21.9.2013
Kategorie: Společnost

Solidarita s nožem na krku

Sdílejte článek:

OD: VILÉM BARÁK 21|09|2013

Solidarita znamená dobrovolné porozumění, soudržnost, podpora. Nejsilněji působí uvnitř rodiny, ale pociťujeme ji i vůči dalším členům společnosti. Hledat souvislosti mezi solidaritou a vládním přerozdělováním je ale naprosto pomatené. Všechno, co politici tak blahosklonně rozdávají, musí být lidem prostřednictvím daní napřed sebráno. Slib poskytnutí léků zdarma nebo zvýšení příspěvku na bydlení je vlastně podněcováním ke krádeži, pravda, kryté zákonem. Stát nikdy neměl a nemá žádné vlastní, natož čisté peníze, snad s výjimkou těch, co si sám tiskne (falšuje). Může se nanejvýš “chlubit” dluhy a majetkem získaným v dlouhé historii tzv. pozemkových reforem (vyvlastňování šlechty a tzv. velkostatkářů), znárodňování hutí, dolů, bank i živnostníků, konfiskací a perzekucí, např. Židů a Němců. Vše co se privatizuje, bylo dříve ukradeno.

 

[ad#hornisiroka]

 

Skutečná solidarita odehrávající se mimo totální kontrolu státu je všem socialistům trnem v oku. Nerozpakují se rozbíjet rodinné vazby porodným, přídavky na děti, sociálními dávkami nebo pohřebným. Štědrá ruka “státu” vede obecně k tomu, že přestáváme být schopni obdarovávat. Stále častěji si říkáme:”Když platím tolik daní, ať se stát postará”. Na druhé straně se štítíme přijímat dobrodiní od jiných lidí. Nevím proč. Vždyť požadavek na dětské přídavky či jiné dávky vznesený v televizi, novinách nebo v korespondence s poslanci je pouze pohodlnější způsob žebroty, než vysedávání na kostelních schodech.

 

Státní “solidarita” a sociální smír se staly novým náboženstvím, jejímž prostřednictvím politici manipulují s veřejností a skrze něž vládnou. Tato “učení” má svá dogmata (o rovnosti, o škodlivosti zisku, o nelidskosti kapitalismu, o morální nadřazenosti kolektivismu), proroky, svaté, Desatero v dnes již skoro naplněném Komunistickém manifestu, ale i kacíře (odpůrce totality, libertariány). Žádný normální člověk nespatřuje problém v tom, být solidární se skutečně hendikepovanými a nemohoucími. Nechápe ale, proč jsou jeho peníze, bez jeho souhlasu zneužívány k podpoře líných a neschopných, ať již to jsou lidé nebo firmy. Každý také má vlastní priority a měřítka potřebnosti. Jeden podporuje Armádu spásy, jiný by nejraději pomáhal církevní charitě a někdo, zcela legitimně nehodlá platit na nikoho, nebo pouze na svoji rodinu.

 

Dobře si všimněme, jak chápou slovo solidarita politici, bohatí levicoví “intelektuálové” a voliči rovnostářských partají. Vždy chtějí rozhazovat z cizího (ať platí ostatní), nikoliv ze svého. O přerozdělování nejvíce hovoří právě politici, společenská kasta, která žádné daně neplatí a jsou stejně jako úředníci jejich čistými spotřebiteli. Kdyby tito “spasitelé” opravdu věřili v to, co hlásají, rozdali by již dávno veškerý svůj majetek bezdomovcům, žebrákům, Zetoru, Nové Huti, zemědělcům, bankám atd. Protože nic takového neudělali, nemají vůbec žádné právo se pokrytecky dožadovat nápravy sociálních rozdílů. I kdyby však začali bydlet na lavičce Hlavního nádraží, lidi s jiným názorem to vůbec nemusí zajímat.

 

 

Tzv. solidarita má být nástrojem pro udržení tzv. sociálního smíru. Jak už toto slovní spojení napovídá, jedná se o vztah vydíraného a vydírajícího. Zcela jasně se přiznává nebezpečí, že pokud méně úspěšná, chudší a závistivá většina nedostane “chléb a hry”, zaútočí na bohaté. Namísto toho, aby stát a jeho represivní složky zajišťoval nedotknutelnost majetku, pomáhá ještě vybírat výpalné. Zloděj se zbraní v ruce bere majetek zpravidla bohatším (vyrovnává sociální rozdíly) a také často u soudu prohlašuje, že měl hlad a děcka potřebuji jíst. Socialista neriskuje ani to číhání v tmavém průjezdu a na vzpurného daňového poplatníka pošle aparát berních úředníků, exekutorů, policistů a soudců, který sama oběť musí zaplatit.

 

Hlasatelé sociální rovnosti ignorují fakt, že mít “většinu”, moc a přesvědčení o morální převaze svých myšlenek, neznamená mít zároveň pravdu a právo někoho nutit k “solidaritě”. Co na tom, že vznikají majetkové nerovnosti a bohatší jsou ještě bohatší. Ať někdo létá ve vrtulníku a jezdí v pěti Jaguárech. Prosperitu společnosti, a to i pro chudé, nevytváří přerozdělování, ale práce, píle a ochota riskovat.

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJ: Vilém Barák

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...