Rozsudek vrchního soudu nad Babišem je systémově vadný

Ze zákonné úpravy plyne, že rozhodování o vině za trestný čin je dvojinstančním soudním řízením ve fázi před nabytím právní moci rozhodnutí o vině, pakliže jedna ze stran využije možnost řádného opravného prostředku – odvolání. Tím je tato zásada chráněna i ústavně. Ústava sice nestanoví, že trestní soudní řízení musí být víceinstanční, ale pokud tak stanoví trestní řád, je chráněno toto pravidlo ústavní normou o vázanosti státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a dále, že soud postupuje podle stanoveného postupu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž se především myslí postup stanovený zákonem. Dvojinstačnost soudního řízení ve prospěch lidí pak chrání i mezinárodní závazek dle čl. 2 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která má přednost před zákonem.

Princip nejméně dvojinstančnosti trestního soudnictví je jedním z formálních nástrojů snahy v evropském právu nastavit trestní proces tak, aby byla snížena možnost zneužití státní moci i justičního omylu. V trestním právu má věcně nesprávné či jinak řečeno nespravedlivé rozhodnutí státu závažné důsledky pro život dotčeného člověka. Může být odsouzen k odnětí svobody na mnoho let, což radikálně rozvrátí jeho život. Při zjištění chyby žádná finanční náhrada a omluva státu nemůže napravit tyto zničené hodnoty.

Proto se v evropské právní kultuře vyvinuly požadavky na trestní proces vycházející z přístupu, že je lepší pustit více vinných než nespravedlivě odsoudit jednoho nevinného. Toto vnímání omezenosti moci státu a preference ochrany hodnost jedince je součástí hodnotové orientace evropské civilizace. Protože si stát nemůže být jist, zda nepáchá justiční křivdu, raději postupuje tak, aby toto riziko omezil i za cenu toho, že část pachatelů trestné činnosti díky tomuto přístupu státu zůstane nepotrestána. Tento hodnotový postup byl motivem pro zakotvení dvojinstančnosti soudního trestního řízení v našem právu i v rámci mezinárodních smluvních závazků.

V právu často dochází k rozdílnému hodnocení formálního a materiálního naplnění právních norem, přičemž tyto přístupy mohou vést k odlišným závěrům. Pokud má být dvojinstančnost skutečnou zárukou ochrany před justiční křivdou, pak je motivována tím, že dva soudy mají dojít ke shodnému přesvědčení, že obžalovaný je pachatelem trestného činu a že skutek je trestným činem. Přesvědčení jednoho soudu nestačí. Aby však mohla být materiálně zajištěna tato záruka proti justiční křivdě, musí oba soudy dojít ke shodnému výsledku svobodně a nezávisle. Pakliže si odvolací soud jako soud druhé instance vynucuje určitý výrok soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného, je porušena zásada dvojinstančnosti z hlediska materiálního pohledu na věc. Formálně sice zůstává řízení dvojinstanční, ale odvolací soud zbavuje prvostupňový soud svobodného uvážení. Někdy i cestou změny soudce si vynucuje uznání viny nalézacím soudem. Tím se však materiálně stává řízení jednoinstančním soudním řízením, byť formálně zůstává dvojinstančním.

Zvláště při zproštění obžaloby nalézacím soudem nemá odvolací soud jinou možnost než si vynutit změnu rozhodnutí nalézacího soudu, protože odvolací soud sám nemůže uznat vinu. Ovšem to, že odvolací soud nemůže uznat vinu obžalovaného sám, je rozhodnutí zákonodárce. Jako takové musí být respektováno a odvolací soud, který si vynucuje svůj názor vůči soudu prvního stupně, narušuje tuto vůli zákonodárce a snaží si uzurpovat působnost, kterou nemá.

Instanční posloupnost v soudním řízení se radikálně odlišuje od hierarchického vnímání nadřízenosti a podřízenosti v armádě či jiných přísně hierarchicky uspořádaných institucích, kde se rozhoduje formou závazného rozkazu. Nalézací soud však není podřízenou jednotkou odvolacího soudu při svobodném zvažování důkazů. Proto je nutné odmítnout a prohlásit za ústavně nekonformní takový výklad trestního řádu, který odvolací soud formou změny soudce a nařízeným hodnocením důkazů fakticky využívá k autoritativnímu stanovení či i jen návodnému podnětu nalézacímu soudu, jak věc rozhodnout. Přitom je nutné zachovávat presumpci nevinny a nutnost shody na vině mezi nalézacím a odvolacím soudem. Tedy odvolací soud může někoho v rozporu s názorem nalézacího soudu zprostit obžaloby, ale nemůže sám někoho v rozporu s názorem nalézacího soudu uznat vinným. Takovou pravomoc nemá a nemůže si ji ani vynucovat nátlakem na nalézací soud.

Protokol č. 7 k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách sice umožňuje uznat někoho vinným v rámci odvolání i u odvolacího soudu, ale v případě střetu mezinárodní smlouvy a zákona se pravidlo přednosti mezinárodní smlouvy užije v oblasti lidských práv a základních svobod, pokud je pro osoby výhodnější. Pakliže je výhodnější vnitrostátní zákon, použije se zákon. Smluvní mezinárodní úroveň práv a svobod lidí je minimem, stát však může uznat a zabezpečit více práv a základních svobod. Jestliže náš trestní řád neumožňuje, aby odvolací soud sám někoho uznal vinným, pakliže tak neučinil nalézací soud,[1] je nutné toto pravidlo jako rozhodnutí zákonodárce respektovat a odvolací soud si nemůže vynucovat využíváním všelijakých procesních postupů fakticky uznání obžalovaného vinným, když tak neučinil nalézací soud. Pakliže by zákonodárce chtěl, aby mohl nadřízený odvolací soud uznat obžalovaného vinným v rozporu s rozhodnutím nalézacího soudu, pak by to v trestním řádu výslovně uznal.

Vrchního soud v Praze již měl z ostudy kabát vynucováním odsouzení

Přitom Vrchní soud v Praze již proslul hrůzným příkladem vynucování odsouzení vůči soudu první instance v případě Tempel. Robert Tempel byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu na doživotí. Tvrdí, že ji nespáchal. Zastal se jej Evropský soud pro lidská práva,[2] který přinutil náš Ústavní soud, aby zrušil odsuzující rozsudek. I při ukládání doživotí může dojít k justičnímu omylu. Ve věznicích jsou nevinní. Jen nevíme, kdo. Tempel není svatoušek. Ovšem i nesvatí mají právo na právo. Ke zprošťujícímu rozsudku musí dojít, když obžalovaný čin nespáchal, ale i když jsou pochybnosti o vině. Nevíme, jak to bylo.

Tempela Krajský soud v Plzni zprostil obžaloby. Opak chtěl odvolací Vrchní soud v Praze. Protože nemohl Tempela uznat vinným sám, nutil k tomu krajský soud. A tak nařídil výměnu soudců. Když ani to nepomohlo, odebral věc plzeňskému soudu a přidělil ji do Prahy, kde dosáhl svého. To je popření práva na zákonného soudce. Že před tím Ústavní soud původně zavřel oči, je ostuda.

Přitom Ústavní soud proti takovému jednání odvolacího soudu dříve zasáhl, když zakročil proti snaze Vrchního soudu v Praze vynucovat si po Krajském soudu v Hradci Králové odsouzení Lukáše Nečesaného za pokus vraždy.[3] Ale v případě Jany Nečasové Nagyové však před touto špatnou praxí opět zavřel oči, když ji obvodní soud zprostil viny a odsouzení si vynutil až za cenu změny soudkyně odvolací Městský soud v Praze.[4] Ústavní soud zde šel na ruku státnímu zastupitelství a uplatnil heslo: „Komu chceme, pomůžeme. Komu nechcem, nemůžeme.“.

Teprve až na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud obnovil řízení o ústavní stížnosti R. Templa a zrušil předchozí odsuzující rozhodnutí a vrátil věc zpátky Krajskému soudu v Plzni, který svobodně opět rozhodl tak, že Templa obžaloby zprostil. Vrcholem kauzy Tempel bylo, že po zrušení doživotního trestu, kde si ve vězení odseděl asi 20 let a kdy ožil rozsudek Krajského soudu v Plzni, který jej zprostil obžaloby, nebyl propuštěn z vězení. Prý si měl odsedět asi rok za starý podmínečný trest, který mu byl změněn na nepodmíněný. Na zásah Ústavního soudu byl však Templ propuštěn.[5] Rozhodnutí v kauze Tempel je nejostudnější rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a ukázka kam vede popření svobody rozhodování nalézacího soudu první instance o vině a trestu.

[1] § 259 odst. 5 trestního řádu č. 141/1961 Sb.

[2] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 25. 6. 2020, 44151/12 (Robert Tempel), https://www.trestonline.cz/judikatura/evropskeho-soudu-pro-lidska-prava/rozsudek-evropskeho-soudu-pro-lidska-prava-ve-veci-tempel-proti-cr/.

[3] Nález Ústavního soudu z 5. 2. 2018, IV.ÚS 4091/18.

[4] Nález Ústavního soudu z 14. 3. 2017, I.ÚS 564/17.

[5] Nález Ústavního soudu ze 7. 10. 2021, II.ÚS 2148/21.