Semknout se? Ne. Řídit se rozumem

Jak nás informoval mj. server iDnes, Ministerstvo vnitra (MV) představilo čerstvou analýzu „dezinformačních a manipulativně-propagandistických narativů“ na vybraných českých názorových a informačních webech a vybraných facebookových stránkách. Nelichotivě z ní, podle zprávy MV, dokonce jako „podporovatelé Ruska“, vycházejí politici hnutí SPD. Pohleďme tedy přímo do materiálu, který vyprodukovalo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám jako věcně příslušný odbor MV.

Předmětem zprávy je výskyt tzv. narativů (tedy vyprávěnek, legend, nepravd) obsažených ve sledovaných webech a sděleních na sociálních sítích. Odborníci na pravdu z budovy MV tyto „narativy“ kategorizovali takto:

1. NATO/Západ je agresor/provokuje a Rusko se jen brání,
2. vláda ČR/čeští politici podporou Ukrajiny/USA zatahují zemi do války,
3. Ukrajina Rusko provokuje/připravuje útok na Donbas,
4. postoj Západu vůči situaci/Rusku není jednotný,
5. proč by Rusko na Ukrajinu útočilo, nic by tím nezískalo.

To zaslouží komentáře.

1.„NATO provokuje a Rusko se brání“. Když si přečteme mediální výstupy většiny amerických a mnoha evropských médií, stále narážíme na věty typu „Rusko se připravuje na válku s Ukrajinou“. V čem tkví ta „příprava“? V rozmístění ruských vojenských sil na ruském území. Co dělá druhá strana? Rozmísťuje své vojsko a techniku na území třetích států – Slovenska, Pobaltí, Polska. A jistě vbrzku lze dle sdělení vrcholných amerických politických elit (včetně presidenta Bidena) očekávat vstup americké armády (třeba pod hlavičkou NATO, avšak to je v rozporu s Washingtonskou smlouvou, jíž bylo NATO založeno) na území Ukrajiny. Zatím tam působí nejasné množství „poradců“. Připomíná to rok 1962, kdy USA přemístily do Vietnamu cca 14 tisíc tzv. poradců (to bylo ještě za Kennedyho). Následnou válku proti Vietnamu vedl již Lyndon Johnson. Záminkou byl údajný útok vietnamských sil na americké lodě kotvící v Tonkinském zálivu. Poučme se z historie: 2. srpna 1964 americký torpédoborec USS Maddox (DD-731) s podporou letectva zaútočil na tři hlídkující severovietnamské torpédovými čluny, přičemž jeden byl potopen a jeden těžce poškozen. Druhý střet se měl odehrát o dva dny později 4. srpna, kdy měly údajně severovietnamské lodi bez příčiny zaútočit na americká plavidla v mezinárodních vodách Tonkinského zálivu, což bylo záminkou k rozpoutání americké agrese ve Vietnamu. Až v roce 2005, kdy došlo k odtajnění materiálů Národního bezpečnostního úřadu, vyšlo najevo, že druhý střet se velmi pravděpodobně vůbec neodehrál a severovietnamské námořnictvo 4. srpna na americké lodě nezaútočilo. Ve zprávě je doslova uvedeno: „Není to tak, že by se tu noc odehrál jiný příběh; v tu noc neproběhl žádný útok. … Po pravdě, hanojské námořnictvo tu noc nepodniklo nic, ale zabývalo se záchranou dvou člunů poškozených 2. srpna.“ Johnson po létech přiznal, že šlo o inscenovanou provokaci. Doslova řekl: „Pokud vím, tam se střílelo jen na velryby“. Nepřipomíná vám to něco?

2. „Česká vláda zatahuje zemi do války“. Ovšemže, protože nás k tomu – kromě prozápadní servility některých koaličních a vládních politiků – nutí smluvní závazky vůči USA a NATO. Rozpoutá-li válku Amerika, jsme v ní až po uši. Je ovšem zvláštní, že jiný člen NATO – Maďarsko – se k ničemu podobnému nechystá. Takže to asi nebude tak úplně nevyhnutelné. Německo a Francie také zdrženlivě mlčí,

3, „Ukrajina připravuje útok na Donbas“. Nesmysl. Oficiální ukrajinská místa jsou vojensky přítomna na Donbase nejpozději od roku 2015. Naopak teď ukrajinská vláda stáhla z parlamentu provokativní návrh zákona o revizi situace na Krymu a na Donbase. Dokonce i ukrajinský prezident Zelenskij byl v rozhovoru s JoeBidenem podstatně zdrženlivější než americký prezident. Navíc Rusko opakovaně opakuje, naposledy ústy ministra Lavrova, že se do války rozhodně nechystá, nemá na ní žádný zájem a chce hledat rozumné a smírné řešeni kolize s Ukrajinou. Tento narativ tedy MV přisuzuje svým „kádrovancům“ mylně. Kdo se situací zabývá, vše výše řečené ví, ale z podkladu MV čouhá jen pustá nevěcná propaganda.

4. „Postoj Západu vůči Rusku není jednotný“. Ano, to lze jen znovu a znovu opakovat a šermovat s příklady. Německý viceadmirál Kay-Achim Schönbach prohlásil při své návštěvě Indie toto: „To, co opravdu (Putin) chce, je respekt. A proboha, prokázat někomu úctu je levné, dokonce bez nákladů… Je snadné dát mu úctu, kterou vyžaduje – a pravděpodobně si ji také zaslouží.“ A dodal ještě na téma Krymu: „Poloostrov Krym je pryč. To je fakt.“ Německá vláda jej donutila rezignovat a potupně svá slova odvolat. Až to připomnělo stejně potupná „přiznání“ před prokurátorem Urválkem v politických procesech počátkem 50. let. A další příklad. MV jako nepravdivý narativ uvádí toto: „Rusové Krym stejně nevrátí a protiruské sankce nám jen škodí,přiznal místopředseda vlády SR Sulík.“ To byl titulek údajně fakeového článku. Doslova řekl Robert Sulík toto: „Země mají mezi sebou obchodovat. A některé naše exportéry to postihlo. Sankce tak páchají jenom škody a Rusové Krym tak jako tak nevrátí. Je třeba se dívat dopředu a je třeba budovat vztahy.“ Někdo z MV by měl vysvětlit, v čem jsou například tyto dvě záležitosti nepravdivým narativem a v čem odporují faktům.

A konečně

5. „Proč by Rusko útokem na Ukrajinu nic nezískalo“? Odpověď je prostá: Ukrajina je především skoro 45 milionů lidí žijících na obrovském území, většina na pokraji nezměrné nouze a chudoby, do níž je uvrhla (ne)vláda oligarchů, vylupujících veškeré bohatství země, Země, která je dnes rájem korupce, o níž se snad nesní ani orientálním panovníkům. Kdyby Rusko zaútočilo, rozpoutalo by světový konflikt, a dobře to ví. Tento konflikt by těžce postihl i samotné Rusko, a to Putin přirozeně nemůže chtít. Ale stejně přirozeně nechce, aby si o něj různí Bidenové čistili boty. Úvaha o rozmístění ruských jaderných hlavic ve Venezuele není pohrůžkou, ale odpovědí na vojenské bubnování ze strany USA. Trochu to připomíná kubánské události roku 1962. Sovětský svaz tehdy umístil na Kubu své rakety jako odpověď na předchozí rozmístění amerických raket v Turecku. Tehdy nešlo jednak jinak, než dohodou. Jenže Biden není Kennedy.

Tolik jasné argumenty v odpověď na analýzu MV. Není ji však možné brát na lehkou váhu jen proto, že lze snadno prokázat její lživost a neopodstatněnost. Je totiž dalším krokem v soustavném zužování občanských svobod, které je dnes největší hrozbou nejen v naší zemi. Co se totiž v relativně nedávných časech událo a aktuálně děje?

1. Roste počet příkladů sledování a pronásledování názorových a politických oponentů, jejich vyhánění z veřejného prostoru a ostrakizace.

2. Jde o trestní stíhání za verbální a písemné projevy i jiné šikanózní praktiky – například již odsouzený Michal Kraft, trestně stíhaný bývalý poslanec SPD Miloslav Rozner, vyšetřovaná poslankyně SPD Karla Maříková, jejíž trestní stíhání je pouze po dobu výkonu poslaneckého mandátu pozastaveno, trestně stíhanýa odsouzený Ivan Kratochvíl.

3. Stupňuje se cenzura, zejména na sociálních sítích – pod egidou a kontrolou Evropské komise a eurokomisařky Věry Jourové.

4. Sílí státní boj represivního typu proti vnitřnímu nepříteli, a to už i v institucionalizované podobě.

5. Ministerstvo vnitra řídí a organizuje síť a strukturu, jejímž cílem je získávání informací z veřejných i soukromých zdrojů a tzv. odhalování fakenews a dezinformací.Lze předpokládat, že jde o rozsáhlou agenturu spolupracovníků placených z veřejných prostředků, která je z hlediska státního rozpočtu a organizační struktury ministerstva vnitra skryta před kontrolou politické opozice i před veřejností. Je typickým rysem dnešní „politicky korektní doby“, že se toto úsilí státních orgánů kryje frázemi o hybridních hrozbách. Kdo je aspoň trochu při smyslech, jasně vidí, že nejde o nic jiného (rozuměl menšího), než o úřad pro boj s vnitřním nepřítelem a obdobu orwellovské ideopolicie.

Drtivý argument těmto obavám dal na schůzi poslanecké sněmovny Pirát Jakub Michálek 27. ledna (ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=hHUxU_SUp7M). Michálek se ve své ostré filipice proti předsedovi SPD T.Okamurovi ukázal jako samozvaný fanatický cenzor, který se cítí být oprávněn poroučet jiným poslancům, ve všech právech sice rovným jemu (avšak, jak víme od Orwella, „všechna prasata jsou si rovna, avšak některá jsou si rovnější“), o čem smí a nesmí v Parlamentu mluvit, případně jak dlouze to smí a nesmí činit. Mezi „zakázaná témata“ parlamentních diskuzí tak patří například utajovaná sponzorská kauza STAN nebo postoj vlády k ukrajinské krizi, která koaliční poslanci vytrvale vetují. Dokonce vyzýval v té souvislosti, abychom se „všichni semkli“. Ano, to také známe: Proletáři všech zemí, spojte se. Jenomže rok 1948 už byl, pane Michálku.

Rozkošně komické vystoupení pana Michálka, okořeněné přirovnáním práce poslanců k polosvětu „luxusních společnic“ (jak sebekritické, že) ovšem vyústilo v drtivý hlasovací stroj pětikoaličníků, kteří následně sborem uvedená nežádoucí témata shodili ze stolu., O tom, co je pro koalici citlivé, se prostě v naší sněmovně jednat nebude. A tečka.

Suma sumárum: řítíme se do naprosto nepřehledné doby plné skrytých hrozeb, strašení, nátlaku, cenzury, vyhánění z práce kvůli názorům – to není narativ, to se běžně děje a lze to ukázat na příkladech, šikana dětí ostrakizovaných „nepřátel“ ve školách – i to se děje pod záminkou toho, že se přece „musíme semknout“. Já prohlašuji: Nemusíme. Jediné, co musíme, je řídit se rozumem. Rozum se však dnes u našich liberálních demokratů nenosí.