Pře
27.5.2021
Kategorie: Historie14 přečtení

Atentát … a jeho přesah

Sdílejte článek:

JIŘÍ FIALA

Když se v Čechách řekne Atentát – prakticky nikoho nenapadne žádný jiný než ten na Heydricha. Dnes od něj uplynulo 79 let.  

 Jako u každé historické události, její význam a dosah – a případně i přesah do současnosti – se dá vidět a zhodnotit až s odstupem času. Čím delšího času, tím je ten přesah jasnější a význam doloženější. 

Když o zhruba 3 týdny později, 18. června nad ránem, se ozvala střelba z pražské Resslovky a započal poslední boj parašutistů, sotva kdo tušil, co se tam děje, kdo to tam vlastně je, co má za sebou – a jak vstoupí tento boj do historie. 

Sotva by si tehdy někdo dokázal představit, že z vojenského hlediska vcelku bezvýznamná přestřelka, jejímž výsledkem byla likvidace paradesantních výsadků čs. armády, vycvičených a vyzbrojených v Británii, Silver A a Anthropoid, bude mít tak dalekosáhlé důsledky. 

Když tuto přestřelku srovnáte s bitvami 2. světové války, počtem nasazené techniky a vojáků – a také počtem obětí – byla tahle akce opravdu relativně bezvýznamnou banalitou. 

Přesto přinesla výsledky, které nedokázaly přinést ani mnohé zásadní bitvy celých armád, při desetitisících mrtvých a raněných. 

[ad#article_et21]

Výsledky, které právě na první pohled nebyly vidět – a které akci následovaly se zpožděním, tu menším, tu větším. 

Viděno dnešním pohledem, bylo pro mne třeba docela šokem zjištění, že v době atentátu a těsně po něm měly obě západní signatářské mocnosti, jež podepsaly mnichovskou dohodu o odstoupení našeho pohraničí Německu, za platný právní akt, ze kterého – po skončení války – hodlaly vycházet. A to i za situace, kdy za Británii už bojovaly stovky našich letců i tisíce vojáků pozemních sil. 

Teprve likvidace muže č. 2 nacistického Německa, a to právě v Praze, a následná krvavá msta okupantů přiměly i tyto politiky, považující české země za vzdálenou oblast, o které nic neví – a proč by za ni měli nasazovat svoje zájmy – ke změně postojů. 

Nedokázal bych si představit, že po Spojenci vyhrané 2. světové válce by se Československo obnovovalo v pomnichovských, tedy protektorátních hranicích – a většina z nich by to považovala za samozřejmost. 

Nebýt atentátu, a následné heydrichiády, dost možná by to byla pravda. Pro nás rozhodně hodně tvrdá. Tvrdá pravda – jako odměna za usilovnou práci českých dělníků pro Německo v českých zbrojovkách za pouhé vyšší příděly potravin a dovolenou v Luhačovicích. 

Ostatně, už jen to, že Heydrich jezdil – za války, v okupované zemi – v otevřeném autě a bez doprovodu (což si dnes nedovolí ani žádný významnější vlastní politik), ač jistě pro něj nebylo problémem si obojí zařídit, výmluvně svědčí o tom, co si o Češích, jejich statečnosti a jejich odboji myslel. 

Atentát pomohl i Němcům, natož Spojencům, otevřít oči. A pochopit, že ne všichni se dají koupit za přídavky k lístkům. Že je i druhá tvář tohoto národa, přičemž nad statečností odbojářů, pozatýkaných v souvislosti s atentátem a jejich rodin, žasli i samotní gestapáci, na ledacos uvyklí. 

Atentát z r. 1942 nás vrátil na politickou mapu Evropy, ze které už už hrozilo její vymazání. Jako kdysi velmoci vymazaly Polsko. 

Zajistil vyslovení nulity mnichovské dohody ze strany jejích západních signatářů, Británie a Francie, tedy jako by se nikdy nebyla stala (bohužel, právní akt není totéž, co historie – a z myslí lidí, ani z historie tuto dohodu a její drastické následky už nikdo nikdy nevymaže, byť by byla stokrát nulitní). 

Zajistil, že Československo jednoznačně patří mezi státy bojující proti fašistickému Německu, a tedy i to, že po skončení války stálo na straně vítězů, a nikoliv poražených. 

Ale hlavně – a to je právě ten přesah – a dosah do dnešních časů. 

Jako bílý maják v temnotách času stojí a září každý hrdinský čin, lidsky čistý, bez postranních úmyslů, bez touhy po vlastním prospěchu. Naopak, s ochotou všechno ztratit, bude-li to nutné, i vlastní život. 

Ti, co provedli atentát na Heydricha a ti, co jim to umožnili – tím, že je na našem území ukrývali a poskytovali jim zázemí – dokázali, jakých morálních výšek může i tento národ dosáhnout, je-li správně motivován a cítí-li čistotu myšlenek, za které bojuje. 

Stali se tak věčným vzorem a důraznou připomínkou toho, že ne všichni a ne vždy jsme byli jen národem zbabělých čachrářů a pletichářů, podvodníků a hochštaplerů, které dnes máme tak často veřejně na očích a denně kolem sebe. 

Jako Karel Čapek byl ztělesněním první republiky v literatuře, tak tito vojáci a jejich okolí byli ztělesněním první republiky ve vojenství a politice. 

Snažme se jim aspoň vzdáleně blížit… 

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
14 přečtení
(25 votes, average: 4,84 out of 5)

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.