Tlačení na pilu

Včera nedlouho po 18 hod. zaútočil na lidi v centru města Kongsbergu lukem a šípy (někde se ovšem uvádí, že střílel z kuše) a ještě k tomu nožem. Celkem bylo nasazeno dokonce 22 policejních hlídek. Další byli na cestě k místu činu, ovšem nestihly dorazit, než došlo k zadržení pachatele, ovšem ke všem obětem došlo až poté, co dorazila policie.

Proč to trvalo tak dlouho, proč se více nechvátalo? Podle spekulací se opakuje selhání a neschopnost norské policie podobně jako po činech Anderse Behringa Breivika před více než deseti lety. Zpočátku kladl odpor a snažil se utéct. Zavražděny byly čtyři ženy a jeden muž. K tomu byly tři zranění, z nichž jeden byl policista, jenž na pachatele narazil ve svém volném čase náhodou. Všichni jsou ve věku od 50 do 70 let. K činům se pachatel doznal. Nelze vyloučit, že motivem bylo provést teroristický útok. Policie prověřuje, zda je členem nějaké zločinecké sítě/organizace.

Na většině zpravodajských serverech se uvádělo, že jde o 37letého dánského občana, jenž se ovšem narodil a žije celý život v Norsku. Než nedávno přestoupil k islámu, byl dlouho bez zaměstnání a odsouzen za krádež a za nákup a kouření hašiše. Může jít o nepříčetného člověka. Byl mu uložen zákaz navštěvovat dva své blízké poté, co jednomu z nich vyhrožoval zabitím. Na policii se již někdo několikrát obrátil z obav o radikalizaci dotyčného.

Než to bylo zveřejněno, tak se ne bezdůvodně uvažovalo o tom, že pachatel je cizinec. Společné pro poslední vlnu útoků v Norsku je totiž to, že pachatelé byli přistěhovalci. Oslo má za sedm týdnů sedm zastřelených/postřelených a jak tam, tak v Bergenu migranti zaútočili na zaměstnance poboček norské sociálky, dále byly dětmi migrantů oloupeny „bílé“ děti: máloco připomíná kdysi klidnou zemi. Nikdy Norsko nemělo podobné poměry. Žádné klany, „kultury cti“, kde se „musí“ čest hájit a obnovovat násilím a vyloučené, uzavřené komunity, nikdo děti neolupoval s prvky ponižování a dominance, auta nebyla zapalována úmyslně.

Situace čím dále více přerůstá přes hlavu valné části obyvatel a tlak na odklon od dosavadní migrační politiky vyrůstá zezdola. Často, jako v případě mladistvých původem z Albánie tento týden odsouzených směšně nízkým trestem za únos, útoky, znásilňování a trýznění 14letého etnického Nora, se jedná o zaběhnutý vzor: vždy útočí v skupinách zbaběle mnozí proti jednomu. Jako vrány. Žádní orli mezi nimi nejsou. Hodnoty a chování k druhým se nezmění ani tehdy, když někdo opustí svou zemi a kdekdy ani u potomků 2., 3. a dalších generací.

Útok v Kongsbergu ukázal, že náboženství není jako pohnutka a hnací síla bezpředmětná, nýbrž je třeba ho vést v patrnosti jako potenciální hrozbu, a to v Norsku, podobně jako v mnoha dalších evropských zemích. Předmětný útok nebyl v Norsku zdaleka prvním tak, jak byl vyvoláván dojem, že byl. V severské zemi, podobně jako v těch dalších došlo k četným útokům muslimů na nemuslimy, aniž se o tom masmédia specificky zmiňovala, a to i proto, že vždy šlo o 1 – 3 oběti a ne desítky a pár stovek tak, jako v dalších zemích po Evropě i mimo ni. K tomu je ovšem třeba přičíst všechny ty, kteří jezdili do muslimského světa bojovat za Islámský stát a další extrémisty a financovali je z Norska. Ještě zbývá, aby zástupci mešit odsuzovali ohavný čin proto, aby dávali najevo, že jim jde prostřednictvím masmédiím stejně tolik o muslimský teror jako o ten politicky extremistický. Anebo aby Norové stejně jako tenkrát před více než deseti lety vytvářeli průvody s růžemi a zapalovali svíčky.

Mezitím si stihly všechny hlavní zpravodajské servery uzavřít možnost čtenářům komentovat pod články k tématu předmětného útoku. To údajně proto, že bylo několik osob předčasně mylně označováno za pachatelé a jejich jména se stihla šířit po sociálních sítích a dokonce v zahraničních masmédiích. Místo, aby vedli diskuse, tak raději útočí či ze svých médií vylučují a snaží se tím umlčovat posly, to je jejich příspěvek k osvícené demokracii. Ani jim nejde o vědomosti o islámu. Vždy se ptám, jaké knihy o islámu, proroku Mohamedovi a muslimech kdo četl a výsledek bývá neutěšený, otřesný. Novináři ani politici ani běžný nemuslim nejsou ohledně tohoto tématu zrovna sečtelí. Drtivá většina je pouhým dotazem na toto natolik zaskočena, že to zůstane u toho, že nemají slov.Nevědomost je jejich odpovědí na pravdu, jenže nevědomost neomlouvá, a hlavně ne v době, kdy Islám v Norsku a velké části Evropě nabývá na síle, jakou nikdy před tím neměl.

Ovšem se najdou i tací, jež se nerozpakují ve svých komentářích zmiňovat pro ostatní „nezminitelného“ Breivika. Ač byl podle mnohých politicky neuvědomělý, norská masmédia dosud vždy dělala velkou pointu z toho, kam dle jejich soudu patřil Breivik politicky a snažila se ho škatulkovat tím, že vrhala vinu za útoky na konkrétní stranu a její rétoriku. Současně má řada komentujících za to, že nazývat věci pravými jmény, na čemž strana preferenčně vydělávala a na čím si stavěla svou identitu, rozhojní skepsi až nenávist vůči muslimům, přitom opakem může být pravdou: umlčování statisticky doložených, objektivních faktů o islámu a muslimech a temných následcích pro Norsko rozohní i jinak střídmé a rozvážné Nory a přiživuje dystopickou paranoiu radikalizovaných na obou stran.

Dalším společným jmenovatelem mnoha útoků bylo selhání psychiatrie, ovšem prý nejde tím omlouvat ani jako jedním z následků uzávěry Norska během koronaobdobí. Pro některé se z moralizující hyperkorektnosti takřka stalo koníčkem omlouvat, bagatelizovat, zlehčovat a znevažovat: ve výsledku jde o zbavování viny skutečných viníků, a dokonce ospravedlňování útoků na západní společnosti a kultury proto, že prý toho chudým, neosvíceným, nepochopeným lidem Středního východu a severní Afriky dlužíme moc a moc, tolik, že i kdybychom se rozkrájeli, tak by to stejně nikdy nestačilo a je na místě, abychom kvůli tomu obětovali své bezpečí, pohodlí, blahobyt.

Někdy, anebo povětšinou, je příčinou útoků souhra více i nesourodých činitelů. Na některé „zralé na blázinec“ se nikdy nepřijde, další se odmítají nechat vyšetřovat a léčit, další neprospívá vyšetřování a léčba a k tomu je řada případů „na vážkách“. Některé případy se schovávají mezi „zbožnými“, kde může být výstřední chování snáze přijímáno jako „akceptovatelné“.

Ani v Norsku nikdo není navždy v zaručeném bezpečí a čím nesourodější a roztříštěnější země bude, tím se ono nebezpečí posune stále blíže. Jonas Gahr Støre, nastupující premiér, který zrovna v těchto dnech střídá Ernu Solbergovou, dosavadní premiérku, se nechal slyšet, že i včerejší útok patří ke všednímu dni. Mnozí si to vykládají tak, jako kdyby šlo o jev, na který si mají Norové zvyknout tak, jako si na něj „museli“ zvyknout a trpět Francouzi, Němci, Britové a další. Toto je jen začátek, předehra, to hlavní nás teprve čeká. Neboť na pilu se tlačí ze všech stran: chtějí odstranit základ i obvodové zdi a přitom doufají, že zůstane střecha.

• Yngvar Brenna