné na základě dobrovolnosti vložit finanční prostředky penzijním společnostem místo toho, aby byly peníze využity v průběžném režimu financování důchodů. Tento druhý pilíř byl pak vládou ČSSD a ANO Bohuslava Sobotky bez náhrady zrušen. Existuje i tak zvaný „třetí pilíř“, tj. systém penzijního spoření, kam si každý může odkládat peníze na důchod. I ten je naprosto dobrovolný a spoří v něm asi 3,9 miliony občanů ČR a v průměru si ukládají asi 750 Kč.

V ideálním případě by totiž člověk měl mít na svůj důchod naspořeno alespoň 2 miliony korun. „Díky tomu se v penzi vyhnete prudkému poklesu své životní úrovně. V důchodu s největší pravděpodobností lidé stráví něco mezi patnácti a pětadvaceti lety – takže pokud máte naspořené dva miliony korun, tak vám vyjde, že ze svých úspor můžete utratit 100 tisíc ročně, tedy 8 333 korun měsíčně. A tato částka vám pak doplní důchod od státu,“ vysvětluje Monika Hrubá, manažerka zákaznické zkušenosti České spořitelny. Na takovou částku však většina populace nedosáhne. Podle dat více jak dvěma miliony v rámci dlouhodobé rezervy disponují jen 4 % Čechů v předdůchodovém věku (55–65 let).

I z tohoto plyne jediné – že Češi i ve třetím pilíři spoří velmi málo a na „optimální“ množství finančních prostředků na důchod (2 miliony Kč) dosáhne jen málokdo.

Co bude v roce 2040 si ale neodvážím předvídat. Před dvaceti lety jsme jen zaslechli něco o umělé inteligenci a dnes se s ní běžně „radíme“. Ve svém pokročilém věku však mohu skutečně jen doporučit, aby si mladí lidé na důchod spořili a nevěřili v „pomoc státu“. Ta ostatně není zvláštní už dnes. Pokud vám začnou rodiče spořit řádově pár tisíc měsíčně od narození a po nástupu do zaměstnání v tom budete pokračovat, můžete mít při dosažení důchodového věku slušnou částku – alespoň milion naspořeno. A předpokládám, že se svět nezničí velkou válkou s nedozírnými následky.

Závěr: Na rozdíl od pana Petra Bartoně nevěřím ani na státní bankrot ani na to, že nebude na důchody v roce 2040. Je však třeba počítat s tím, že důchod po roce 2040 bude relativně (v kupní síle) nižší, než dnes a každá koruna, kterou si člověk naspoří do důchodu, se bude hodit. Aneb není Bartoň jako Bartoň.