Romové a ti druzí

[ad#textova1]

Při čtení tohoto textu („Pákistánská menšina v Anglii si stěžuje na tu romskou“) jsem si vzpomněl na jednu zkušenost z 80. let – a na jeden svůj omyl.

Přibližně v polovině osmé dekády pracovaly v západočeských městech desítky, spíše stovky Kubánců. Mladí muži a ženy, barvou kůže běloši, černoši, míšenci, lidé asijského původu. Pestrý mix ras.

Byli to lidé svým způsobem exotičtí. Zajímali mě. Jak žijí, jak se chovají – kromě jiného byli jedinečnými učiteli španělské výslovnosti. Než jsem se přestěhoval jinam, kde se nevyskytovali, pravidelně jsem mezi ně chodil. Stali jsme se přáteli. Spíše s dívkami, chlapci se na ubytovně, kterou jsem navštěvoval, příliš nevyskytovali. Žili ve vzdálenější části města.

Po sametové revoluci se vrátili domů a moje „kubánská“ epizoda skončila.

Bylo mezi nimi hodně „nebělochů“ („nebělošek“). Proto jsem si myslel, že budou mít „etnicky“ blíž k českým Romům. Že se s nimi spřátelí a budou si rozumět – už kvůli podobné barvě kůže. Soudil jsem, že kdybychom my žili několik let v zemích, kde sice převažují obyvatelé tmavé barvy pleti, ale zastoupena je i bílá rasa, že bychom si s místními bělochy také relativně dobře rozuměli.

Byl to jeden z mých omylů, jichž jsem se v životě dopustil. Tedy pokud jde o vztah Kubánců tmavé pleti s Romy. Když jsem hostům z Karibiku naznačil, že by se mohli s místními „gitanos“ (cikány) kontaktovat a udržovat přátelské vztahy, narazil jsem na jednoznačné odmítnutí.

¿Amistad con gitanos? De ninguna manera. Přátelství s cikány? V žádném případě.

Nechci z tohoto ojedinělého poznatku nic obecného vyvozovat, jen jsem si na něj vzpomněl. Byl jsem tehdy dost překvapen. A poučen.

Proč tehdy nenašli Kubánci vztah k Romům? Proč s nimi mají problematické soužití ve Spojeném království Pákistánci? Vím, jsou to politicky nekorektní otázky. Ale visí ve vzduchu – a tím, že si je zakážeme ze světa nezmizí.

[ad#pp-clanek-ctverec]