Nedemokratická demokracie (8)

Prezidentský systém?

Málo se ví, že při vzniku Republiky Československé v roce 1918 se velmi uvažovalo o modelu švýcarském; Masaryk viděl spíše vzor americký, Beneš a Štefánik nakonec prosadili model částečně francouzský, ale ne vysloveně prezidentský. Přesto se (zejména za doby TGM) tvořilo na Hradě poměrně silné mocenské centrum, které ale nebylo schopno vypořádat se s korupcí ve stranické politice. Když pomineme (podle mého názoru velmi problematickou) osobu Edvarda Beneše a posléze komunistické prezidenty, pak až po roce 1989, kdy byla zakotvena vůdčí role politických stran, vidíme určitou snahu provozovat „hradní politiku“ u Václava Havla. Samozřejmě za halasného odporu politických stran, který trvá dodnes.

Ukázalo se, že nahrazení mocenského monopolu komunistické strany politickým oligopolem nevedlo ke vzniku takového druhu demokracie, po jaké lid toužil. Namísto svobodné soutěže politických stran, ve kterou poněkud naivně doufali autoři české ústavy z roku 1992, nastalo obchodování s mocí a korupce naprosto nevídaných rozměrů, nehledě na četné konflikty a kompetenční spory. Tato omezená moc byla Havlovi tehdejší vládou ODS odebrána a role prezidenta se stala už jen reprezentativní (až se Václav Klaus st. stal prezidentem, pak toho trochu litoval, nejen když ho Ústavní soud přinutil kontrasignovat Lisabonskou smlouvu).

Volba prezidenta, byla-li v rukách poslanců, vytvářela spíše jen figurku, výsledek zákulisních handlů stranických sekretariátů o to, kterého z kandidátů si která ze stran prosadí a pak se formálně „zvolí“. Poměrně ukvapená změna volebního zákona na přímou volbu lidem (která však postrádala zcela logicky navazující změny kompetencí prezidenta) však vedla pouze k tomu, že prezident oprávněně pociťuje, že má podstatně silnější mandát přímo od lidu a snaží se interpretovat nejednoznačnou Ústavu až do extrému (i za něj). Odhlédněme pro tento okamžik od osoby Miloše Zemana, případně jiného kandidáta, který mohl být zvolen; uvažujme čistě systémově.

Navíc, a to je závažný problém, při přímé volbě se vytváří nenávistná rivalita mezi voliči kandidáta A a B, která ani po volbách nemizí a vleče se přinejmenším po celý prezidentský mandát; vede k rozpolcení společnosti. Což až nápadně připomíná i dnešní situaci (nejen) ve Spojených státech. (Tutéž otázku nastoluje ve včerejším článku pan Marian Kechlibar, i když jím navržené řešení pokládám spíše za nešťastné.)

Pokud prezident nezvítězí v prvním kole a dojde ke druhému, zpravidla je vítězství jen velmi těsné 49/51 a vede k hlubokému rozvratu společnosti, která už neumí tolerovat takto těsnou prohru. V případě monarchie tato otázka vůbec nepřichází na stůl.

Už před osmi lety si uvědomil pan Pavel Kohout, jak zpackaná je naše Ústava a k čemu směřuje zavedený politický systém. I když ji čas od času nějaký právník označí za vcelku dobrou, opak je spíše pravdou. Překotně ušitá Ústava, víceméně z dílny komunistických ústavních právníků, je venkoncem původní komunistickou ústavou se všemi chybami, pouze s odstraněným článkem 4 o vedoucí úloze Komunistické strany, nahrazeným oligopolem politických státostran. Ústava obsahuje prakticky u každého podstatného bodu závěrečný paragraf, který se odvolává na podřadicí zákony, které ne bez výjimky ústavní bod relativizují. Ústava tak nechrání občany před zneužíváním (nejen) vládní moci.

Na to se Pavel Kohout pokusil reagovat svojí knihu Úsvit (které se později poněkud samozvaně zmocnil Tomio Okamura a Pavel Kohout se od něj poměrně brzy distancoval), ve které navrhuje změnu mocenského systému ve prospěch amerického prezidentského modelu. (EPUB ke stažení.) Ve své knize mimo jiné píše:

„Stručná rekapitulace hlavních rysů návrhu:

• Je nutné odstranit systémovou politickou nestabilitu zavedením většinového volebního systému do Poslanecké sněmovny. Žádné hromadné kandidátní listiny, každý jde do voleb sám za sebe.
• Moc Poslanecké sněmovny je třeba vyvážit Senátem, jehož volební systém je rovněž většinový, ale funguje na základě jiného principu.
• Moc parlamentní většiny je nutno omezit důsledným rozdělením moci výkonné, zákonodárné a soudní; tyto tři složky musejí fungovat ortogonálně, tedy na sobě navzájem nezávisle.
• Prezident bude současně premiérem a šéfem vlády. Konec křehkých koalicí a kompetenčních sporů.
• Moc prezidenta bude vyvážena přesunem některých pravomocí na předsedu Senátu a zákazem členství poslanců a senátorů ve vládě.
• Dále je třeba zavést osobní odpovědnost politiků, včetně možnosti odvolání lidovým hlasováním.
• Je nutné nastavit pevné příjmové limity pro veřejné rozpočty, aby nedošlo k devastaci produktivních základů ekonomiky.
• Ze stejného důvodu je třeba ústavně nastavit jasné výdajové limity. Rozdělovat lze jen bohatství, které bylo vytvořeno.

Jelikož doba vzniku americké ústavy byla érou minimálního státu, tehdejší zákonodárci necítili potřebu omezovat ekonomickou moc státu nad občany. Patrně ani ve snu je nenapadlo, že ekonomická moc státu jednou bude ohrožovat stabilitu národního hospodářství.

V nynější době se však ukazuje, že přebujelá státní moc spojená s nadměrnými výdaji a zadlužením je faktorem natolik kritickým, že ohrožuje nejen ekonomický rozvoj a zaměstnanost, ale dokonce i samu podstatu demokracie, přinejmenším v některých evropských státech. Proto je nutno zavést kromě standardních lidských a občanských práv také například ochranu proti konfiskativnímu zdanění a proti případným nuceným prodejům státních dluhopisů občanům.

V ústavě by především neměly být závažné logické chyby, dvojsmysly, protimluvy a závažné mezery. Česká ústava z roku 1992 je podobných jevů plná, což bylo příčinou mnoha komplikací.

Ústava má chránit občany před státem; nemá poskytovat vládcům nástroj pro ovládání občanů, ale občanům nástroj pro omezení moci státu, politiků a politických stran. Zákon musí stát na straně občanů, nesmí být nástrojem pro jejich ovládání.“

Občané nejsou a nesmí být majetkem politických stran, natožpak státní byrokracie.

Na funkci prezidenta by mohl kandidovat kdokoliv, splňující věkovou hranici, a nemusel by nutně záviset na politické straně — dokonce bych to pokládal za lepší. Prezident by byl v tomto systému volen přímou volbou, dvoukolově; volba prezidenta by nikterak nesouvisela s volbami do Poslanecké sněmovny (81 poslanců, volených většinově, jednokolově, alternativně australským volebním systémem), ani do Senátu (81 senátorů, volených většinově, dvoukolově). Zároveň by měla být stanovena dolní hranice účasti pro každé volby tak, aby byl získaný mandát (prezidenta, poslance, senátora) dostatečně reprezentativní. V opačném případě by se musely volby opakovat s jinými kandidáty.

Poslance a senátora lze kdykoliv odvolat na základě hlasování (v jeho volebním obvodě) a je platné pouze více hlasy, než kolika byl poslanec/senátor původně zvolen. Odvolání prezidenta (kromě standardních ústavních důvodů vlastizrady apod.) by bylo možné všelidovým referendem, přičemž náklady by v plné výši nesl iniciátor referenda a prezident by musel být odvolán rovněž vyšším počtem hlasů, než byl zvolen.

Jelikož by obě komory parlamentu byly voleny většinovým systémem, bylo by zrušeno nespravedlivé pětiprocentní kvórum pro vstup do parlamentu a byl by tím odstraněn i problém nadržování velkým stranám, kdy jednomu subjektu stačí k získání mandátu poloviční počet hlasů oproti subjektu jinému. Poměrný volební systém je primárním zdrojem korupce. Protože prezident je volen přímou volbou, odpadla by potřeba žádat parlament o vyslovení důvěry vládě. Důvěru získal prezident zvolením.

Schůze žádné z obou komor se nesmí konat, není-li přítomna většina jejích členů. Poslanecký nebo senátorský mandát není šlechtický titul, ale práce jako každá jiná. V každém zaměstnání se trestají absence. Práce zákonodárce nesmí být výjimkou.

Zákaz souběhu exekutivní a zákonodárné funkce je samozřejmým předpokladem, stejně jako souběh funkce zákonodárce/ministra a členství v různých dozorčích radách apod. Kumulace funkcí jsou rovněž obrovským zdrojem korupce a účelových opatření. Poslanec je především zvolen k tomu, aby chránil občany před zvůli vlády, ne aby se jí sám účastnil.

Pravomocí prezidenta by samozřejmě bylo jmenovat si svoji vlastní vládu (víceméně meritokratickou), ovšem při dramatické redukci ministerstev by se jednalo pouze o minimální počet: ministerstva zodpovědná za vnitřní bezpečnost, armádu, zahraničí, soudnictví, Úřad pro státní rozpočet a např. Bezpečnostní informační služba. Ano, opravdu žádná Ústřední Ministerstva průmyslu, obchodu, zemědělství, informatiky, trávníků apod. A legislativní odbor vlády trvale pracuje na redukci Sbírky zákonů!

Vláda by nepůsobila jako kolektivní orgán (zejména, pokud vláda rozhoduje kolektivně, ale nikde nejsou veřejně dostupné zápisy o hlasování jednotlivých členů vlády!), nýbrž jedinou odpovědnou osobou by byl prezident. Členové vlády by měli samozřejmě konzultační úlohu, avšak v praktické politice by pouze naplňovali rozhodnutí prezidenta, prezident by je úkoloval. Jen takováto koncepce přesně splňuje zásadu odpovědnosti za politická rozhodnutí se všemi konsekvencemi.

Podle konceptu Pavla Kohouta by měl mít parlament právo navrhovat a upravovat zákony. Podle mého názoru je to nekonzistentní s jeho snahou o důsledné oddělení moci výkonné a zákonodárné. Problém spočívá v tom, že poslanecké pozměňovací návrhy (lidová tvořivost poslanců a různé přílepky k zákonům) mohou otočit smysl předkládaného zákona do úplného opaku.

Podle mého soudu má zákony navrhovat jen exekutiva, zákonodárci by je mohli maximálně po prvním čtení (či předložení věcného záměru) opatřit připomínkami (pro případ že by vládě unikly nějaké důležité souvislosti) a vrátit zpět k přepracování. Vláda by mohla/nemusela připomínky do návrhu zákona zakomponovat a vrátit jej do procesu schvalování v paragrafovém znění, nejlépe s vyčíslením finančního dopadu na rozpočet i občany. Poslanci poté zákon schválí tak, jak je, anebo jej zamítnou tak, jak je. Tato vláda už stejný zákon znovu předložit nesmí.

Smyslem je to, aby parlament nemohl spolu-vládnout s exekutivou nebo dokonce vládnout sám. To není jeho úloha!

A opatření, které je naprosto nezbytné: každý zákon lze suspendovat lidovým vetem. Tedy i zákon, který byl řádně navržen vládou a zákonodárci byl přijat, může být dodatečně označen za nulitní, tedy od počátku neplatný.

Lze samozřejmě uvažovat i o takzvaném iniciačním referendu, kdy občané naopak vyvinou požadavek na nějaké zákonné opatření, které vláda buď nepokládá za prioritní, či ani netuší, že společnost právě v tomto bodě bota tlačí. Parametry pro iniciační referendum by byly o něco přísnější, než pro referendum suspenditní, aby byly potlačeny populistické, či ochlokratické návrhy. Referenda jsou VŽDY pro vládu i parlament ZÁVAZNÁ.

Parametry prezidentského systému by samozřejmě šlo rozvíjet do dalších podrobností, ale to není smyslem této úvahy. Cílem bylo načrtnout směr, kudy by se mohl ubírat systém moci, pokud nechceme nadále žít v partokratické diktatuře.

Klady: V prezidentském systému je jednoznačně určena osoba zodpovědná za vedení země. Vyhovělo by se tak zřetelnému požadavku společnosti po vládě pevné ruky. Důsledně by byla oddělena exekutiva od legislativy. Po mnoha letech prázdného tlachání o odstranění korupce by se konečně pro tento cíl něco funkčního udělalo.

Zápory: V prezidentském systému je svěřena velmi významná moc do rukou jednotlivce. Musel by se velmi pečlivě řešit systém protivah, aby případně nebezpečného despotu/psychopata bylo možné snadno sesadit bez krvavé revoluce. Navíc není zdaleka jisté, že agenda vlády by byla podstatně užší, než dnes. Touha každé moci posilovat ji je neodolatelná. A jak je hned v úvodu článku zdůrazněno, každý většinový systém, zejména dvoukolový, vede k rozpolcení společnosti na vítěze a poražené. Je otázkou jestli poražení ještě dnes dokážou důstojně prohrávat.

Příště se ještě podíváme na systém významně decentralizovaný, dle mého názoru nejlepší.

• PeTaX