Proč Orbán vítězí ve volbách a proč je západ na finančně neudržitelné cestě

Pokud jde o erozi sociálního státu: sociální výdaje ve výši kolem 20 procent jsou dlouhodobě stabilní již od roku 2000. Mezitím francouzské sociální výdaje vzrostly o čtyři procentní body, finské o osm, italské o šest, a tak bychom mohli pokračovat. Viktor Orbán nezrušil maďarský sociální stát: dokázal jej naopak stabilizovat, což o většině „tradičních západních demokracií“ nelze tvrdit.

A jak si vede onen vyspělý liberální Západ, předmět zbožňování většiny politologů?

Angela Merkelová kdysi tvrdila, že „Evropská unie představuje jen asi 5 procent světové populace, zhruba čtvtinu globálního produktu a kolem poloviny světových sociálních nákladů.“ (Co s touto neblahou skutečností Merkelová udělala? Vůbec nic.)

Ekonom Daniel Lacalle uvedená čísla upřesňuje. EU zahrnuje 7,2 procenta světové populace, 23,8 procenta globálního produktu, ale šokujících 58 procent sociálních výdajů.

Daniel Lacalle pokračuje. Průměrné daňové břemeno, které platí zaměstnanci v EU, činí 44,9 procenta. Celkové zdanění dosahuje hodnoty 41 procent HDP. Dále je zde dusivá byrokracie. EU schvaluje průměrně 80 direktiv, 1200 regulací a 700 rozhodnutí rok co rok. V žebříčcích ekonomické svobody se hlavní státy EU stále propadají.

Navzdory masivní míře zdanění je průměrný poměr dluhu k HDP kolem 90 procent. Jak se EU k problému staví: stále více šlape po krku podnikatelům, kteří celý kontinent ještě živí. Vyhlašuje války daňovým rájům a tlačí na „daňovou harmonizaci“ ve snaze ustanovit kartelové sazby daní z příjmů. Zároveň velkoryse přerozděluje a dotuje neproduktivní na úkor produktivních.

„Náklady hyperregulace a nadměrného zdanění na tvorbu pracovních míst, investice a inovace jsou zřejmé,“ píše dále Daniel Lacalle. „Míra nezaměstnanosti v EU je téměř dvojnásobná ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi a zdanění překáží růstu malých a středních podniků. Poměr rostoucích společností k velkým je na poloviční úrovni ve srovnání s USA.“

Podotkněme, že jedinou velkou globální společností, která na evropském kontinentě vznikla za posledních 30 let, je španělský oděvní gigant ZARA. Británie se může pochlubit společností ARM, což je výrobce úsporných mikroprocesorů pro mobilní zařízení. A to je všechno: významné firmy, technologické i jiné, vznikají nyní především v USA a v Číně.

„Evropská unie má řadu kladných vlastností, avšak nesmíme nechat byrokracii a konfiskativní zdanění, aby převzaly kontrolu nad tímto cenným projektem,“ dodává Lacalle, „neboť ignorování těchto rizik může mít za následek zhroucení EU.“ 

Čímž se dostáváme k otázce populismu. Pro většinu standardních politiků, politologů a komentátorů je populistou právě Viktor Orbán – paradoxně muž, který zachránil svoji zemi před kolapsem. Nikoho nenapadne ani začít uvažovat, že by skutečnými populisty mohli být politici hlavního proudu z Francie, Německa, Itálie, Belgie, Španělska, Nizozemska nebo Finska – což jsou všechno státy, které čeká chmurná budoucnost. Proč? Prostě proto, že jejich sociální systémy jsou dlouhodobě nestabilní a i při uskutečnění urychlených reforem zde není žádná jistota úspěšného přežití.

Lze namítnou, že uvedené státy jsou bohaté a mají stále co přerozdělovat: zdroje tu jsou, tak proč se starat? Jenže zdroje tu nebudou donekonečna. Evropský Západ stále ještě žije z kapitálu nashromážděného za dlouhé generace. Nelze ale navěky žít z dědictví.
​
Evropský sociální stát funguje ve své současné podobě teprve zhruba od poloviny 70. let. Za necelé půlstoletí fungování se dostal do pasti. Velmi málokdo ze západních politiků si to vůbec uvědomuje, natožpak aby s tím něco dělali. Buďme vděčni alespoň za Orbána.