18.10.2017
Redakce
0
Kategorie: Politika

Vpravo v bok!

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Rakouské spolkové volby vyhrála pravicová část spektra. Novým kancléřem bude nejspíše Sebastian Kurz. Stal by se nejmladším předsedou vlády v Evropě.

Než se ponoříme do hlubin nedělního hlasování, je potřeba upozornit na drobný detail: všechny hlasy nejsou ještě sečteny. Rakouský volební systém totiž umožňuje korespondenční hlasování, takže nestačí spočítat hlasy, které voliči v neděli osobně naházeli do uren. Zhruba 15 % všech hlasů bylo odesláno poštou a ty se sčítají až nyní. Nicméně v okamžiku, kdy to píšu (úterý 15.30), je jich už valná většina sečtena. Zbývá zpracovat několik desítek tisíc hlasů, které byly zaslány do jiného regionu, než kde má volič trvalé bydliště. Ověřování těchto hlasů potrvá až do čtvrtka, ale jejich počet je už příliš malý na to, aby výsledky ovlivnil.

[ad#clanek-respo]

(O moudrosti či nemoudrosti toho, umožnit hlasování poštou, budu meditovat v nějakém jiném článku. Zde stačí poznamenat, že několikadenní počítání hlasů je velkou nevýhodou. U nás máme ve výsledcích jasno během cca 4 hodin od uzavření místností, kdežto srovnatelně velké Rakousko k tomu potřebuje čtyři dny.)

Takto vypadá rozložení mandátů ve sněmovně.

Podle tradičního dělení se ÖVP, FPÖ a NEOS obvykle považují za pravicové strany, kdežto SPÖ a PILZ (nová varianta Zelených, viz ještě dále) za strany levicové. Počítáme-li tedy mandáty, pravice zvítězila nad levicí zhruba v poměru 2:1 a má dokonce (těsnou) dvoutřetinovou ústavní většinu. To je velký triumf v zemi, ve které leží jedno z nejvíce levicových velkoměst německojazyčného světa, „rudá Vídeň“, a ve které existuje silné ekologické hnutí. Samozřejmě na té pravici existují rozdíly. NEOS je liberální a globalizační strana, FPÖ hraje spíš na národní notu.

(Koho zajímá, zda existují v Rakousku komunisté… Ano, existují. KPÖ dostala 0,73 % hlasů celkem. Nejlepší výsledky měla ve štýrském hornickém městě Eisenerz, kde získala 2,9 % hlasů. Myslím, že pro účely této analýzy můžeme rakouské komunisty označit za irelevantní.)

Volbám předcházela mimořádně špinavá kampaň. Hlavním tématem byla uprchlická krize a co si s ní počít.

Když jsem psal totéž v minulém článku o německých volbách, kritizoval mě pak na Facebooku jeden mladý pokrokový politolog, že to není pravda a že daleko podstatnější byla pro Němce sociální a hospodářská témata. Je fakt, že jsem své tehdejší tvrzení nedoložil; této námitce však hodlám nyní předejít. Toto jsou výsledky průzkumu veřejného mínění mezi rakouskými voliči. Myslím, že mluví dost jasně.

Pojďme se nyní podívat na jednotlivé strany a jejich výsledky.

ÖVP – Lidová strana Rakouska

Vítěz voleb. Její nový šéf, Sebastian Kurz, jí před volbami dosti pozměnil image. Místo tradiční černé barvy dostala strana barvu tyrkysovou a nové pojmenování „Liste Sebastian Kurz – Die neue Volkspartei“, neboli „Kandidátka Sebastiana Kurze – nová lidová strana“.

Podle průzkumů měla Kurzova partaj vyhrát, což se také stalo. Nakonec není ale její triumf tak velký. Optimisté očekávali až 35 %, reálný výsledek je 31,52 %. Za tento zisk nicméně jednoznačně vděčí Kurzovi. Před jeho nástupem, v zimě 2016/2017, se ÖVP v průzkumech krčila u nějakých dvaceti procent.

Tajemství úspěchu není ve skutečnosti nijak tajemné. Sebastian Kurz převzal od FPÖ protiimigrační a bezpečnostní rétoriku do té míry, že se obě strany stalo nemožným v tomto směru od sebe odlišit. Jelikož Kurz má nemalou zásluhu na zavření „balkánské cesty“ na jaře 2016, a jelikož to v rámci předvolebního boje neopomněl často zdůrazňovat, voliči mu uvěřili.

Velkým předvolebním tématem Sebastiana Kurze bylo zejména „přistěhovalectví do sociálního systému“ (Zuwanderung ins Sozialsystem, viz třeba tento článek). Toto téma je v Rakousku velmi palčivé, protože země není v úplně dobré hospodářské kondici. Rakouský erár má dosti vysoké dluhy.  Jen federace dluží skoro 300 miliard Eur (podrobné přehledy jednotlivých zemí najdete zde), obyvatelstvo stárne a celkové státní výdaje jsou tak vysoké, že se dál moc zvyšovat nedají (těsně nad 50 % HDP).

V letech 2014-2017 požádalo v Rakousku o azyl více než 175 tisíc osob, což je na tak malou zemi strašně mnoho – jako by během tří let přibylo jedno město velikosti Lince. Jelikož žadatelé o azyl vesměs pocházejí z končin, kde se na vzdělání moc nedbá, jejich kvalifikace a uplatnitelnost na trhu práce je mizivá. Což znamená, že péče o ně představuje pro sociální systém Rakouska ohromnou zátěž.

Pro Rakušany byly desetitisícové davy, které se na podzim 2015 valily skrze jejich zemi do vysněného Německa a Švédska, značným šokem. Ještě horší je uvědomění, že celá krize by se v případě dalšího selhání ochrany hranic EU mohla opakovat v mnohem větších proporcích. Na světě je zhruba 5 miliard lidí, pro které jsou rakouské sociální standardy splněným snem. Kdyby jen 0,1 % z nich úspěšně dorazilo do země a začalo čerpat všechny služby, na které mají podle aktuálních zákonů nárok (a to není jen kapesné, ubytování a jídlo, ale i služby tlumočníků, právníků, lékařů, sociálních pracovníků apod.), složily by se státní finance jako domeček z karet.

Rakouské úřady přitom nepovažují balkánskou cestu za zcela zavřenou, 20. září varoval ministr Doskozil v televizi, že pašeráci jsou přizpůsobiví a hledají nové trasy, například přes Slovensko. A relativní klid na balkánské frontě je závislý na blahovůli tureckého prezidenta Erdoğana, který se kdykoliv může rozhodnout „polechtat“ bezbrannou Evropu tím, že nařídí tureckým policistům na pár dní „zavřít oči“. Pak máme poblíž také Libyi, kde čeká na člun do Evropy odhadem 6 milionů Afričanů. Pokud by se jim podařilo přeplavit, nutně by při své cestě na sever narazili na rakouské či švýcarské hranice.

I proto byl Sebastian Kurz s migračním tématem tak úspěšný. Jeho ústřední tezí bylo, že Rakousko se v případě nouze musí být schopno bránit samo a že je nutno maximálním způsobem zredukovat pobídky, které by migranty do Rakouska mohly táhnout. Jinými slovy, aby nebylo možno „přistěhovat se do sociálního systému“. A země, ve které se vyskytují případy, jako je tento, na takové návrhy slyšela.

(Pro ty, kterým se nechce luštit němčinu. Jistý Afghánec se v roce 2011 dostal do Rakouska a získal azyl. V rámci slučování rodin si pak dovezl manželku a devět dětí. Celkem pobírají 5682 Eur měsíčně na dávkách. Ani rodiče, ani již dospělé nejstarší děti nikdy nepracovaly. Pár chce zplodit desáté dítě, ale přirozenou cestou se jim to nedaří. Požadují tedy umělé oplodnění placené pojišťovnou. Pojišťovna se zdráhá, protože Rakušankám se v tomto věku již umělé oplodnění neproplácí.)

Jedním z důvodů Kurzova úspěchu bylo i jeho mládí a naděje, že do zatuchlé rakouské politiky přinese změnu. Země dlouho existovala pod vládou velkých koalic, které byly stabilní, ale nepříliš pružné. V dnešní době je však pružnost důležitá; akutní hrozby nepočkají. Kurz skutečně změnu slíbil – a začal tím, že vnitřně zreformoval ÖVP, která byla ještě nedávno vnímána jako strana usedlých pantátů z venkova.

Jé téměř jisté, že jako vítěz voleb se Sebastian Kurz stane kancléřem. Teoreticky by šlo sice sestavit koalici FPÖ – SPÖ bez něj, ale prakticky by se SPÖ okamžitě rozklížila, protože vídeňské křídlo nechce žádnou spolupráci se Svobodnými připustit.

Mimo rudou Vídeň byla „renovovaná“ ÖVP téměř všude první. Ve Vídni samotné nasbírala letos nějakých 21,5 % hlasů, což je podstatně méně, než celorepublikový průměr, ale také výrazně více, než v roce 2013 (tehdy to bylo 14,5 % hlasů). Budoucí kancléř tedy může být spokojen, voliči mu dali velmi silný mandát.

SPÖ – Sociálně demokratická strana

Kdysi nejsilnější strana Rakouska. V těchto volbách jí hrozil značný propad. Nakonec si udržela svoje procenta z minula. Po nedělním sčítání byla třetí v pořadí, ale poštou zaslané hlasy ji přesunuly na druhé místo.

Hlavní oporou SPÖ ve volbách byli důchodci, kteří dali straně třetinu svých hlasů. Jelikož rakouská populace je stará a důchodců je více než mladých, byl to pro SPÖ významný zisk. Naproti tomu mezi mladými je na tom SPÖ velmi zle.

Další překvapivou skutečnost vidíme v druhé skupině grafů. Dříve dělnická strana – sociální demokracie – zcela ztratila podporu dělníků (jen 19 % hlasů). Drtivou převahu mezi manuálně pracujícími měli Svobodní, kteří získali 59 % jejich hlasů.

Toto je zajímavé a já osobně to přičítám právě dřívější „vítací“ politice socialistů. Dělnická třída nepobírá ani v Rakousku nijak vysoké platy a její životní úroveň je dosti podepírána sociálním systémem. Desítky tisíc nových příjemců dávek a služeb pak systém oslabují; navíc zde panuje pocit křivdy, daný tím, že i nízkopříjmové pracující vrstvy něco do systému odvádějí, kdežto ti nově příchozí jen berou.

Rovněž soupeření o teritorium bude hrát svoji roli. Rakousko sice nemá klasická ghetta jako Francie, ale v chudších částech města je i tak imigrantů podstatně více, než ve vilkových čtvrtích vyšší střední vrstvy. Nikdo nemá rád, etabluje-li se mu nedaleko domova např. čečenský drogový gang, a chudší lidé si v takové situaci ani nemohou dovolit odstěhovat se pryč.

SPÖ sice v posledním roce svoji „vítací“ politiku přehodnotila, ale otázka je, zda jim to voliči věří. Strana má minimálně dvě křídla, jedno pragmatičtější, které vede končící kancléř Christian Kern a kam patří i dosluhující ministr obrany Hans-Peter Doskozil. Pak je tu ale velmi silná vídeňská organizace, které předsedá starosta Michael Häupl, a ta je vůči migraci daleko vstřícnější; v multikulturní Vídni představují naturalizovaní přistěhovalci důležitý zdroj hlasů.

Tato dvě křídla se velmi zásadně neshodnou na tom, zda spolupracovat s FPÖ či ne. Pragmatici jsou pro a poukazují na funkčnost této koalice ve státě Burgenland. Primátor Häupl je však rozhodně proti. Je dost pravděpodobné, že strana skončí po těchto volbách v opozici. Konflikt mezi jejími dvěma křídly je však velmi zásadní a může skončit i rozpadem, stejně jako u Zelených. Viz ještě dále.

FPÖ – Svobodní

Třetí velká strana rakouské politiky. Velmi silnou podporu má ve venkovských oblastech, ve Vídni bývala vždy slabá, ale letos překvapivě zabodovala i tam (21,5 %, stejně jako lidovci). Nejsilnější spolkovou zemí bývaly vždy Korutany, kde kdysi vládl již zesnulý Jörg Haider. I letos si FPÖ v Korutanech připsala 31,8 % a stala se tamní vítězkou.

(Koho zajímá, odkud beru tato čísla: ze stránek rakouského ministerstva vnitra, věnovaných volbám.)

FPÖ se vrací do vlády po patnácti letech. Předešlá účast FPÖ ve vládě (1999-2002) vedla k velkému rozhořčení v Evropské unii a k oficiálnímu bojkotu, který trval několik měsíců. Připojila se k němu tehdy i Česká republika, ještě nečlen EU, a to z iniciativy tehdejšího prezidenta Václava Havla a premiéra Miloše Zemana (dobový dokument). Jen ten Václav Klaus tehdy Svobodné podpořil. To se nám časy mění, že?

Svobodní vedli letošní volební boj poměrně klidně, těžko se však smiřovali s tím, že Sebastian Kurz jim dokázal „vyfouknout“ jejich nejdůležitější téma. Upozorňovali na tuto skutečnost billboardy na nichž stálo, že předseda H.C.Strache je předchůdce (Vordenker), kterého Kurz ve věci migrace a islamizace jen napodobuje. Prostě: volte radši originál.

Kampaň Svobodných proti Kurzovi však nebyla příliš tvrdá. Nejspíš očekávali, že budou pozváni do koalice, a nechtěli si svého budoucího partnera příliš znepřátelit.

Můžeme-li soudit podle výzkumů výše, podařilo se FPÖ převzít od socialistů pozici dělnické strany, a to i přesto, že jejich ekonomický program není vysloveně doleva. Rovněž mezi mladou generací měli nadprůměrný výsledek – 30 %. V Rakousku se smí volit od 16 let. Často se v českých komentářích dočtu, že je to proto, aby levice sbírala hlasy naivních studentíků, ale reálné výsledky tomu neodpovídají.

NEOS

Malá strana, která má dvě geograficky značně odlehlé bašty – město Vídeň a horskou zemičku Vorarlberg na hranicích se Švýcarskem. Liberální a globalizačně naladěná strana, která zastává některé vnitřně rozporné postoje – např. velmi chválí členství v EU a stojí o vytvoření Spojených států evropských, ale na druhé straně by ráda zavedla přímou demokracii po švýcarském vzoru, což je koncept v Bruselu krajně neoblíbený.

NEOS nebyl nikdy ve vládě, ale v novém parlamentu může sehrát roli při případných ústavních změnách. Ty se v Rakousku schvalují dvoutřetinovou většinou, do které by ÖVP a FPÖ scházelo nějakých devět poslanců.

Zelení / Pilz

Nejzajímavější příběh těchto voleb. Řečeno moderním jazykem Internetu, Epic Fail.

Zelení byli součástí rakouského parlamentu už 31 let a ekologické cítění je v alpské zemi velmi silné. Jejich letošní pád začal tím, že se pohádali o program.

Při sestavování kandidátek a programu se totiž pozvedl jistý Peter Pilz, jeden z nejoblíbenějších zelených politiků, a začal vedení strany tvrdě kritizovat za to, že se věnuje čím dál obskurnějším pokrokářským tématům (veganství, správné užívání genderových zájmen atd.), zato se vyhýbá jiným palčivým věcem (např. islámskému radikalismu) a ve věci migrační krize absolutně neslyší oprávněné starosti běžných Rakušanů.

(Nepřipomíná vám to někoho?)

Spolkový kongres jej za tuto kritiku vyhodil ze čtvrtého místa kandidátky, načež se Pilz sebral a založil si novou stranu. Ke které úspěšně přetáhl většinu voličů.

Aby toho nebylo málo, od zbytku Zelených se odštěpila jejich mladá frakce, pro něž byla strana naopak málo radikální, a spojila se pro účely voleb s výše zmíněnou komunistickou stranou, KPÖ. To bylo asi to poslední příslovečné stéblo, které zlomí kobyle hřbet.

Ačkoliv rakouské zákony stanoví pro účast ve sněmovně velmi měkký limit 4 %, Zelení jej letos nedokázali překročit. Přišli o dvě třetiny voličů a skončili mimo parlament. Úplný masakr utrpěli Zelení ve Vídni, kde dřív přitom v řadě čtvrtí sbírali i 30 % hlasů.  Zato Pilz a jeho lidé se – těsně – dostali.

Zhrzená strana pochopitelně zuří a dává vinu „zrádci“ Pilzovi. Tak moc, že vznikají i komiksy na toto téma.

Nicméně na vině je spíš ortodoxie pokrokářských intelektuálů, než Pilz, který je jen upozornil na to, že se nacházejí kdesi myšlenkově mimo. V roce 2017 je politika po linii „gender-migrace-squat“ prostě neprodejná.

Co můžeme čekat?

Koalici Kurzovy ÖVP a FPÖ s pohodlnou, i když nikoliv ústavní většinou. Číselně vycházejí ještě dvě další koalice, politicky jsou ale nevýhodné. Většina Rakušanů po opakování velké koalice netouží a Kurz by si tím sabotoval vlastní kariéru. Koalici FPÖ a SPÖ by socialisté nejspíš nedokázali strávit.

Zajímavá otázka je, kdo bude v příští vládě ministrem zahraničí. Jedním z kandidátů je totiž Norbert Hofer, který loni kandidoval na prezidenta a jehož souboj s Van der Bellenem byl velmi těsný.

Zdvořilý inženýr chodící s hůlkou (následek letecké havárie) nezapadá do stereotypů o pravicových radikálech a na pozici šéfa rakouské diplomacie by mohl být dobrou volbou. Jiná věc je, že H. C. Strache, současný předseda strany, se jej může obávat, přesně podle říkanky o dvou kohoutech na jednom dvoře. Místo ministra zahraničí je ve vládě důležité a např. právě Sebastian Kurz si na něm „udělal ostruhy“. Na druhou stranu, ministr zahraničí musí dost cestovat po cizině a nemá tak čas na lokální politikaření – to by mohlo Strachemu vyhovovat. Neměl by Hofera tak často „doma“.

Norbert Hofer uskutečnil loni menší cestu po střední Evropě, ve snaze navázat bližší kontakty s Visegrádskou čtyřkou. U nás jej přijal na Hradě prezident Miloš Zeman – ten samý Zeman, který 16 let předtím bojkotoval vládu ÖVP a FPÖ. To se nám časy mění, že?

Co se dalších věcí týče: můžeme rovněž očekávat nějaké iniciativy v ústavní oblasti. Jedna z věcí, které nejspíš projdou, je ústavně zakotvená dluhová brzda (Schuldenbremse). Ta už byla jednou navržena v roce 2011, ale narazila na tuhý odpor sociální demokracie, která je jejím zapřisáhlým nepřítelem. Jelikož aktuálně mají ÖVP, FPÖ a NEOS ústavní většinu, mají šanci ji prosadit. (Jak se k tomuto tématu staví Pilzovci, to nevím.)

Zavedení přímé demokracie je méně jisté. FPÖ by ji viděla ráda, NEOS možná také, ÖVP se bude muset nechat přesvědčit. Pro pravicové strany je to docela zajímavý nástroj, protože obyvatelstvo je daleko konzervativnější než vídeňské intelektuálně-politické kruhy a dokázalo by tímto způsobem účinně sestřelovat různé nesmysly, které ve Vídni upečou budoucí vlády. Na druhou stranu, stejně tak by mohlo sestřelovat drahé veřejné projekty, na nichž si mastí kapsu straničtí sponzoři.

Každopádně: Rakousko po víkendu nabere nový Kurz.

P.S. Narazil jsem v českých novinách na řadu komentářů k rakouským volbám. Jsou všelijaké, ale zde musím vypíchnout hlavně jeden. Ne proto, že je nejlepší. Právě naopak, je to děs.

Je to komentář Teodora Marjanoviče v Hospodářských novinách: „Jak po volbách chutná rakouská kávička„.

Z hlediska informačního jde o jogurt light bez podstatného obsahu. Dozvíte se, že kdysi byl kancléřem za socialisty jistý Franz Vranitzky, jinak hlavně spekulace.

Zato z hlediska karatelské arogance je článek dost nechutný. „štítivý odpor“, „zapšklých, nenávistných haiderovských tradic“, „Kdo v EU bude na Kurze s tímhle zvědavý?“ (Kdo je zvědavý na vás, autore? – poznámka MK). Dále ohromné množství tzv. knížecích rad pro člověka, který je opravdu nepotřebuje.

Úplný vrchol textu ale představuje věta „Kurz na to šel zase tak, že převzal původně haiderovskou agendu stavby hrází proti všemu, co by snad mohlo −třeba barvou své pleti či prostě jen uprchlickou ušmudlaností − narušit obrázek malebných horských pastvin, na nichž se pasou šťastné krávy.“

Takže Kurz je rasista? To je otevřené nactiutrhání na cizím člověku, navíc nepodložené. V normálních novinách by to neprošlo přes editora. A kdyby to vyšlo německy, nejspíš by se poplivaný Kurz minimálně veřejně ohradil. Za zády, to se to nadává.

Kdyby šlo o blog nějakého člena Kliniky, tak nad tím ani nemrknu. Ale toto je celostátní deník, jeho „cílovka“ by měla být poněkud širší a standardy kvality … vyšší. Škoda slov. Kdysi – míněno opravdu kdysi, kolem roku 2000 – jsem HN dokonce kupoval. Dnes si to neumím ani představit.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Marian Kechlibar

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky