14.11.2019
Kategorie: Společnost

Teror univerzálního dobra

Sdílejte článek:

LIBOR ČÍHAL

30 let po revoluci, která aby se vůbec revolucí mohla pojmenovat, musí být sametová, v novinách a televizích se srovnává to, co bylo tenkrát a co máme dnes. Tenkrát jen milion lidí k moři, dnes pět milionů, tenkrát tolik aut na hlavu, dnes zase tolik atd. Poslední žijící členové ústředního výboru asi litují, že v 1970 je nenapadlo halasně srovnávat, co bylo na regálech v 1940, resp. kolik lidí vyjelo k moři.

Normálně myslící Čech musí mít za to, že před třiceti lety se cítil stejně mizerně jako dneska ráno. Velké plus minulého období, ta úžasná chvíle v deset večer v Dlouhé nebo Široké a u Štiky téměř nikdo a za Týnem pusto prázdno, Meyrink psal o zcela výjimečné poloze Prahy i mezi historickými městy, její atmosféra a duch. Dnes nehorázný kýč, centrum bez obyvatel, nadnárodní liberální spekulace a nové stavby hrůza sama. V srovnávacích statistikách se přece jenom dá vyčíst velká perverze bývalé epochy, a kterou částečně doba eliminovala, pokud je pravdivý počet tehdejších potratů 110 tisíc. Dnešní doba si to vynahradí demografickým propadem na pokraji národního vymírání.
.
Zmizel typ svobody regulovaný státní bezpečností, kde sice člověk mohl praktikovat základní lidské právo proklamované francouzskou revolucí, tj. svobodu názoru, ale musel se smířit s tím, že toto právo bude nejspíš praktikovat v base nebo v nejlepším někde na stavbě. Kulturní evoluce neumožňuje srovnat tato dvě časově posunutá období. V citlivé otázce, jako je svoboda, je třeba hledat odpověď u lidí, kteří se tím zabývají ne teoreticky, to i němečtí filozofové se domnívali, že člověk je velmi svobodný pod Hitlerem, marxisté totéž soudili o Stalinovi. Je třeba naslouchat souzením praktiků, kteří mají odvahu stále o tento prostor bojovat, a silným hlasem v Evropě, který vnáší do problému jasno, je Vera Lengsfeldová. Disidentka v NDR, pak poslankyně CDU a dnes opět disidentka v evropskounijní totalitě maskující se za svobodu.
.
Jeden aspekt tehdejší nesvobody byl tenkrát spojen s demagogií dobra stejně jako dnes, a tento nebezpečný aspekt se v osmdesátých letech úplně vytratil. Režim řadu let intoxikoval populaci o velkém dobru internacionální solidarity s trpícími národy na planetě, utrpení budou zbaveni až vítězstvím socialismu, popř. lokální komunistické strany, ke kterému jim solidarita dopomůže. V jistém období být nesolidární s trpícími národy, popř. s internacionálním bojem komunistických stran, znamenalo největší zločin doby. Stejně jako dnes. Režim častoval antiinternacionalisty nejhoršími termíny včetně rasismu a fašismu.
.
Při srovnání epoch, když už to má být, pak v osmdesátých letech jsme byli svobodni od teroru univerzálního dobra. Dokonce Lubomír Štrougal píše ve svých pamětech, že s Gustávem Husákem řadu let žádali sovětské lídry (včetně Gorbačova), aby nás ušetřili finančního příspěvku na internacionální solidaritu, který dost zatěžoval státní kasu, nereagovali včetně Gorbačova.
.
A vůbec jakoby šlo jen o žvanec. Ve fantazii současných poněkud chabých elit figuruje jen to. Existuje něco jako národní intuice nebo podvědomí i o svobodě. A v jeho chápání se minulá pokroková internacionální solidarita vyjevovala stejně odporně a nebezpečně jako ta dnešní pokroková solidární lidskost s masovou imigrací. Pokud budeme pozorně analyzovat tento aspekt nesvobody až teroru, pak pravděpodobně evropskounijní dnešek znamená větší dávku teroru.
.
Svoboda člověka je v protikladu s programovanou perspektivou celkem rychlé národní smrti a eliminace historického státu. Solidarita může mít charakter pouze individuální charity založené na individuální morálce. Zákon musí vycházet z regulí demokratického státu, ne z politických přání všeobjímající solidarity, pak jde o podvod, který vede k zotročení individua, k negaci svobody. Takto to národní intuice chápe, zachování národní identity ve všech aspektech je soklem svobody. Národ svobodně, ze své vůle integroval židovská ghetta, do jisté míry docházelo k mísení s německým živlem, ale vždycky šlo o přirozenou vůli a přání všech stran.
.
Je prvkem nesvobody a teroru nutit národ, aby přijal kvóty lidí, kteří jeho hodnoty nenávidí a negují. Pouhá ústavní konformita k evropskounijní elitou fixovaným normám bez národní historické podmíněnosti nevede ke svobodě, ale nastoluje teror. Simone Weilová ve svém testamentu „mít kořeny, je nejdůležitější a nejméně známou potřebou lidské duše“ (a svobody).

Jakoby jen to …

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 4,85 out of 5)
Loading...