
Země v karanténě
MONIKA ČÍRTKOVÁ
Každé ráno se dívám na statistiku lidí, u kterých PCR testy prokázaly předchozího dne pozitivitu na koronavirus. S variantou omikron šplhají tato čísla do závratných výšin, včera to bylo téměř 60 tisíc.
Nevím, kolik dalších lidí s sebou průměrně stáhne pozitivní jedinec do karantény. Osaměle žijící důchodce asi nikoho, učitel nebo student jistě dost.
Kdyby každý, kdo je zjištěn jako pozitivní, poslal do karantény průměrně dvě další osoby, například členy své domácnosti, je to jenom za včerejšek 180 tisíc lidí. A za předvčerejší den, kdy bylo pozitivních kolem 40 tisíc, je to 120 tisíc izolací a karantén. Při tomto tempu šíření nákazy se během několika dnů dostaneme hodně přes půl milionu. Tito lidé často nemohou vykonávat své zaměstnání, pokud nemají povolenou tzv. pracovní karanténu nebo nemají možnost práce z domova, nemohou chodit do školy, věnovat se svým aktivitám. A přitom jim obvykle nic není.
Karanténa sice byla zkrácena na pět dní, ale zato se vztahuje už na všechny, na dosud „bezinfekční“ očkované i na ty skutečně imunní po prodělání nemoci.
Některé instituce, například školy, jsou už zasaženy vysokým počtem lidí v izolaci či karanténě nakolik, že to významně omezuje jejich fungování.
Sama přemýšlím, co budu dělat, pokud několik hodin před dlouho plánovaným soudním jednáním zjistím, že se nemohu zúčastnit kvůli nějaké SMS z hygieny, že někdo z rodiny má rýmu?
Nebylo by dobré se zamyslet, zda tento způsob boje s omikronem není poněkud… zvláštní?