Žňové střípky: Rusko

Včera jsem popisoval situaci těch, kteří svou brázdu v dějinách už ukončují. Kteří zjistili, že jim dvacet až padesát hektarů na plnohodnotnou obživu nestačí a přes všechny sliby a příklady ze zahraničí u nás nikdy nebudou žít z malé farmy. Psal jsem o těch, kteří to tedy nějak doklepou, možná to alespoň někdo předá dětem či vnukům, ale stejně to za pár let vezme svůj konec, protože jen olbřímí velikost je dneska dostatečně velká na efektivitu, byť je to někdy za každou a nevratnou cenu. 

Dnes bych chtěl psát o těch, co jsou velcí. Ne tak velcí, aby měli v rukou obilná sila, ne tak velcí, aby disponovali vlastním kapitálem, ne tak velcí, aby sebou v případě průseru stáhli i banku, ale dostatečně velcí na to, aby si mohli dovolit s novou technikou i servis, aby dosáhli slev při nákupu, aby si vynutili lepší cenu při prodeji. Dostatečně velcí na to, aby jim to neslo zisk, který je zajímavý i pro jejich děti, dostatečně velcí na byznysplán použitelný při úvěrování a rovněž dostatečně velcí, aby přestáli nějakou tu neúrodu. 

V našich podmínkách se jedná o farmy od sta do pěti tisíc hektarů. Ti nejmenší zpravidla chodí do práce, ale jedná se o velkou rodinu, takže se o práci podělí, mohou si dovolit velký moderní traktor s veškerým příslušenstvím, jezdí podle GPS, má to souvraťovou automatiku, takže na práci mohou poslat i celkem neškoleného budoucího zeťáka. Mají už nějakou vlastní halu a pořádný dvůr, kam se jim vejde většina úrody, mají v diáři kontakty do celé Evropy ohledně prodeje úrody, ale stále ještě musejí být schopnými mechanizátory i agronomy. 

Ti největší si v devadesátkách zprivatizovali rovnou celé družstvo, mají rozsáhlé areály, které zpravidla ani nevyužívají, zaměstnávají kromě traktoristů i nějakého toho účetního a někdy i právníka přes dotace. Jsou schopní poměrně rozsáhlé investiční činnosti, mají obrovské stroje a vlastní kombajny a… zpravidla mají i nějakou přidruženou živočišnou výrobu.

A právě o tuto přidruženou živočišnou výrobu dnes půjde.

Začnu příběhem. Doma jsem se konečně dopracoval k dokončení své zabijačkové kuchyně. Dovybavil jsem se ledničkami i mrazáky a tak jsem si chtěl letos v zimě splnit další metu – porazit doma krávu, nebo alespoň tele. Abych měl zkušenost i s takhle velkým zvířetem. Čekal jsem, až se letos ve žních objeví majitel jedné velké farmy od Dukovan. Ten choval na výkrm víc než tisíc býků a měl i vlastní uznaný chovný program nějakého francouzského masného plemene. Kromě toho měl i bioplynovou stanici, kterou proháněl mrvu i zbytky krmné kukuřice. 

Říkal jsem si, že letos budu mít pro jednání o koupi hověziny ideální podmínky. Majitel přijede dobře naladěn dobrým výnosem, naladí se ještě lépe, až zjistí, že parametry jeho pšenice vycházejí velmi dobře a v této radosti mi slíbí dobrou cenu za nějakého nestandarta, tedy tele nevhodné jak do chovu, tak na dokrmení do jateční váhy. Případně budu mít štěstí a bude mít krávu, která se ne a ne rozplemenit a tak musí do salámu a bude za pakatel. 

Všechno se podařilo. Přijel, byl v dobré náladě, ale když jsem začal obchodní jednání, utnul mě hned na začátku… Už žádné býky nemá. Stádo je vybité, prodané a teď bude rušit i chov, protože není zájem ani o chovné kusy. 

Dali jsme se do řeči ke které si přidali další ředitelé i majitelé, kteří jsou na tom stejně. Dokonce mají společný důvod… 

Rusko a jeho zábor Krymu. 

Evropa tenkrát spustila hospodářské sankce a Rusko na ně téměř neodpovědělo. Dál nakupovalo především maso, protože to evropské bylo oproti domácím chovům velmi levné a kvalitní. Ale všeho do času. Putin prostě jen navenek držel hubu, ale o to čileji pracoval. V Rusku rozjeli obrovskou investiční výstavbu vlastního zemědělství, protože díky sankcím a porušováním pravidel WTO měli najednou argument, proč tato pravidla také nedodržovat. 

A jeli postupně. Nejprve dokončili rychloobrátkové maso – drůbež. A pic ho, za dva roky začal být s dodáváním kuřecího problém. Objevila se cla i netarifní překážky v podobě veterinárních prohlídek na místě včetně rozsáhlého (a velmi drahého) testování, které navíc trvalo dlouho, což prodražovalo skladování. 

Za další rok dostavěli vepříny a totéž se opakovalo u vepřového. Cla, překážky, problémy.

Loni se už Rusové dopracovali i k hovězímu. Dva roky předtím kupovali všechny chovné kusy jak vzteklí. Pak najednou zavedli nový chovatelský zákon a šlus. Ještě nějakou dobu se to obcházelo přeprodejem přes Turecko, ale to už také skončilo. Býk roste do jateční váhy tři roky… Nejdéle. Tak už to tam u Moskvy mají také a to evropské nepotřebují.

Evropa jim naopak pomohla, protože zvýšení cen masa byl nejprve důsledkem sankcí a ne Putina a vyšší ceny teď už stačí na byznys vlastních farem. Kruh se uzavřel. 

Putin ani jednou nemusel nikde před mikrofony a nahlas pokřikovat o věrolomnosti Evropy a USA. Ani jednou nevyhlašoval žádné bombastické protisankce, prostě vůbec nikde neventiloval, jak to bude. Pak to přišlo ze dne na den. Prostě jednoho rána nepřišla očekáváná objednávka, která předtím chodila přesně jak anglický pošťák. 

Novináři si toho ještě nevšimli. A nebo všimli, ale nejde jim to do jejich obrazu Ruska, které je přece ekonomicky na kolenou. 

Nakonec to dopadlo tak, že možná dostanu jejich poslední chovné tele z poslední krávy. Pokud ho nikdo nebude chtít do chovu (a zřejmě nebude) nebude jim k ničemu a dají mi ho vlastně za odvoz. Dají mi ho hned po odstavu a jak si ho dokrmím, tak bude. 

Vlastně si říkám, proč to Evropa neudělala obráceně? Proč prostě nezačali mnohem masivněji dotovat naši výrobu, aby se to do Ruska vozilo skoro zadarmo. Aby jim to tam zničilo hospodářství svojí lácí. Aby naopak jezdili za Putinem a plácali ho po ramenou, jaká je to benzínka Evropy, že nic nemusí dělat, stačí mu ta ropa a plyn. A pak… až by v Rusku nic nezbylo, v podstatě by si ten Krym mohli od Putina koupit za pakatel. Jen za pohrůžku, že přestanou dodávat a obyvatelstvu stoupnou životní náklady obzvlášť citelně. 

Místo toho Rusa postavili na vlastní nohy a ještě zařídili, že bylo velmi snadné vysvětlit obyčejným Ivanům, že za jejich problémy může Obama a Merkelová. Zbytek už byl snadný. Dodali jsme jim i ten provaz na kterém oběsili naše podniky, které z toho žily. 

Už dlouhá léta u nás živočišná výroba jen přežívá. Zpravidla tam, kde dodává do zahraničí (nejen do Ruska). Jsme zase o krok blíž konce vepřínů i kravínů a vlastně to má jediné pozitivum… V Rusku se jim podařilo vše rozjet během pěti let. Až na to dojde, mohlo by se to podařit i tady.