
Zabijačka nebo kupované nechutnosti?
MAJKA DUBOVÁ
Pokud jste někteří měli babičku na venkově tak si pamatujete nejen dva měsíce senzačně prožitých prázdnin plných malých dobrodružství, které se rodičům neříkaly, ale i práce na venkově. Tam jsem se naučila trhat borůvky, rozpoznávat houby, ale i pomáhat při péči o zvířátka na dvoře. A že jich tam bylo. Husy, slepice, králíci, jedno dvě prasátka, v chlívku i koza. Babička s dědou chovali i kravičku. O několika psech a kočkách jejich, ale i těch, které si přišly odněkud jen tak mlsnout, snad není třeba těm, kteří ví jak to na venkově chodilo, nic říkat.
[ad#textova1]
Vzpomínám si jak to na dvoře vonělo a bylo vše umaštěné od sádla, když byla ZABIJAČKA. Jak babička den před tím kontrolovala zda je vše připraveno a nic nechybí. Byla skvělá – nechybělo nikdy nic. Ani nezbytné lahvinky něčeho na zahřátí (samozřejmě pro dospělé), protože zabijačky byly vždy v zimě. Pan řezník měl černobíle kostičkované sáčko, umaštěné až běda. Pan řezník už naši rodinu znal, protože byl povolán k poslednímu dni prasátka každý rok. Pan řezník ze sebe chrlil jeden vtip za druhým. Občas řekl „tenhle ne, jsou tu děti“. A my odběhly. Ale ne daleko, za rohem jsme poslouchaly. A babi dávala sousedům výslužku. Samozřejmě od všeho z těch dobrot kousek.
A navíc se sjela celá naše rodina, protože, jak se říká, prasátko má nejvíc příbuzných.
Tak – na venkově chodilo! Proč nenapíšu – jak to na venkově chodí?
Nu a teď poslouchám jaké a kde je maso ke koupi – a následně ke konzumaci, v nepříliš dobré kvalitě, ba přímo v nekvalitě.
Nevím, mám-li se stát vegetariánem nebo dokonce veganem. Nevím, mám-li nevidět, neslyšet.
Jedno ale vím jistě – u babičky TENKRÁT bylo vše domácí.
[ad#pp-clanek-ctverec]