Alzheimerová civilizace

Navenek je víceméně všechno v pořádku. Ano, člověk je k stáru už trochu pocuchaný, ale pořád má hlavu, ruce, nohy. Pořád má ve skříňce diplomy, pořád má nějakou paměť v v ní má uchováno ledacos z toho, co ho dostalo na jeho osobní a profesní vrchol. Pořád má ještě spoustu zkušeností, pořád má v sobě fundamentální zásady, které ho hnaly kupředu a učinily ho úspěšným. Stále je schopen přemýšlet. Ale… už to nějak nejde dohromady. Už se to nepotkává. Člověk má pořád spoustu chytrých myšlenek, ale už je neudrží všechny naráz. Všechno vlastně funguje, ale nefunguje spolupráce.

Takhle nějak teď vypadá naše vaše EU. Pořád v ní jsou obsažené věci, které vybudovaly sociální Evropu. Pořád v ní jsou špičkové firmy, pořád jsou tu velké konglomeráty, pořád jsou tu logistické trasy, univerzity a zdravotnictví. Jen… mozek dostal alzheimera. Přestává to koordinovat. Jednotlivé části začínají pracovat proti sobě, protože po mnoha letech neblahých zkušeností ztratily víru, ve společný postup…

Můj dnešní text má být trochu polemikou s Marianem Kechlibarem, který ve svém posledním článku psal, že USA své válečné úsilí na Ukrajině rozhodně neopouští, naopak ho posiluje, protože dodali Ukrajincům ty slavné raketomety HIMARS a nikdo by nedělal tak velkolepou operaci s napojením válečné logistiky, kdyby Ukrajina prohrávala. To by nemělo žádný smysl tam ty raketomety posílat. Vždyť jejich válečné použití je nesmírně náročné na výcvik, koordinaci, maskování, doplňování munice a opravy.

Já si touto věcí právě nejsem vůbec jistý a nechápu, z čeho Marian Kechlibar čerpá svůj optimismus ohledně toho, že naše západní civilizace funguje. Ano, i on připouští, že jsou zde jisté problémy v podobě woke kultury, cancel kultury, že jsme si zadělali na problémy. Ale z jeho textů v podstatě plyne, že Západ je pořád racionální, pragmatický a technologický. Pořád umíme rakety, pořád máme ty univerzity, pořád dostáváme nobelovky. Ano, to je jistě pravda.

Ale poté, co Američani odešli z Afghanistánu a nechali tam výzbroj pro Tálibán o které se vousáčům v turbanech nikdy ani nesnilo, proč si Marian Kechlibar myslí, že americká armáda a americká administrativa jedná racionálně a dodání raketometů HIMARS je důkazem, že ukrajinská fronta je stabilizovaná a Ukrajina má šanci vyhrát? Je důvod se domnívat, že současné rozhodnutí o amerických dodávkách zbraní na Ukrajinu je promyšlenější než stažení z Afghanistánu? Jsou dodávky západních zbraní na Ukrajinu chladným technokratickým kalkulem? Dělají to Američané proto, že vědí, že Ukrajina může vyhrát? Mají to spočítané a vědí, že Rusku brzy dojdou zbraně i možnosti? Je na takovou úvahu po afghánském debaklu spoleh?

Nebo i v USA už jen zoufale lavírují, využívají nahromaděného bohatství, ale už dávno jsou přání otcem myšlenek? Nejsou ti, co rozhodují, už příliš odtrženi od reality? Nejsou v pozici Hitlera v bunkru, kterému se nedá říct pravda?

Já plně chápu, že stále je v naší civilizaci hodně dobrého a cenného. Stále máme vitríny plné diplomů, stále umíme přijít se zajímavými myšlenkami, stále umíme ledacos postavit. Ale je to jako ten alzheimerový stařík – někdy jsme úplně normální a použitelní, ale stačí lusknout prsty, v mozku se něco přepne a děláme kravinu za kravinou. Viz můj článek o evropských ekonomických výhledech. Ano, pořád ještě ledacos máme, pořád ledacos umíme. Ale už to neumíme koordinovat. Náš západní mozek už neudrží plné souvislosti.

Všimněte si, že přesně to odlišuje nás tady na Kydech od majnstrýmu. My se tu snažíme o široké souvislosti. Ne, nejsme chytřejší než ostatní, nemáme lepší informace, ale snažíme se do úvah zahrnovat co nejširší spektrum událostí. Neradi něco pomíjíme. Ovšem pokud k nám zavítá nějaký majstrýmový mileniál, tak se zaměří na jednu jedinou věc a na ní rajtuje pořád dokolečka. Za čtrnáct dní pak nahodí něco jiného, co to první úplně popírá, ale zase na tom rajtuje bez jakýchkoliv souvislostí.

Tohle teď vidíme všude. Naše slavné bruselské orgány přesně takto fungují. Zaměří se na jednu věc a vůbec neřeší nějaké návaznosti. Proč bychom si měli myslet, že to technokratické, pragmatické a racionální jádro naší kultury má ještě navrch? Kde jsou nějaké náznaky nebo důkazy, že naše demokraticky zvolené vedení ještě jedná racionálně a rozumně?

Například poslední případ – USA zabránily Rusku zaplatit své závazky. Od včerejška se majnstrým tetelí blahem, jak jsme to Rusům nandali. Jak nemohou platit a díky tomu si nemohou půjčit. To jako fakt? Fakt to někdo z bohatých a mocných chápe tak jak nám to popisují? Fakt to nikdo nechápe jako já – že měna pod vedením USA už není důvěryhodná a může být použita kdykoliv proti komukoliv, dokonce i proti těm, kteří kdysi dávno Rusku půjčili, aby na tom dnes vydělali? Fakt to znamená, že se od Ruska odvrátí jeho východní přátelé? Není to spíš obráceně – že si Rusko prostě bude půjčovat jinde a v jiných měnách, někde, kam nesahají prsty amerických sankcí?

Nepochybuji, že se můj text k Marianovi Kechlibarovi donese. Chtěl bych ho tímto poprosit o polemiku. Má nějaké důvody se domnívat, že reakce západu na ukrajinskou válku jsou promyšlené? Že Západ skutečně chce dosáhnout toho, o čem píše? Já si tím vůbec nejsem jist a naopak mám stále větší pocit, že se střílíme do vlastní nohy a že už nás nikdo neposlouchá, protože přicházejí k názoru, že už pro svět nejsme přínosní. Nějak nevidím, že by ty slavné sankce Rusku opravdu vážně uškodily a včerejší kecy o ruském bankrotu mi fakt nepomáhají ve víře, že Západ jedná racionálně a smysluplně. Naopak mám pocit, že jsem se ocitl v Bohnicích na pavilonu nejtěžších případů.