Proč nejsem feministkou

Proč nejsem feministkou

Začněme tím, co pro mne feminismus představuje: jsou to soudobé veřejné manifestace feministického aktivismu v médiích mainstreamových i vyhraněně progresivistických či přímo feministických. Feminismus třetí vlny. Jsou to články, které začínají slovy „nelze přesně změřit“ a pokračují tím, že držení dveří ženám je ve skutečnosti projevem šovinismu, kterým muži zakrývají své skutečně nadřazené postavení. Že je v odborných panelech málo žen. Gender pay gap. Toxická maskulinita. Skleněný strop. Objektivizace ženského těla. Manspreading. Mansplaining. Názvy většinou převzaté z angličtiny.

Nelze to přesně změřit, ale moje osobní zkušenost je tato: nedlouho po absolvování vysoké školy jsem řídila oddělení s ročním marketingovým rozpočtem 120 milionů korun. Plat jsem měla vyšší než většina mých mužských kolegů ve vedení firmy, a to z prostého důvodu: častěji mi volali headhunteři, aby mě přetáhli ke konkurenci, protože tehdy prostě byla poptávka po lidech s marketingovými zkušenostmi. Ještě vyšší plat měla naše finanční ředitelka, ze stejného důvodu.

Po několika letech jsem odešla na mateřskou dovolenou a do firmy už se nevrátila, abych dětem dala, co potřebují – lásku a péči. Začala jsem pracovat na volné noze a k tomu bez nějakých ambicí psát knihy. Pak jsem dostala nějaké literární ceny a začala dostávat pozvánky na literární festivaly, ke kulatým stolům a do porot; nevybavuji si, že bych tam někdy byla jako žena jediná, naopak si vzpomínám na několik příležitostí, kdy jsme na pódiu byly samé ženy. Z českých autorů/autorek jsem v loňském roce měla patrně nejvíc zahraničních výjezdů. Ve své práci jsem žádnou diskriminaci nezaznamenala, s výjimkou případu, kdy mi členové saúdskoarabské delegace na konferenci nepodali ruku, a jiného incidentu, kdy jsem při tlumočení musela stát tři metry za korejským ředitelem firmy.

Cizí muži mě neznásilňovali, neosahávali ani na mě nepořvávali vulgarity. Když běhám v parku, někdy mě cizí pánové z lavičky povzbuzují. Muži se ke mně chovali vždycky slušně a s respektem. Když jsme odjížděli z hor, byli to oni, kdo při blizardu připevňovali naše lyže na střechu auta, zatímco my děvčata už jsme seděla v teple auta.

Muži v mém okolí jsou maskulinní a mně se to líbí. Jsou galantní, nenechají mě nosit těžké věci a na chalupě většinou vydrží sekat dříví déle než já. Jejich toxicita se vyznačuje zejména tím, že na svém teritoriu trousí ponožky a bezděčně mi schovávají věci. Často se zapomenou a uvaří večeři nebo upečou dort. Doma uklízejí synové. Své tělo občas objektivizuji, protože mě to baví. Když potřebuji odjet na festival do zahraničí, manžel převezme péči o domácnost, zrovna jako to dělám já, když on jede na turné. Za volantem se střídáme, on moje řízení nechává bez komentáře, já mu občas musím poradit, ať si hodí blinkr.

Jsou to jen moje osobní zkušenosti a nelze z nich vyvozovat žádné obecné závěry. Protože k obecným závěrům je třeba statistika a daty podložený výzkum. Jako například tento čerstvý průzkum Expat Insider Survey, kde se Česká republika umístila na prvním místě žebříčku zemí, ve kterých se cizinkám v roce 2018 dobře pracovalo. Ano, ženy z jiných zemí jsou tu v práci nejspokojenější. (A ano, je to samozřejmě jen jedna fazeta ženské otázky, která o spoustě dalších věcí nevypovídá nic.)

Mám známou, kterou její manžel pálil cigaretami i žehličkou a po letech domácího násilí ji vycepoval k takové dochvilnosti, že na každou schůzku chodila o půl hodiny dřív. Měla jsem kolegyni, která čas od času přišla do práce s monoklem nebo podlitinami. To vypovídá spíše o tom, že si vzaly kretény, než o čemkoliv jiném.

Mám taky kamarády, kteří se roky vyrovnávají s traumatickým rozvodem, kdy je jejich bývalé ženy obvinily ze sexuálního násilí vůči nim nebo jejich dětem nebo je nechávaly sledovat soukromými detektivy, aby na ně našli nějaké kompro. Nebo soudu předkládaly několikastránkové vykonstruované elaboráty o partnerových údajných sexuálních úchylkách a praktikách.

Svinstvo není genderově specifické ani systémové.

Požadavky soudobého feminismu pro mě prostě postrádají osobní relevanci. Problémy, po jejichž řešení volá, považuji za vyřešené nebo vymyšlené. Problémy, které mě osobně pálí, ho zjevně nezajímají. Feminismus, k jakému bych se ráda přihlásila, je gesto Azam Jangrávíové v Íránu, která s vědomím, že ji čeká žalář, vylezla loni na ulici v Teheránu na transformátor a navzdory zákazu si sundala povinný hidžáb a zamávala s ním nad hlavou. „Udělala jsem to pro svou osmiletou dceru,“ řekla. „Nechci, aby Viana v Íránu vyrůstala ve stejných podmínkách jako já. Věděla jsem, co mě čeká, ale najednou jsem se cítila silná. Cítila jsem, že najednou nejsem jen to druhé pohlaví.“ Azam byla vyhozena z práce a odsouzena ke třem letům vězení.

Spolupracuji s humanitární organizací Shingala Azad, která v severním Iráku v oblasti Nineveh a v iráckém Kurdistánu pomáhá jezídům, kterým se podařilo přežít genocidu islamistů ISIS, v návratu do života. Jsou mezi nimi ženy a dívky, které se navrátily ze sexuálního otroctví (několik tisíc z nich ale to štěstí nemělo a o jejich existenci nemáme dosud žádné zprávy). Některé z nich celý den křičí. Jiné nemluví a zřejmě už nikdy nepromluví. Některé ženy se neobejdou bez operativních zákroků, protože jsou v důsledku systematického znásilňování tak zbědované, že nemohou vykonávat ani základní tělesné potřeby. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu. Každá jedna z nich potřebuje roky psychoterapie.

A není ani třeba chodit tak daleko. I v Evropě už dochází k dětským sňatkům, ženské obřízce praktikované v raném dětství (například se odhaduje, že jen v Británii tímto zákrokem prošlo 100 000 žen) či k povinnému zahalování a vraždám ze cti. Neslyším ale bohužel, že by se na obranu těchto žen a dětí ozval hlas nějaké známé feministky, média či organizace. Pokud někde s oběťmi či pro oběti pracují, pak velmi potichu. Dokonce ani když se nový předseda muslimské obce v Praze Leonid Kušnarenko vyjádřil doslova „Děvčata prostě musejí mít šátek, je to alfa a omega“, neslyšela jsem z feministického tábora, jindy tak pohotového a nesmlouvavého, když jim nějaký muž řekne, že s úsměvem jim to sluší lépe (co nám má muž co říkat, jak máme vypadat?!), jedinou námitku. Jako by západní feminismus končil tam, kde hrozí reálné nebezpečí.

Dokud bude feminismus místo pomoci potřebným mávat praporem ideologie, potud nebudu feministkou.

ZDROJ: Bianca Bellová