Primátor Hřib – jednička mezi nulami anebo obráceně?

Nejprve se zastavme u projektu úřednické čtvrti v Letňanech. Není to dle mého soudu žádná převratná novinka a má některá pozitiva. Stát by mohl některé budovy, v nichž doposud sedí ministerští úředníci, nabídnout Praze. Jsou to budovy často s památkovou ochranou a jejich využití pro jiné než úřednické týmy by se jistě našlo. Rozumím tomu, když primátor Zdeněk Hřib nechce v daném prostoru „úřednické ghetto“. I požadavky na kompenzace za uvolnění této části Prahy pro stát výměnou za vyřešení dopravní situace v této části města a výstavbu nemocnice nejsou příliš nadsazené. Ďábel je ale „v detailu“, což je i tento případ.

Dokončení obchvatu Prahy, který platí Ředitelství silnic a dálnic pomocí státního rozpočtu, je stále běh na dlouhou trať. Jeho severní strana by se měla začít stavět zřejmě během několika let a trasa obchvatu v této části Prahy byla předmětem docela „živých“ debat o tom, kudy povede přechod přes Vltavu. Městská část Prahy, kde most vede, a obyvatelé této části, nebyla dlouho schopná podat jasné stanovisko (podle vzoru „ne přes moji zahrádku“). Vůbec nelze vyloučit, že se tato otázka může v budoucnosti opět dostat do hry v čase, kdy již bude „hrozit“ zahájení stavby. Zaručila by se v tomto případě Praha (alias primátor Hřib), že Praha nebude dělat potíže a aktivně pomůže s případnými dalšími námitkami proti způsobu překonání Vltavy? O tom se jaksi nemluví. Hřib požaduje „záruky státu“, že se úřednická čtvrť začne stavět až po dokončení vnějšího obchvatu. Chápe to jako jednostrannou garanci státu, aniž by si uvědomoval možné souvislosti s pozicí Prahy v této záležitosti.

Vnitřní obchvat Prahy, na který Praha ústy Hřiba žádá peníze od státu, je také stavbou, která má své „mouchy“. Pokud si to Hřib představuje tak, že stát dá Praze bianco šek na 60 miliard a Praha s termínem otevření zbývající části vnitřního obchvatu dopadne podobně, jako v případě tunelu Blanka, je to opět krajně nerealistická pozice. Zda nabídka Babiše na financování projektu prostřednictvím PPP projektů je nejlepším řešením financování vnitřního okruhu, lze sice polemizovat. Nicméně, nabídnout nějaký závazný termín dokončení vnitřního okruhu Hřib nemůže stejně jako Babiš v případě vnějšího obchvatu.

Nemocnice, jako další „nepodkročitelný požadavek primátora“, je požadavek krásný, ale i o něm se samozřejmě může diskutovat. Odmítnout možnost výstavby traumacentra, které podle ministra zdravotnictví potřebuje Praha údajně více, a vyjadřovat se tak, že Babiš nemá o situaci ani šajn, je jen šťouchnutím do nenáviděného oligarchy. Stejně tak i tvrzení, že Babiš není z Agrofertu zvyklý na nesouhlas.

Vzhledem k tomu, že Hřib má poměrně zásadní problém s komunikací uvnitř pražské magistrátní koalice, a případ (ne)odvolání ředitele Pražské plynárenské je toho nejviditelnější částí, nemám problém připustit, že Hřib není dobrý vyjednávač. Pokud Babiš tvrdí, že mu jednání Hřiba způsobuje „psychické trauma“, je to ne zcela šťastné vyjádření. Jenom tím dává najevo, že ho Hřib štve a jistý podíl viny na krachu jednání tak zřejmě leží i na Babišovi.

Hřibovo jednání mi do značné míry připomíná jednání někdejších „sarajevských pučistů“ proti Václavu Klausovi na čele s Janem Rumlem. Tak dlouho nechtěli ze zásady mít za předsedu vlády Klause, až se jím stal díky opoziční smlouvě Miloš Zeman.

V další části komentovaných Událostí se moderátorka ptala na situaci kolem smlouvy Prahy s Pekingem, v níž je věta o tom, že Praha respektuje politiku jedné Číny. Hřib tvrdil, že Peking nekomunikuje a tak nemá s kým jednat. Ale komunikuje, pane primátore. Sice ne město, ale komunistická strana! Jako odpověď na žádost Prahy o odstranění věty o jedné Číně již Čína zrušila několik kulturních akcí českých symfonických orchestrů. Pokud si Hřib není vědom, že to je právě ona čínská odpověď a způsob komunikace, je mi ho upřímně líto. Spor ohledně věty o jedné Číně je naprosto zbytečným „šprajcem“ Hřiba, a pokud se tváří, že se netýká českého státu, ale pouze Prahy a Pekingu, je na velkém omylu.

Konstatuji tudíž, že Hřibovi rozhodně nechybí sebevědomí, nicméně politika je nejčastěji o schopnosti nalézt přijatelný kompromis. Obávám se, že Hřib považuje slůvko „kompromis“ za ekvivalent porážky a není ochotný přijatelného kompromisu dosáhnout. Je na čtenáři, aby si Hřiba zařadil jako jedničku mezi nulami nebo jako nulu mezi jedničkami.