6.3.2017
Kategorie: Historie

Stalin – gruzínský tygr: Cesta k moci (I.)

Sdílejte článek:

DJANGO BRADLEY

Motto: Není člověk, není problém! Stalin

Prolog: 30. léta, Kreml. Každý den mezi osmou a devátou večerní tu zasedali pod bedlivým dohledem nové tajné policie NKVD. Každý den tu jedli a pili až do páté hodiny ranní. Každý den tu tancovali a veselili se celou noc jako na hostině nějakého orientálního despoty kdysi ve starověku. Tomu zase celý večer pochlebují, předvádějí sebe sama a snaží se shodit ostatní, aby vynikli a vladař despota dal zavřít nebo uvěznit někoho jiného. Muž, který obdivuje Petra Velikého stejně jako Ivana Hrozného má v sobě něco z obou, něco co všechno okolo ale spíše děsí, než přitahuje.

[ad#clanek-respo]

Kromě tajné policie je tu sledoval jediný muž, jejich vůdce, generální tajemník SSSR Josif Vissiarinovič Džugašvili. Malý a neštovicemi poďobaný muž s kratší levou rukou, na kterého se zatím čeká, měl v sobě více, než požitkářského vládce orientu, jak již bylo napsáno. V Gruzii mu říkali Sosa, což není nic jiného, než gruzínská obdoba jména Josef. Revolucionáři mu říkali původně Koba, což byl legendární gruzínský zbojník bojující kdysi za nezávislost Gruzie. A sám si dal kdysi jméno Stalin-ocelový, muž z ocele. Američané mu jednou dají přízvisko Uncle Joe, ale to je ještě daleko. A poručík Troník v Černých baronech ho nazve reflektorem zářícím na cestu.

To na něj všichni s netrpělivostí posílenou obavami o vlastní život, který by se mohl nepříjemně změnit či dokonce skončit jediným zaškobrtnutím před velkým, ale paranoidním vůdcem, každý večer čekají.  Pak se otevřou dveře a všichni zkamení. Do místnosti vstupuje samotný Stalin a pronikavým zrakem si měří každého z přítomných. Sleduje každý pohled a každou mimiku v obličeji zvlášť, aby poznal, co si dotyčný o něm myslí či jak bude jednat. Po chvíli teprve dá ostatním pokyn, že si mohou sednout. Sám se posadí doprostřed stolu, aby měl každého na očích. Vyděšené zraky sledují hypnotický Stalinův pohled, který jak se zdá, nemá na starosti nic jiného, než svoji fajfku. Z jedné kapsy vytahuje pěknou, ručně dělanou dýmku a z druhé vlastnoručně řezaný tabák. Stalin si nacpává dýmku, sklízí tabák a po připálení tabáku se zahajuje už opravdu monotónní Baltazarova hostina, jak byl i nazván jeden film o takovém Stalinově každodenním večírku.

Sotva se nalije hostům vodka, Stalin povstane a pronese jeden z mnoha přípitků, které se opakují celou noc až do pěti ráno, kdy alkoholem zmožené straníky rozvezou jejich řidiči domů vyspat. Každý přípitek je vlastně skrytá provokace, neboť s přibývajícím alkoholem se může kdokoliv podřeknout a uvrhnout na sebe Stalinův hněv. Sice tichý a chladný, ale přesto žhavě bublající pod povrchem Stalinovy mysli jako láva v sopce. Stalin v pití hodně vydrží, neopije se jako ostatní, aby je mohl sledovat. Víc než vodku radši víno ze své rodné Gruzie a když vodku, tak křtěnou. To je jeho zbraň.

Každý kdo sem přijde, má nad sebou Damoklův meč. Dává si tu jesetery, pravý kaviár, několik druhů zavařenin, zvěřinu, vepřové, hovězí, kteroukoliv drůbež. K pití je tu vodka, šampaňské, několik druhů červených i bílých vín, koňak i nealkoholické limonády. Kouří se tu vše od nejlepších doutníků a cigaret po obyčejnou machorku. To vše si Stalin a jeho ,,věrní´´ mohou dovolit v době, kdy je v zemi hlad.

A Stalin jen sedí, naslouchá svým věrným, jak se snaží jeden shodit druhého, odpoví na každý přípitek, neváhá dát si od každého pokrmu něco a hlavně se dívá a poslouchá. Když mu ráno odvezou kamarády domů, jde sám spát, ale stačí mu tři až čtyři hodiny spánku a to až do jeho pozdních let. Pak se nasnídá stejně opulentně jako večeří a nastupuje do práce a běžně pracuje do pěti až šesti hodin večerních. Pak jde do divadla, nebo sleduje filmy na domácí promítačce. Sleduje zprávy z celého světa a miluje grotesky, hlavně s Chaplinem.  Za mlada to býval vášnivý čtenář, ale po získání trvalé moci nevíme, zda-li i přes obrovskou knihovnu s rozličnou literaturou ruskou i zahraniční, kterou disponoval, z ní vůbec něco přečetl. A taky to byl sukničkář. Až do pozdního věku měl nespočet milenek a v obou manželstvích si s nějakou věrností nelámal hlavu.

A tohle byl každodenní život tyrana, o kterém chci teď psát. Toto dělal na vrcholu moci každý den od pádu trockistů, kolektivizace a vyhladovění Ukrajiny přes Velkou čistku, okupaci sousedních států a válku s Německem, po poválečné čistky, šílené experimenty v zemědělství a antisemitskou čistku, na kterou sám velký vůdce Stalin doplatil.

Byl skutečně Stalin. Ocelový a ledově chladný. Málokdy dal na sobě znát své emoce. Hněv, který v něm bublal, nedával moc najevo, ale společně s nenávistí a paranoiou sobě vlastní ho skrýval a tiše zaměřoval na vše, co se mu nelíbilo, na všechny, co s ním třeba jen nesouhlasili. Přetvářka a chladná kalkulace byla Stalinova zbraň proti skutečným i domnělým nepřátelům. Nedávno ho nazvali Gruzínským tygrem a tato přezdívka má do sebe více, než si myslíme, protože ani tygr neútočí vždy přímo, ale skrytě a ze zálohy, protože se bojí vystoupit přímo. Taková je to lstivá a nebezpečná šelma.

Sosa:  Stalin se narodil v gruzínském městě Gori roku 1878 nebo 1879 jako Josif Vissiarinovič Džugašvili. Okolo jeho narození vznikly zmatky, protože oficiálně se měl narodit roku 1878, sám však uváděl rok 1879. Samotný rok 1879 se pak právě jako datum jeho narození vždy okázale slavil.

Důležitější ovšem je jeho původ. Byl synem ševce, nebo spíš příštipkáře, který syna týral, domů moc peněz nepřinesl a rád se napil. Obživa rodiny tedy stála a padala spíše na matce malého Josifa, kterému se zde říkalo po gruzínském způsobu Sosa (Josef). Těžce zkoušená a silně věřící matka pak také rozhodla o tom, že syn bude knězem. Vymohla si to i na čím dál tím větším manželském ochmelovi, který nechtěl mít ze syna kněze, ale ševce. Došlo na manželskou rozepři a matka si u malého Sosy nakonec vymohla svou a od roku 1888 je Sosa na církevní škole v Gori a šest let na to na kněžském semináři v hlavním městě Gruzie Tbilisi.

Dětství budoucího Stalina poznamenalo i jinak. Měl zkrácenou levou ruku, kterou vůbec nemohl natáhnout (úraz po srážce s vozem), dále prodělal neštovice, od kterých byl nadosmrti poďobán v obličeji a od narození měl srostlý ukazováček a prostředníček na jedné noze. Byl také menší postavy. Nic, co by ukazovalo na jeho menší postavu, či znetvoření později nesmělo být vidět ani na plakátech, filmech ani fotografií. Během přehlídek stál na upraveném stupátku, aby vypadal větší.

Teď byl Stalin na církevním semináři, ale v roce 1899 z něj byl vyloučen. Mohlo to být z více důvodů. Student nikdy valný nebyl a na semináři byl spíše znám jako vášnivý čtenář gruzínské a ruské, jakož i jiné zahraniční literatury. Dále uměl hezky zpívat a měl krásný hlas, kterým si získal své učitele během zpěvu na kůru, ale to bylo tak vše. Poflakování pak mohlo na vyloučení stačit.

Ovšem Stalin se při četbě také seznámil s radikální levicovou literaturou, socialistickými a revolučními myšlenkami. Gruzie do toho byla v té době součástí carské říše a myšlenky na nezávislost propojené se socialistickou revolucí tu nebyly studentům cizí ani na kněžském semináři. A to byl další důvod proč ho ze semináře vyhodit.

Po vyloučení se ale o budoucnost bát nemusel. Jeho známí z radikální sociální demokracie mu sehnali místo v geofyzikální observatoři v Tbilisi. Nejen, že tu pracoval, ale i agitoval. Stal se tu i skvělým řečníkem, který dokáže každému vysvětlit i ty nejsložitější aspekty marxistické ideologie doslova polopatě. Říkali mu tu ,, Náš Sosa“ On už si ale chtěl říkat jinak. Jeho nová přezdívka byla Koba po legendárním gruzínském zbojníkovi a znamenala Nezkrotný. Navíc musel vždy mít poslední slovo a být vůdcem.

V roce 1900 už vznikl v Tbilisi Výbor sociálně demokratické strany a jejím vedoucím se stal Koba. V ten samý čas se zprostředkovaně seznámil s dílem a činností Lenina. Velice si ho oblíbil a přijal za vzor. Od té doby byl vždy při Leninovi a s bolševiky. Ti se sice vyčlenili jako radikální křídlo sociální demokracie v roce 1912 v Praze od Menševiků, ale na polarizování už přeci jen dříve docházelo.

Jak začal Stalin pracovat pro Lenina, byl hned znám carské policii zvané Ochranka. Začal totiž pro Lenina organizovat stávky a demonstrace.

  1. května 1901 byla jedna taková demonstrace napadena jízdní policií šavlemi. Po rozbití demonstrace došlo na zatýkání, kterému Koba utekl jen náhodou. Když si pro něj přišli do observatoře, utekl vikýřem na střechu, kde se schovával až odchodu policie.

Za komínem, ani v observatoři, ale zůstat nemohl, protože po něm bylo vyhlášeno pátrání. Schovával se tedy proto u svého budoucího tchána Serga Allilujeva. Během pobytu u Serga se mu ale zalíbila jeho žena natolik, že ji musel svést. Ta pak do konce života tápala, jestli je její dcera Naďa dítě Serga nebo Koby. Situace byla o to horší, že si pak Naďu později Stalin vzal a měl s ní dvě děti.

Od Allilujevých se Stalin dál stěhoval. Přítel, novinář Lev Borisovič Rosenfeld mu sehnal bydlení u Jekatěriny Svanidzeové. Ta se v budoucnu stane jeho ženou. Kvůli Jekatěrině půjde i zapřisáhlý komunista Stalin k oltáři. Ovšem na zapřenou, nikdo to nesměl vědět. Manželství to ale šťastné nebude. Stalin bude příliš často navštěvovat náručí jiných žen a poté, co Jekatěrina zemře na tyfus nebo tuberkulózu opustí jejich syna Jakova a nechá ho u příbuzných.

Zatím je ale budoucí Stalin na útěku před carskou policií a přesouvá se k bratranci do jeho zahradnického domku poblíž svého rodiště Gori. Zde udržuje intimní poměr s jednou vdanou ženou a ještě svede i čtrnáctiletou sestru jejího manžela. Brzy je tak zase na útěku před policií i rozlíceným sousedem.

V té době se přesouvá do Batumi, kde má za úkol od Lenina organizovat a vést podzemní hnutí sociální demokracie, jak mu sděluje Leninův pověřenec Krasin. A tak Stalin zakládá nový výbor Ruské sociálně demokratické strany v Batumi a organizuje zde stávky a demonstrace za snížení pracovní doby a zvýšení mezd. Uchyluje se i k loupeži, kdy vylupuje místní tiskárnu, aby měla jeho organizace prostředky k tištění ilegálních tiskovin. Poté, co se z Batumi stalo ohnisko neklidu, byl konečně policií dopaden.

Odmítal vypovídat a prozradit své jméno. Vyšetřující důstojník policie ho ale moc dobře znal a věděl co je zač. Tak se v roce 1902 za Stalinem poprvé zavírají dveře věznice. Po řadě měsíců je odsouzen k vyhnanství na Sibiři. Tak zůstává několik set kilometrů daleko od Irkutska ve vesnici Novaja Uda. Zle se tu nemá, naopak se tu věnuje lovu a seznamuje se s mnoha vhodnými kontakty z řad kriminálníků, kteří mu budou později pomáhat. A o pobytu ve vězení jednou pronese, že se tam měl lépe, než v domově důchodců, tak dobře se o ně starali.

Sám se ale pokouší o útěk a navázání na revoluční činnost. Půjčuje si pušku, nasazuje teplé oblečení a do kapsy vkládá falešné doklady po zemřelém gruzínském obchodníkovi a utíká sibiřskou divočinou. Několikrát odhání vlky a zastavuje se, až když mu mrznou nohy. První pokus o útěk nebyl moc dobře připravený.

To druhý je lepší. Stalin nemá jen falešné doklady a teplé oblečení, ale i sáně, které ho dopraví k nejbližší železnici a zde se různými vlaky dostává do Tbilisi, kde mu opět Kameněv shání byt. Obnovuje svoji činnost a píše do novin, zakládá vlastní Boj proletariátu a agituje po nedalekém venkově.

V roce 1905 už platí za neomezeného vůdce bolševiků v Gruzii a pouští se do propagandistického boje s menševiky čemuž věnuje i práci Krátký výklad rozdílu mezi stranami. Zde upozorňuje na to, že menševici budují legální sociální demokracii usilující o prosazení svých myšlenek demokratickou cestou, zatímco bolševici chtějí pokračovat v revoluci a jejím naplnění.

V tom samém roce se setkává poprvé s Leninem ve Finsku na Všeruské bolševické konferenci a brzy si bere Jekatěrinu Svanidzeovou. Začíná organizovat ozbrojené akce za ziskem peněz. Organizace bankovních a vlakových loupeží, přepadů peněžních transportů a finančních podvodů mají zajistit straně peníze. Straně a hlavně Leninovi, jehož bohémský život v zahraničí se dosti prodražuje. Během těchto akcí umírá řada lidí. Samotný Stalin akce organizuje a vede, ale už tehdy se vyhýbá osobnímu prolévání krve. Už tehdy má lidi na špinavou práci.

A s jedním kriminálníčkem jménem Lajoš Koresko se dokonce stává velkopasákem. Jaký je rozdíl mezi pasákem a velkopasákem? To vidíte přímo na případech Koby a Koreska, oni totiž nevlastnili jeden nevěstinec, nebo několik holek na ulici. Oni zřizovali nevěstince po celé Tbilisi. Deset procent dostala děvčata, padesát si vzal Koresko a zbytek si vzal Koba pro sebe a stranu. Navíc dostával i procenta v naturáliích, když si při vybírání peněz i s některou z děvčat zašpásoval.

Šlo to tak daleko, že ho písemně napomenul i Lenin. Peníze Leninovi nesmrděly, ale nechtěl, aby se Stalin tahal příliš často s prostitutkami a to ohrozilo pověst strany. Tak si Stalin nechával peníze donášet přes prostředníky.

V roce 1907 spáchal svoji největší loupež, když přepadl peněžní transport v Tbilisi. Měl na to dvacet lidí a spoustu bomb. Seděl v kavárně na náměstí ve Tbilisi, kde popíjel místní červené víno, když dostal telefonát. V telefonátu zaznělo domluvené heslo, Stalin dal znamení ostatním, vylezl na střechu a mohl sledovat, jak se ostatní rozmisťují okolo náměstí. Když přijel peněžní transport plný bankovek a cenných papírů, ve vhodný okamžik na něj Kobova parta hodila bomby včetně Koby samotného. Výbuchy zničily okolní okna, zabily a zranily na padesát lidí z kozáckého doprovodu, civilistů i samotných útočníků. V nastalém zmatku zaútočil na transport revolucionář převlečený za carského důstojníka. Pálil na všechny strany z pistole, aby udržel všechny předpokládané odpůrce v uctivé vzdálenosti a zmocnil se žoků s penězi a cennými papíry v hodnotě 381 000 rublů.

Tyto peníze neskončily v jiné kapse, než v kapse Leninově a jeho spolupracovníků. Brzy byl Lenin v zahraničí zadržen za držení peněz právě z této loupeže. Stalin se mezitím proslavil další slavnou loupeží na ruském parníku Nikolaj I, kde okradl místní smetánku. Jednal chytře a po loupeži ve Tbilisi si dokonce dvakrát změnil jméno, aby ho carská Ochranka nedostala.

Přesto byl ještě několikrát (celkem ještě asi třikrát) zadržen, uvězněn a poslán do vyhnanství na Sibiři. V roce 1913 přijal novou přezdívku Stalin (Ocelový), ale jeho činnost kriminální i agitační polevila. Co se stalo? Podle řady historiků se v té době stal informátorem Ochranky. Archivy Ochranky byly během revoluce zničeny i s řadou spisů a sám Stalin dal později zabít nebo zničit každého svědka a každý dokument, který by o něčem takovém svědčil. Přesto se řada historiků domnívá na základě dochovaných svědectví, že se Stalin stal do revoluce placeným udavačem a žil tak dvojí život.

Každopádně byl za první světové války zase ve vyhnanství na Sibiři. Do armády kvůli fyzickému handicapu nemusel, přesto byl po únorové revoluci roku 1917 povolán před odvodovou komisi, která ho opět odmítla odvést do armády.

Brzy ale prokázal neocenitelnou službu Leninovi, který se pokusil v létě 17. Roku o revoluci proti slabé Prozatimní vládě, ale neuspěl a musel utéct do Finska. Stalin mu poradil, aby si oholil knírek a bradku, tělesné znaky, díky kterým je nám tak známý.

Každopádně na rudou revoluci skutečně došlo, ale Stalin v ní měl jen dílčí úlohu řadového funkcionáře, který pilně jako včelička plnil vše, co mu nařídili.  Zároveň si tak ale budoval pozice a známosti k pozdějšímu převzetí moci.

Významnější funkci získal až později v Carycinu (pozdější Stalingrad a dnes Volgograd). V červnu 1918 přijel do kozáky ohroženého Carycinu jako zplnomocněný komisař pro zásobování a rozpoutal první politický teror. S několika sty čekisty a důstojníky Vorošilovem a Buďonným vytvořil dokonalou atmosféru strachu. Posílal do Petrohradu zásoby z téměř vyhladovělého Carycinu a okolí a zároveň odhaloval kontrarelovuční spiknutí. Tato spiknutí domnělá i reálná mu přidala na popularitě a byla zároveň namířena i naschvál proti Trockému, kterého Stalin otevřeně nenáviděl.

Po uzavření míru v Brest-Litevsku totiž komunisté zabředli do nové války, občanské války proti bělogvardějcům, vojákům věrným carovi nebo prozatimní vládě. Rudá armáda zasažená revolucí byla houfem ozbrojené chátry bez morálky a chuti do boje. Trockij se zasadil o zpřísnění postupu proti neposlušným vojákům, kdy nařizoval střílet celé jednotky i s komisařem. Také ale neváhal postavit do čela rudé armády bývalé carské důstojníky, které k tomu jednoduše přinutil vydíráním.

Stalin tyto důstojníky nesnášel a bral je jako Trockého muže. Proto je neváhal likvidovat pomocí obvinění pravých i falešných. V Carycinu dal uvěznit skupinu spiklenců z řad těchto důstojníků a měl je nechat odvézt po Volze na parníku, aby se zodpovídali u soudu. Místo toho je na parníku zabarikádoval a dal ho provrtat, aby nikam nedoplul. Také popravoval tak, že dal dotyčné spiklence zastřelit a přejet autem.

Stalin s Vorošilovem a Buďonným překvapivě Carycin udrželi, i když způsobili řadu přeběhnutí na druhou stranu fronty. Podobně pak jednal Stalin i v Permu a dalších městech. Za svoji činnost byl dokonce vyznamenán Řádem rudého praporu mezi prvními držiteli tohoto vyznamenání.

Po občanské válce začal Stalin upevňovat svoji moc. Vytvořil vlastní mocenský triumvirát s Kameněvem a Zinověvem a začal se prezentovat jako nejvěrnější Leninův žák. Nikdy mu neodporoval a plnil vše, co po něm Lenin chtěl. Leninovi se to líbilo, protože nesnášel ty, kteří mu odporovali. Stalin navíc neváhal budovat kult Leninovy osobnosti už za jeho života. Stalin přijal od Lenina i nový úřad ústředního a později generálního tajemníka strany, který byl ostatními odmítán a Trockij o něm řekl, ať nakládají práci na mezka.

Leninovi se ale také zhoršovalo zdraví, prodělal mrtvičné záchvaty a objevovala se u něj progresivní paralýza následkem syfilidy. Stalin převzal zodpovědnost za Leninovo zdraví, chodil k němu jako rodinný přítel a doslova mu mazal med kolem huby. Zároveň ovládal jeho ochranku, lékaře, poštu i noviny, které měly psát jen pozitivní zprávy, aby uchlácholily Lenina v nečinnosti. Když na to Lenin přišel, bylo už pozdě, převzít moc mohl jediný člověk a tím byl Stalin. Ani závěť varující před Stalinem nic nezměnila.

Když Lenin zemřel, dal ho Stalin nabalzamovat a pohřbít do Kremelské zdi, navzdory přání Lenina i jeho ženy Krupské, kterou otevřeně nenáviděl, později dal uvěznit a snad i otrávit. Pohřeb se stal tryznou za zbožštělého člověka i prostředkem k získání moci jiným člověkem majícím se za boha. Stalin zároveň uvedl falešné datum pohřbu, aby tam nemohl dorazit Trockij.

Následně rozpoutal politický boj. Leninovu závěť označil za závěť těžce nemocného, umírajícího člověka, který už nevěděl, co dělá a spolu se svými příznivci Kameněvem, Zinověvěm, Bucharinem, Sergem a dalšími vytvořil mocenský blok uvnitř strany namířený aktivně proti Trockému.  Ten byl příliš letargický a apatický, aby něco podnikl a klidně si na jednání četl francouzské romány v originále. Netušil, že bude vyšachován.

V roce 1929 byl Trockij poslán do vyhnanství poté, co byl zbaven všech funkcí a zásluh. Krupská skončila ve vězení a všichni z blízkosti Lenina byli odsunuti do pozadí včetně těch, co Stalina podpořili. Bucharin a Sergo v politice skončili. Zinověv a Kameněv byli uvězněni. Krupská bude později propuštěna a v roce 1939 sní od Stalina dort, který jí neudělá dobře a zemře na údajný žlučníkový záchvat. Bucharin bude popraven během Velké čistky ve třicátých letech, Sergo spáchá sebevraždu. Zinověv a Kameněv budou zastřeleni kulkou do týla.

Stalin se po nich obklopí sobě podobnými kreaturami. Způsobí hladomor a provede Čistku napříč stranou, armádou i celou zemí. Povede expanzi a vybuduje si kult bojovníka proti nacismu, aby na konci života propadl úplné paranoie, která ho následovala celý život. O tom budu psát zase někdy jindy.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Django Bradley

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...