28.3.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Zakažte kouření, všude, prosím pěkně…

Sdílejte článek:

PAVEL B. REICHL

Položili jste si někdy sami sobě otázku, jak je možné, že si cigarety můžete koupit prakticky kdekoliv a to za nemalý peníz, což stát plně podporuje a profituje z toho, a na druhou stranu se dalo pár chytrých hlav dohromady a rozhodlo se, že se sice budou cigára prodávat stále a ve stejném množství, ale vykouřit si je bude smět každý maximálně někde v bytě?

[ad#clanek-respo]

Musím zmínit, že sám jsem náruživý kuřák. Párkrát jsem na několik let kouřit sice přestal, ale ta chuť na ranní cigárko ke kouřícímu šálku kávy, mne vždy přivedla zpátky do trafiky.

Nicméně je potřeba se trošku hlouběji podívat na skutečnost, že po spoustě desetiletí, kdy kouřil skoro každý a skoro všude, se najednou stalo moderním prosazovat kecy o škodlivosti kouření a to nejen na kuřáka samotného, ale nejvíce na jeho okolí.

Já jsem ochotný respektovat, že někomu může kouření smrdět a může se mu třeba i zvedat ze zápachu hořící cigarety žaludek. Pokud vím, že je někdo takový v mém okolí, snažím se neobtěžovat ho svým zlozvykem. Ale nemohu respektovat nároky takových lidí, aby se přestalo kouřit všude tam, kam se uráčí dorazit on sám.

Kdysi se, jak už jsem zmínil, kouřilo všude a málokomu přišlo divné, že když se vydal do hospody, chcete-li restaurace, že tam ostatní hosté kouřili. Pak přišlo první omezování kuřáků. Přišly zákazy kouření v době podávání jídel. Už tenkrát jsem to nechápal. Přišlo mi normální, že se třeba v době obědů, nekouřilo v rekreačních zařízeních, kde byly rodiny s dětmi na rekreaci.

Ovšem stupidní mi prostě přišlo, když jsem dorazil vysloveně do knajpy, kde každý u piva nebo kořalky hulil jak stará kamna, a v jedenáct jim pingl sebral popelníky, protože měl nařízeno, že se v hospodách v době podávání obědů nesmí kouřit. A tak od jedenácti do dvou, v létě i v mrazech, byl pak takový pingl v takové hospodě prakticky sám, protože štamgasti, postávali před knajpou v jedné ruce pulitr a v druhé čvaňho.

To, že tam na tláču s cibulí nebo utopence k obědu nikdo nechodil, nikoho nezajímalo protože nařízení z vyšších míst je prostě nařízení z vyšších míst a musí se dodržovat. Takže knajpa sice měla stejnou tržbu, ale tři hodiny tam okolo výčepu prošel host maximálně aby si objednal další kousek, který si stejně vzal ven, a nebo když host procházel na hajzlík. Po nějakém čase i soudruh pochopil, že to nařízení je stupidní a tak jej upravil s ohledem na cenové skupiny ve kterých byly tenkrát provozovny rozděleny.

A opět musím zašátrat v blahé paměti a vzpomenout si, jak se rodinka vydala na nedělní oběd do „dvojky“ která sousedila s pivnicí, tedy „čtyřkou“ možná „trojkou“ a jak tam pak u stolu seděly způsobně děti samy, zatímco jejich rodiče šli na cigárko po dobrém obědě právě do pivnice.

Pak se začaly dávat stojací popelníky na nožce do chodby před samotný vstup do restaurace, aby hosté nemuseli vysvětlovat výčepákovi, že si nic nedají, že přišli jen ukojit svůj chtíč a že vedle se to právě nesmí.

V roce 1984 jsem byl rok v tehdejším SSSR a tam to fungovalo stejně. Hosté večeřeli, začala hrát muzika, tak zaházeli příbory a vyrazili se vlnit na pomyslný parket. Jakmile kapelník vyhlásil pauzu, do minuty zela restaurace prázdnotou a všichni mazali do chodby na papirosku. V malé chodbičce se tak tlačilo a hulilo zhruba čtyřicet, padesát lidí. Že ten kouř šel do restaurace více jak ven, nikomu nevadilo. Dali jednu, dvě a pak šli dojíst jídlo, které opustili kvůli hudbě. Sotva dosedli a polkli první sousto, už zase vyhrávala kapela a zase zahazovali příbory a šli se vlnit…

Co bylo o další přestávce asi tušíte. Hulili na chodbě, ale restaurace byla zahulená mnohem více, než kdyby seděli u stolu a servírky otevřely okna. Ale to nikdo neřešil prostě proto, že soudruh si to tak přál.

No a u nás to bylo podobné. Jen s tím rozdílem, že u nás se na diskotékách kouřilo běžně a komu to vadilo, tak tam prostě nechodil a šel na odpolední čaje, kde se kouřilo, světe div se, na chodbě. Po revoluci jsme se otevřeli světu a začali přebírat jeho zvyky a tradice. Řízky a vrabce vystřídala pizza a plody moře. Bylo to prostě in chodit do pizzérky nebo na žraloka.

Začaly se stavět supermarkety, kde se začalo prodávat prakticky to co na západě. Kdo by tenkrát tušil, že pro nízkou cenu si budou lidi kupovat úhledně zabalené sračky, že?

Lidi vyměnili staré auťáky za ještě starší, ale s tím správným logem na kapotě. Vietnamci a jejich „adidos“ firmy s čím víc pruhů, tím víc lepší, měly žně.

Nechali jsme okrádat důchodce na předváděcích akcích ač jsme všichni věděli, že ty hrnce co si kupují, nemají větší cenu než hliníkovej ešus. Biolampy a různé roboty si důchodci nakupovali s vírou, že jim pomohou od zdravotních problému a nebo ulehčí domácí práce.. Všechno to byl jen dobře organizovaný podvod a státní kontrolní úředníci se tvářili, že nevidí, neslyší a že vše je „oukej“

Když už důchodcům došly prachy a nikdo jim už ani nechtěl půjčit na další zázrak ze skladů banditů, našlo se pár odvážlivců, kteří se rozhodli, že tomu udělají přítrž. To Vám bylo panečku slávy.

Pak přišel boom, kdy lidé navštěvovali restaurace a dožadovali se kohoutkové vody zdarma, protože na tom správném „západě“ je to běžné a normální. Další vydupání si práva v soukromé restauraci byla jakási vynucená povinnost provozovatele umožnit všem přístup na jeho toalety. Prý veřejný prostor. Služba se vším všudy. Nikoho nezajímala skutečnost, že takto průchozí host neudělal ani korunu tržbu, ale báječně dokázal zesrat mísu odshora dolů. A na cestu si vzal ještě toaleťák a nebo mýdlo.

Když jste někomu takovému řekli, že toalety jsou jen pro hosty podniku, tak jste se dočkali nadávek a nebo přednášky o tom jak to chodí na západě. Ale leda hovno teta… Projel jsem kus světa a nikdy nikde jsem neviděl, aby se přiřítil strejda do kavárny a s vypleštěným zrakem zmizel na záchodcích aniž by kváknul slůvko „prosím“… Oni tam ty automatické zámky na mince taky nešroubovali jen pro parádu, že?

Asi před pětadvaceti lety jsem lítal po Lyonu s kručením v břiše a hledal místečko, kde bych to vyklopil. Nakonec, a už řádně zoufalý, jsem vlítl do malého hotýlku, kde jsem se ptal recepční, zda bych mohl použít toalety. Ze zadní místnosti vylezl starší chlápek, zřejmě šéf, či majitel a mezi sebou si říkali něco francouzsky. Já už to měl fakt na krajíčku a tak když jsem zaslechl slovo Cabine a viděl směr ruky toho pána, na nic jsem nečekal, položil na pult deset franků, zvedl desku od recepce a k jejich překvapenému výrazu jsem zmizel na jejich personální toaletě. To Vám byla úleva. Tedy do okamžiku, kdy jsem poprvé v životě viděl toaletu, která při spláchnutí napustila plnou mísu vody a pak jí očistila. Asi tušíte, že když jsem viděl jak se voda zvedá, málem jsem hanbou omdlel, páč jsem si říkal, že jsem to asi ucpal. Ve vteřině Vám hlavou proletí různé věci a myšlenky.

To byla úleva, když jsem pak viděl jak se voda začala vlnit a stříkl tam nějaký přípravek a mísu dokonale vypulíroval. Chlápek i recepční, když jsem vylezl vedli německo-francouzsko-anglický rozhovor s mou tehdejší přítelkyní se kterou jsem tam byl a která jim s velikou námahou vysvětlovala, že se nejedná o přepadení, ale že se mi jen udělalo zle. Nakonec jsme si dali všichni po kořalce a v dobrém jsme se rozešli.

No, ale to jsem odbočil moc daleko.

Takže, abych navázal. Každý se svého domáhal tím, že se oháněl západem a tím, že někde je právě ta služba, kterou právě požadoval, naprosto běžná a normální. Nikdy jsem neměl problém dát někomu kdo na to neměl napít, nebo ho nechat si ulevit. Ale muselo to mít formu. Slušnost a jasnou řeč. Ale pokud provozujete restauraci, platíte veliký nájem a zaměstnance, a jste závislí na tržbě, pak prostě musíte někdy být razantní a umět říct NE.

Kdybych Vám tady měl popsat, kolikrát se mi za mou kariéru stalo, že v pátek nebo sobotu večer, kdy jsme mívali narváno, si udělali lidi rezervaci pro patnáct lidí, přišlo jich šest s tím, že jíst bude jeden, protože jdou pak ještě jinam a ostatní si dají kohoutkovou vodu, tak byste mi to stejně nevěřili. A i to bych pochopil, ale když jsem jim odmítl dát vodu zadarmo už jen z principu a proto, že mne bezprostředně ohrozili živobytí, doslechl jsem se, že jsem debil a že mi chtěli dát vydělat a že tedy půjdou jinam. Pak pohrdavě opouštěli svá místa, ale samozřejmě si ještě odskočili.

Ono se to může někomu, kdo nikdy nepodnikal a nemusel investovat své peníze, jako maličkost, chcete-li malichernost, ale vezměte prosím v potaz, že na stejných patnácti místech, které pro tyto hosty držíte, mohlo sedět patnáct lidí, kteří by mi skutečně dali vydělat. Pokud Vám někdo tvrdí, že provozuje firmu proto, že to dělá z lásky nebo pro dobro druhých, klidně mu věřte, ale není k Vám upřímný.

Každý podnikatel podniká proto, aby vydělával peníze. On častokrát nemá na triku jen sám sebe a svou rodinu, ale i zaměstnance které musí platit stejně jako daně.

No a když se konečně po skoro třiceti letech situace stabilizovala a fungovaly tady báječně restaurace kuřácké a nekuřácké, prostě se zase dalo pár chytrých hlav dohromady a rozhodly, že za každou cenu musí lidem, teď rozumějte „kuřákům a hospodským“, znepříjemnit životy a nebo chcete-li, zničit.

A to měli všichni možnost volby. Kdo nekouří šel do nekuřácké i v doprovodu kuřáka, který to buď vydržel a nebo si šel zapálit ven. To zní normálně, že?

A teď si představte, že by napochodovalo deset chlápků do nekuřácké restaurace a začalo tam na ně pořvávat, že jsou nenormální že nekouří, a že tam chtějí kouřit za každou cenu. Jelikož jsem s kolegou provozoval i nekuřáckou restauraci, vím teď o čem píšu. Kuřáci se buď smířili s tím, že budou muset mimo restauraci a respektovali to, a nebo se prostě neposadili a šli si hledat kuřáckou.

Mám v rukávu za ta léta stovky, možná tisíce historek. Jednou napíšu knihu o všem, co jsem za ta léta prožil a zažil. Na to je ale ještě čas. Teď zpátky k tomu, proč jsem se dnes dal do psaní.

Kouření zakazují zaslepení a ovlivnění. Někdo jim řekl, že mají a tak stejně jako v dobách soudruhů, chtějí poslechnout za každou cenu. A kdo to zase odsere?

Odpověď je snadná, že?

A tak ale na druhou stranu nebojte, ono to dožene každého. Ti co dnes hýkají nadšením, že druhému bylo uškozeno, se mohou za pár měsíců stát stejnou obětí úředníků jako dnes třeba provozovatelé barů a restaurací.

Tak jim tu radost dopřejme. Stejně jako všem těm, kteří vítají EET, protože prostě „všetci kradnů“. A konečně jim to ten hodný strejda ze Slovenska zatrhne…

A ze zachráněných miliard všem polepší, přilepší, všechny zachrání a vytáhne z šedi jejich životů.

Přejme jim to. Každého věc, volba a svědomí.

Strašně moc bych si přál jednu jedinou věc. Kdyby se podařilo domluvit napříč republikou všem kuřákům a měsíc by vydrželi nekouřit a nekupovat cigarety. To by byl hukot. To by byl panečku šrumec.

Zítra se bude tančit všude. Pardon. Kouřit všude.

Ale to se nestane, lidi se odnaučili za ty roky zákazů a nařízení odmlouvat. Za komunistů hledali různé kličky, dnes prostě jen rezignují.

A tak abych se dostal k názvu článku. Navrhuji, aby to byl ten správný Kocourkov, aby se zakázalo kouřit úplně všude.

VŠUDE!!!!!!!!

Zakažme kouření a na pulty do trafik dovalme ještě větší množství cigaret.

Ať to má kurva logiku…

[ad#pp-clanek-ctverec] 

ZDROJ: Pavel B. Reichl

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (41 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky