29.12.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Ze světa

A my stále na tom mrtvém koni

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

„Rusko směřuje k vítězství na Ukrajině. Iniciativu už jednoznačně převzala Moskva.” To neřekl žádný proruský šváb, ale ctihodný britský generál, Sir Richard Barrons, novinářům serveru The National news. Nejde o jediné, podobně překvapivé prohlášení, z posledních dnů.  Oficiální, pravověrné a bytostně prozápadní Politico mu přizvukuje: „Bidenova administrativa a evropští představitelé tiše přesouvají pozornost od podpory ukrajinského, totálního vítězství nad Ruskem, na zlepšení (ukrajinské)í pozice v případném vyjednávání o ukončení války.”

Zkrátka vypadá to, že na Západě už čím dál více žurnalistů shledává další propagandu o ukrajinském vítězství jako neudržitelnou a že cítí potřebu přejít k nějaké formě demage control. Pro záchranu „západní” tváře. Podle tónu, udaného jejich vlajkovou lodí, Politico, se chystá asi něco ve smyslu: „Nevadí, že Ukrajinci nepochodují po Rudém náměstí. I tak jsme dali Rusovi na pamětnou a uhráli čestnou plichtu…” Důležité je jakkoli zakrýt, že jsme v nerozborném a jednotném svazku všech progresivních demokracií Západu, pod moudrým vedením USA, opět šlápli do… no však víte.

Opět, bohužel. Pojďme si ty úspěchy krátce připomenout. Pro začátek se můžeme vrátit do devadesátých let, kdy jsme jako novoučký, nadšený člen NATO, podporovali „humanitární bombardování” a poté i sérii válek našich spojenců na území bývalé Jugoslávie. Ztratili jsme tam několik mladých životů, spoustu prestiže u slovanských národů na jihu Evropy a taky finančně nás to něco stálo. A co jsme za to získali? My i Evropa? Krom přebudování naší armády, kdysi určené k obraně státu, na lehký expediční sbor pro potřeby USA, jsme také obdrželi Kosovo. Mafiánsko-islamistický, drogový vřed v samém srdci Evropy. V delším časovém horizontu se pak, rozbitím Jugoslávie, usnadnila cesta afromuslimských migrantů do středu Evropy. A to je, jak jistě uznáte, pro naši bezpečnost a prosperitu velikým, převelikým přínosem.

Pokročme dál. Jak přišla, s přelomem tisíciletí, americká válka proti teroru, připojili jsme se k afghánskému tažení USA. Protože u Kábulu se bojovalo za Prahu, že. Tahle eskapáda nás stála ještě mnohem víc mladých životů a nesrovnatelně víc peněz. Výsledek? Po dvaceti letech násilného budování demokracie a boje proti Talibům, ovládá islamistický a tvrdě protizápadní Taliban celý Afghánistán. Navíc je skvěle vyzbrojen tisíci vozidel, šifrovaných vysílaček, nočních vidění a statisíci nejrůznějších kvérů, které tam armáda USA, při svém kvapném útěku, zanechala. Část tohoto vybavení už stihli Talibové předat nejrůznějším nepřátelům Západu, a to jak k reverznímu inženýringu, tak i k prostému boji s nevěřícími. Což se nám opravdu rentuje..

Dalším šlápnutím do něčeho nehezkého, byla akce Irák. Bývalý západní agent Hussain se utrhl z řetězu a začal pošilhávat po nezávislosti na páníčkovi. Takže se logicky objevily zprávy o porušování lidských práv a o zlovolných pokusech vyrobit zbraň hromadného ničení. Vzápětí proto byla vypuknuta válka v Iráku, toho pořadí druhá. Za demokracii a proti ničemovi, ohrožujícímu svět. I Česká republika se zapojila. Docela dost. A jaký je po letech výsledek? Současný Irák je plnohodnotně islámskou zemí. Největší porci moci si tam utrhli náboženští fanatici typu Muktady Sadra. Prozápadní elity, křesťané a Alávité, byly zčásti povražděny, zčásti uprchly. No a celý stát se úzce přimkl k Iránu. K úhlavnímu nepříteli Západu, který o zbraních hromadného ničení jen tak neuvažuje, ale má svou jadernou bombu už skoro hotovou. A západ s tím nemůže nic dělat.

Zapomenout nesmíme ani na „arabské jaro”. V rámci kterého se USA pokusily rozbít pás jakž takž fungujících států na severu Afriky. Jakousi hradbu, bránící volné cestě mladých, muslimských bojovníků ze srdce Afriky, do Evropy. Že jsme se do tohohle svinstva neangažovali? Ale kdeže! Angažovali. Vzpomeňte jen na syrského Assada, kterého se USA rozhodly odstranit. Protože prý je tyran a jeho lid touží po demokracii. Tehdy jsme, vcelku mocně, podporovali tak zvané „umírněné rebely”. Jinak v zásadě maskované nákupčí a jednatele Islámského státu. A taky Kurdy. Protože se rovněž postavili proti Assadovi. Téhle islamistické partě jsme, v několika dodávkách, poslali tisíce a tisíce samopalů  Sa – 58, desítky milionů kusů střeliva a stovky tun dalšího vybavení.

Takže jsme vyprázdnili naše mobilizační sklady a spolehlivé, blbuvzdorné zbraně, se kterými se každý normální chlap naučí zacházet za půl hodiny (původně určené pro naše muže v případě ohrožení státu), jsme předali islamistům. Oni totiž, ať už mají nejrůznější Kurdové, Iráčani či Turci mezi sebou jakékoli spory, tak se na jednom shodnou okamžitě a bezproblémově – islam first. Co jsme tedy, za cenu vyprázdnění našich zbrojních skladů a vyzbrojení všemožných fanatiků Středního Východu, získali? My i Evropa? No přece Islám! Když byl syrský Assad oficiálně vyhlášen za fujky diktátora, musel být každý, kdo tvrdil, že před ním prchá, logicky úúúžasný demokrat, hodný záchrany a všestranné péče. Aby ta hloupá, oficiální lež politicky nepraskla. Tak se holt přijímalo a vítalo. A z téhle vlny ryzí humanity se, tady v Evropě, radujeme do dneška, že?

Jak vidíte, co nová akce, to horší a horší dopady na nás i celou Evropu. Závěrečnou korunu tomu nasadila Ukrajina. Dopady této zbytečné a pro nás škodlivé války asi nemá cenu rozebírat. Snad jen, jako perličku, jednu ukázku amerického přístupu ke „spojencům”.  Jde o nedávno uniklou informaci, jak to bylo se zničením Nord streamu. Že ho odpálili Američané, je už dostatečně známo. Ale poslechnete si tohle: „Bidenovo načasování zjevně mířilo na kancléře Scholze. Někteří lidé v CIA se domnívají, že prezident se obával, že Scholz, jehož voliči vlažně podporovali Ukrajinu, by mohl s přicházející zimou zakolísat a dojít k závěru, že udržet své lidi v teple a prosperující průmysl je důležitější než podpořit Ukrajinu proti Rusku.”

To není výplod nějaké Putinovy trollí farmy. Tato slova napsal doyen americké investigativní žurnalistiky, Seyrmour Hersh. Muž ověnčený nesčetnými novinářskými cenami. Člověk, s vynikajícími styky uvnitř amerického deep state. A tak se ještě jednou pokochejte. Podívejte se znovu, na ty úžasné, západní hodnoty. Tady je máte v kostce a černé na bílém. Americký president se obával, že by mohl vrchní Němec zakolísat a dát přednost zájmu německého obyvatelstva a německého průmyslu, před zájmem USA! A tak mu preventivně odbouchl Nord stream a odsoudil tak Německo k deindustrializaci a jeho občany k chudobě….

Opravdu se vám líbí ty západní hodnoty, když je vidíte takto, obnažené na dřeň?  Že ne? Tak je tedy třeba si to říct otevřeně a natvrdo. Kobyla liberální demokracie chcípla. Její rozkládající se mršina už šíří jenom puch, nemoci a hmyz. Jedno staré indiánské přísloví říká – když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. Bohužel však u nás, jakož i jinde v EU, pozorujeme namísto toho spíše horečné předstírání, že ten komoň stále žije a jede. A že je nutno jej udržovat v chodu čím dál dražšími medikamenty. Ať to stojí, co to stojí.

Na tuhle kacířskou tezi vám ovšem každý řádný a své cti dbalý libtard (proevropský liberál, který tomu stále ještě věří) namítne – to se jako máme vrhnout do náruče Ruska? Samozřejmě že nikoli. O tom to není. Postačí přece decentní úkrok stranou. Tak, jako by to učiní inteligentní člověk, když pozoruje, jak se jeho přátelé vrhli do hnoje a jak se v tom rochní. Stačí říct, do toho s vámi nejdeme, tohle nás nezajímá, toto dělat nebudeme, protože by nám to uškodilo… Stát za svým. Za zájmem českého národa a státu. A poohlédnout se beze strachu  kolem, kdo co nabízí a co by za to chtěl.

Je čas už konečně začít říkat ne. A přestat se stydět za vlastní zájem. Za slova – a co z toho budeme mít my? Na tomhle přístupu není nic špatného, nebo ostudného.  Takhle přece postupuje každý z nás v drtivé většině případů svého života. A že vám budou namítat, že to nejde? Že páníček nedovolí? Že banky, Brusel, nadnárodní společnosti, mezinárodní smlouvy a závazky…. Inu, všeho do času. Hegemon nám před očima slábne. Okno příležitosti se blíží. Každý, kdo pamatuje situaci na konci osmdesátých let minulého století, už ty příznaky cítí a poznává. Šiřme proto poznání, že jedeme na zdechlém koni. A že by byl nejvyšší čas sesednout. Aby bili lidé na změnu, pokud možno v předstihu, připraveni.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...
47 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)