21.8.2020
Kategorie: Historie

52 let od invaze armád “bratrských” států Varšavské smlouvy: 21. srpen 1968

Sdílejte článek:

SM/FV

Invaze ,,spojeneckých” armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem byla vyvrcholením společenských a ekonomických procesů, které začaly již mnohem dříve. SSSR se obával, aby se reformní vlna nepřelila také do dalších satelitů, což by mohlo v krajním případě podle sovětských nejvyšších politických představitelů obnovit demokratické pořádky před převzetím moci komunisty v těchto zemích a odříznout SSSR od mocenského rozhodování a vměšování.

V roce 1957 se po Antonínu Zápotockém stává pátým prezidentem Československa Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ od roku 1953, dlouholetý komunista s nemalým podílem na únorových událostech roku 1948 a následném etablování a upevňování komunistického režimu u nás. S jeho nástupem přicházejí v duchu tehdejšího částečného uvolňování i drobné změny, jakými byla např. částečná rehabilitace nespravedlivě odsouzených z počátku 50. let. Přesto se i Novotný dále drží socialistické linie a v roce 1960 prosazuje schválení nové, tzv. socialistické ústavy a změnu názvu Československé republiky na Československou socialistickou republiku, ČSSR.

Na přelomu padesátých a šedesátých let došlo k mnoha změnám, které pomalu nasměrovaly naší zemi k sovětské okupaci, i když toto nasměrování není na první pohled patrné. Administrativní změny v Sovětském svazu, které zaváděl Nikita S. Chruščov, začaly omezovat a ohrožovat ostatní členy sovětské nomenklatury, spolu s napjatou situací kolem kubánské raketové krize v roce 1962 předurčily konec N. Chruščova v čele Sovětského svazu, v roce 1964 byl zbaven moci a nahrazen Leonidem Brežněvem. Ten si, co do budování kultu své osobnosti a glorifikací sebe sama, nezadal ani se samotným Stalinem. Částečné změny v sovětské společnosti byly vrženy zpět, Brežněv nastolil opět tuhý komunismus. Na naší východní hranici tak narostlo nebezpečí, které si asi málokdo uvědomoval.

V letech 1961-1963 nás postihla hospodářská krize, a ta spolu s odkrytím části pravdy o politických procesech z let padesátých v roce 1963 způsobila otřes v řadách komunistických funkcionářů. To zasáhlo i širokou veřejnost, které ale byly události prezentovány jako boj proti dogmatismu a důsledkům kultu osobnosti. Společnost to přijala pozitivně a doufala, že půjde o dlouhodobou změnu směru. Spolu s tím rostla nová generace lidí, kvalifikovaných dělníků, nepocházejících již z dělnických rodin, ale z díky posunu v příjmech a navzdory snaze komunistické strany ze sílící střední vrstvy obyvatel. Tito mladí dělníci kritizovali především pracovní poměry, nemožnost uplatnit svou kvalifikaci, neodpovídající mzdy a nedostatečné technické vybavení továren. Výrazně rostl i počet vysokoškoláků. Tato mladá inteligence záhy pronikla i do komunistické strany, díky svému vlivu v továrnách a v obcích. Poptávka po kvalifikovaných odbornících rostla takovým tempem, že vysoké školy nestíhaly tuto nabídku pokrýt, a tak až třetina těchto odborných pozic byla pokryta dělníky, kteří si během zaměstnání postupně doplňovali vzdělání. Tak docházelo ke sbližování techto dvou tříd tehdejší společnosti, čímž se ztrácela možnost použít dělníky tzv. “nové inteligence” proti reformnímu hnutí.

Tlak společnosti směřoval k zajištění lepšího sociálního postavení, řešení bytové krize, zvýšení mezd v oblasti zdravotnictví, armády, kultury a zajištění zboží běžné spotřeby i zboží luxusnějšího pro naplnění volného času obyvatel. Československo bylo od počátku Studené války pasováno do role strojírny sovětského bloku, a jednoznačná orientace na těžký průmysl neumožňovala dostatečné pokrytí potřeb obyvatel. Vysoké investice do těžkého průmyslu spolu s náklady na zbrojení táhly československou ekonomiku ke dnu, a tak nejprve v letech 1953-1955, znovu pak v letech 1961-1963 prošlo Československo hospodářskou krizí. Po krizi let padesátých se mnoho nezměnilo – došlo k omezení investic, výdajů na armádu, začalo se vyrábět více zboží dlouhodobé spotřeby, ale zakrátko se systém vrátil k nereálnému plánování. Krize let šedesátých ale přinesla diskuse nad nutností strukturální změny celého systému, byly vypracovávány analýzy, srovnávající československou ekonomiku s vyspělými průmyslovými zeměmi. Tyto analýzy zřetelně ukazovaly zaostalost našeho hospodářství a potřebu radikální změny, včetně základních tendencí této změny. A tak se započal vývoj nového systému řízení, který byl v roce 1964 předložen předsednictvu ÚV KSČ v lednu byly jeho zásady schváleny ÚV KSČ. Systém v omezené míře zaváděl tržní vztahy, které byly základním stavebním kamenem kapitalismu, a tak byl předmětem ostrých sporů. Reformy se zaváděly nejprve v několika podnicích, posléze byly nasazovány v širší míře, ale i tak podle zastánců reforem nedostatečně rychle. Ekonomická reforma měla značný a příznivý ohlas ve společnosti. Společnost reformu podporovala a slibovala si od ní překonání zaostalosti a zlepšení kvality života v budoucnu. 

Obecně se v 60. letech rozrostl počet spolků a svazů, ať už zájmových, profesních nebo vědeckých. Tyto organizace se pak stávaly další hybnou silou ve společnosti, mnohdy s kritickým hlasem vůči stávajícímu stavu a straně. Navzdory snahám se kritika dostávala do sdělovacích prostředků, a ta se stala katalyzátorem společenských a politických změn v Československu šedesátých let. Politické boje uvnitř komunistické strany, časté změny ve vedení ÚV KSČ a krize strany po roce 1963 daly sílu hlasům, volajících po korekturách politického systému a nastavení záruk proti nezákonnostem a zvůli jeho vrchních představitelů. Do roku 1967 výrazně narostla nevole a pasivita funkcionářů strany, kteří odmítali obhajovat a prosazovat politiku strany, kterou sami kritizovali nebo názory, se kterými nesouhlasili. Strana tak začala zaostávat za sociálními změnami, které sama na počátku šedesátých let nastartovala. Část funkcionářů viděla příčiny tohoto stavu v uvolnění společnosti a nedůsledném aplikování dřívějších metod řízení společnosti, včetně represivních prvků, zatímco druhá skupina prosazovala spíše urychlené zavedení společenských reforem a změn ve stranické práci. Ačkoliv skupin uvnitř strany bylo více, tyto dva pohledy na situaci ve straně je výrazně dělily do dvou pólů. Strana se štěpila, ztrácela sílu a akceschopnost. Mnohdy se rozhodnutí odehrála mimo stranu, a ta naopak působila jako brzda mnoha procesů. Bylo již pozdě tento proces zvrátit, každý další pokus prohluboval propast mezi stranou a společností.

Strana ztrácela půdu i mezi mládeží, která byla více aktivní mimo stranické struktury, přejímala některé prvky západní kultury (doba Beatles) a protestovala proti některým nepříjemným jevům kolem sebe. Bezpečností hrubě potlačená demonstrace 31. října 1967, ve které se studenti snažili protestovat proti častému a dlouhotrvajícímu vypínání světla a tepla na kolejích, se proměnila v politickou událost, dokonce byla zřízena komise pro vyšetřování postupu bezpečnostních složek.

Ještě se skokem vrátíme do roku 1963 na Slovensko. V tomto roce se prvním tajemníkem ÚV KSS stává Alexander Dubček, s jehož nástupem dochází k oslabení vykonavatelů české politiky na Slovensku, a vytvářejí se předpoklady pro aktivnější slovenskou politiku přihlížející ke slovenským zájmům. KSS tak na rozdíl od centrální strany vytváří nový model práce a vztahu strany a společnosti. Autorita strany a zejména A. Dubčeka rostla. Tím se dostal do střetu s Novotným, který s posílením slovenského vlivu nesouhlasil, i na základě Novotného střetu s rehabilitováným G. Husákem. Spor se přenesl na půdu strany a ÚV KSČ se de facto rozdělil na českou a slovenskou část, mezi kterými velmi často docházelo k názorovým neshodám. Strana byla oslabena ještě více, pozice Novotného doznala citelného oslabení zejména na Slovensku.

V říjnu 1967 vyvrcholily tyto neshody otevřeným konfliktem mezi A. Dubčekem a A. Novotným. Při prosincové návštěvě L.I. Brežněva je Novotný nabádán, aby svá obvinění z nacionalismu a vyřizování osobních účtů, směřované na Dubčeka, odvolal. Padl návrh na rozdělení funkcí prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky. 19.-21. prosince 1967 proběhlo zasedání předsednictva ÚV KSČ, které Novotnému zasadilo další ránu – polovina členů požadovala jeho odchod ze funkce 1. tajemníka strany. Zasedání bylo přerušeno s tím, že bude pokračovat 3.ledna 1968. Na obnoveném zasedání ve dnech 3.-5. ledna 1968 je pak téměř jednohlasně prosazeno rozdělení funkcí 1. tajemníka a prezidenta, novým prvním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen Alexander Dubček.

25. 2. 1968 opoustil poslanec generálmajor Jan Šejna na diplomatický pas republiku a dostal se přes Jugoslávii do USA, kde požádal o politický azyl a otevřel se spolupráci s CIA. Té postupně předal jak mnoho cenných informací o fungování uvnitř strany a situaci v Československu, tak všemožné smyšlenky, s cílem zalíbit se americké straně. Tato kauza se stala jedním z posledních hřebíčků do rakve prezidentské funkce A. Novotného. Ze Slovenska i různých společenských organizací se čím dal častěji ozývají hlasy po odstoupení A. Novotného. A. Novotný za rostoucí kritiky požádal 21.3. předsednictvo ÚV KSČ o uvolnění z funkce prezidenta republiky, předsednictvo tuto žádost odsouhlasilo, 22. 3. A. Novotný oficiálně rezignoval. Dočasným výkonem některých jeho pravomocí byl pověřen předseda vlády Josef Lenárt. Svaz protifašistických bojovníků navrhl jako kandidáta do uvolněné prezidentské funkce generála Ludvíka Svobodu.

Okolní socialistické země sovětského bloku začínají negativně komentovat situaci v ČSSR, zejména obavy o to, aby současný demokratizační proces nebyl využit “antisocialistickými živly”. NDR, posléze i Maďarsko vyjadřují obavy z revizionistického charakteru probíhajících změn, nabízí se i paralela se situací v Maďarsku v roce 1956. Německo, Bulharsko a další země sovětského bloku omezují cesty svých občanů do Československa, stejně tak působení a vystoupení Čechoslováků na svém území.

30. března 1968 byl šestým prezidentem republiky zvolen Ludvík Svoboda. Na počátku dubna podala vláda demisi a byla sestavena vláda nová, pod vedením Oldřicha Černíka. Sověti 14. dubna zasílají dopis Dubčekovi, vyjadřující znepokojení nad vývojem v Československu, následuje telefonický rozhovor mezi Dubčekem a Brežněvem, který trvá na osobním setkání. Sovětský velvyslanec v Polsku označuje současnou situaci za “již započatý proces zvratu socialistického Československa v buržoazní republiku” a dodal, že tyto události velmi negativně ovlivňují dění v Polsku. Zatím v Československu probíhají diskuse nad Akčním programem KSČ, federalizací ČSSR, kádrových změnách ve velení Československé lidové armády a rehabilitací nespravedlivě odsouzených občanů. Na konci dubna při návštěvě maršála I. I. Jakubovského, hlavního velitele vojsk Varšavské smlouvy, padl požadavek, aby se společné vojenské cvičení Šumava konalo již v termínu 20.-30. května 1968, nikoliv až na konci září, jak bylo původně v plánu.

Američané na své květnové konferenci přijímají závěry, ve kterých respektují bezpečnostní a politické zájmy Sovětského svazu ve Střední a Východní Evropě, podporují současný vývoj ve Střední Evropě, zejména v Československu jako snahu získat větší volnost pro vlastní politiku, aniž by se vzdalovalo Sovětskému svazu. Sověti v Polsku navrhují jako nevyhnutelné cvičení jedné motostřelecké divize u polsko-československých hranic. Začíná se “chrastit zbraněmi”, ale ani na toto varování československá vláda nereagovala. Leonid Brežněv a Walter Ulbricht na setkání vedoucích stranických a státních představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu v Moskvě ostře kritizují vývoj v Československu. Mimo jiné zazní i to, že je v současném československém vedení třeba hledat síly, které jsou schopny bojovat proti kontrarevoluci, a pokud tam takové nejsou, musí se vyhledat ti, kteří jsou toho schopni. Delegace sovětské armády, včetně maršálů Koněva, Moskalenka a generála Leljušenka navštívila Československo. V souvislosti s touto návštěvou dementoval maršál Koněv zprávy západního tisku, podle nichž měli Sověti prohlásit, že Sovětská armáda je připravena k zásahu v Československu ve prospěch konzervativců v KSČ. V druhé polovině května probíhá v jižním Polsku cvičení jedné sovětské a jedné polské tankové armády v počtu více než 80 tisíc vojáků a 2800 tanků. I v závěru května se množí vojenské delegace Sovětského svazu na “návštěvě”, případně političtí představitelé buď na “oficiálních” jednáních a návštěvách, nebo pod záminkou “dovolené a léčení”, probíhají jednání s představiteli Československa, zejména L. Svobodou, A. Dubčekem, O. Černíkem a dalšími. V čistkách v ÚV KSČ 29. 5. – 1. 6. byl mimo jiné zbaven členství i A. Novotný. 30. května přijelo 16 tisíc sovětských vojáků na vojenské cvičení “Šumava”.

video: youtube

12. června 1968 se Sověti opět neúspěšně pokusili pozvat A. Dubčeka na dvoustranná jednání na sovětsko-československých hranicích, Dubček pro velké pracovní zaneprázdnění odmítá. Na zasedání Národního shromáždění 24. – 28. 6. byl přijat zákon o přípravě federativního uspořádání republiky, zákon o soudních rehabilitacích, zákaz cenzury v novele tiskového zákona a další zákony v sociální oblasti. Byla zvolena 60tičlenná komise pro přípravné práce na nové ústavě ČSSR. Na konci června a počátkem července probíha v NDR cvičení pod námětem “teoretického potlačení kontrarevoluce v Praze”, v plánu se cvičí průnik přes státní hranici jižně od Drážďan, obsazení západních Čech až k Rakousku a následný postup proti Praze. Do dvou týdnů měl být potlačen veškerý odpor.

Na září je plánován XIV. mimořádný sjezd KSČ, kde má být Dubčekův Akční program KSČ začleněn do statutu strany, schválen federalizační zákon a zvoleno nové vedení.

6. července 1968 dostává Dubček pozvání od Brežněva k jednání šesti komunistických stran ve Varšavě v termínu 10. – 11. 7. Vedení KSČ toto pozvání odmítá, což J. Kádár označuje za největší chybu vedení KSČ od ledna. ČSLA vyslovuje plnou podporu KSČ. Množí se požadavky jednotlivců i kolektivů vůči sovětskému velvyslanectví, požadující odchod sovětských vojsk z území Československa. Na schůzce představitelů Maďarska, Bulharska, NDR, Polska a SSSR 14. 7. -15. 7. je sestaven dopis pro ÚV KSČ a dále je dohodnuto, že je třeba orientovat se na “zdravé síly” uvnitř komunistické strany Československa, nikoliv na celý ÚV KSČ. Todor Živkov navrhuje vojenskou intervenci. Na stranu Československa se ve svých komentářích přiklání Jugoslávie ústy J. B. Tita, podobně i Rumunsko a N. Ceaucescu. V odpovědi na dopis pěti komunistických stran se 18.7. KSČ vyjádřila v tom smyslu, že řešení vnitřních problémů je “nezadatelným právem každé země a jejího lidu”. Schůze probíhající po celé zemi vyjadřují podporu tomuto prohlášení a KSČ.

V opakovaných provokacích jsou při západní hranici Československa nalézány zbraně západní provenience, samopaly Thompson a podobně. Sovětská strana požaduje, aby při západních hranicích Československa byly rozmístěny spojenecké jednotky armád Varšavské smlouvy. Československo tuto variantu odmítá, stejně tak 21.7. předsednictvo ÚV KSČ odmítá žádost o schůzku se sovětskými představiteli na územi SSSR, navrhuje setkání na našem území.

23. 7. – 10. 8. probíhá v západních oblastech Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Lotyšska největší týlové vojenské cvičení v dějinách Sovětských ozbrojených sil. Do armády byly povolány tisíce záložníků.

Setkání mezi zástupci Československa a Sovětského svazu proběhlo ve dnech 29.7.-1.8. v Čierne nad Tisou. Zatímco československá strana opouští jednání s falešným pocitem, že to “nějak uhrála”, Sověti mají jasno – je třeba všemi prostředky potlačit reakční a kontrarevoluční síly v Československu. Setkání představitelů komunistických stran 3.8. v Bratislavě za účasti Československa a Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu přineslo mimo jiné i prohlášení, že “ochrana a upevnění socialistických vymožeností v jednotlivých socialistických zemích jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí”. A. Dubček ve svém televizním vystoupení 4. 8. prohlašuje, že jednání v Čierne nad Tisou a v Bratislavě otevřela našemu obrodnému procesu potřebný prostor. Jak falešná naděje.

Během srpna pokračují jednání s představiteli pěti komunistických stran a zemí, Brežněv telefonuje Dubčekovi 13. 8. a stěžuje si na neplnění dohod z Čierne a Bratislavy.

15. 8. byly v NDR na jihu země uzavřeny prostory soustředění vojsk, jednotkám byly vydány nedotknutelné dávky potravin. Rozvědky USA a SRN vyhlašují předběžný poplach. Na zasedání politbyra ÚV KSSS v Moskvě ve dnech 15. – 17. 8. je s konečnou platností rozhodnuto o vojenské intervenci. Hlavní představitelé armády, rozvědky a dalších silových složek přesvědčili nerozhodnuté členy politbyra o nutnosti zastavit obrodný proces v Československu, protože jeho možná ztráta a vystoupení ze sovětského bloku by byly nebezpečím pro obrannou politiku Sovětského svazu a myšlenku nárazníkového pásma – vystoupení Československa by mohlo přivést Západní mocnosti až na hranice Sovětského svazu. Bylo rozhodnuto. 20. 8. kolem 23:00 překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy československé hranice. Invazoři obsadily klíčové státní instituce včetně budovy ÚV KSČ, předsednictva vlády i Akademie věd.

V kanceláři na ÚV KSČ zatčeni a posléze odvedeni A.Dubček , J. Smrkovský, F. Kriegel a J. Špaček. Zatčení provedli tři příslušníci StB a dva sovětští důstojníci. Před tímto aktem jim bylo sděleno, že jsou zatčeni jménem neexistujícího revolučního tribunálu. Následně byli internováni a byl na činěn velký nátlak, aby podepsali tzv. Moskevský protokol, který znamenal de facto politickou kapitulaci a zardoušení reformního procesu. Moskevský protokol se 27. 8. 1968 stal realitou a jediný, kdo jej nepodepsal, byl František Kriegel. To neměnilo nic na faktu, že obrodný proces byl násilně poražen a pozvolna začala nechvalně známá ,,husákovská” normalizace.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading...