
Pouštění žilou
ŠTĚPÁN CHÁB
Pojďme nahlédnout do „krásných“ devadesátých let minulého století. Do bankovního sektoru, do probíhající privatizace a následného nastolení přímé cesty ke statusu montovny.
Do země se pustil kapitalismus, svoboda a značná divokost v tom, jak kapitalismus i svobodu chápat. Vznikaly soukromé banky jako třeba Kreditní banka, První slezská banka, Agrobanka nebo Moravia Banka…
My se podívejme na Motoinvest, který nádherně ukazuje devadesátky vedoucí do naší pozice kolonie a montovny. Jedním ze zakladatelů a aktérů Motoinvestu byl Pavel Tykač, dnes uhlobaron. Nebo Svatopluk Potáč, bývalý člen ÚV KSČ, který v době socialismu vedl Státní banku československou a Státní plánovací komisi. To Potáč byl pro Tykače něco jako guru. Věděl kde jsou díry, věděl, z kterých poteče do kešeně.
Netrvalo dlouho a Motoinvest skrze tyto peníze a akcie ovládl Agrobanku (tehdy pátou největší banku v zemi) a získal vliv v Plzeňské bance, Kreditní bance Plzeň či Ekoagrobance. Na vrcholu své moci kontrolovali majetek v hodnotě kolem 80 miliard korun.
Zlom a začátek konce přišel v létě 1996. Motoinvest udělal fatální strategickou chybu – stal se příliš nenasytným a zaútočil na samotné jádro českého finančního systému. Začal skrytě nakupovat akcie polostátní České spořitelny. Tykač chtěl získat podíl ve Spořitelně, dosadit své lidi do jejího vedení a získat tak přístup ke gigantickým vkladům běžných občanů ČR.
V tu chvíli guvernérovi ČNB Josefu Tošovskému došla trpělivost. Centrální banka si uvědomila, že pokud dravci z Motoinvestu ovládnou Českou spořitelnu, stát ztratí kontrolu nad úsporami milionů lidí. ČNB se rozhodla ustřihnout křidélka v rozletu Motoinvestu.
V srpnu 1996 přišel pád Kreditní banky Plzeň. Tato menší banka, propojená s Motoinvestem, se dostala do problémů. ČNB jí odmítla asistovat u konsolidace a stabilizace a nechala ji padnout. To vyvolalo na trhu nervozitu.
O měsíc později přišel úder na Agrobanku, což byl hlavní finanční motor Motoinvestu. ČNB na ni uvalila nucenou správu. Oficiálním důvodem byly nesrovnalosti v účetnictví a neprůhledné toky peněz. Nucená správa znamenala, že Tykač a jeho lidé ztratili nad bankou ze dne na den kontrolu. Přišli o svůj hlavní zdroj peněz. Poté Agrobanka (tedy motor Motoinvestu) přišla o bankovní licenci a Motoinvest se stal pro legální byznys v ČR toxický.
Ale teď k tomu milému propojení s politikou. Manželka Václava Klause Livia zasedala s Tykačem v dozorčí radě akciové společnosti ZVVZ Milevsko. Výhodnou půjčku od Motoinvestu dostala KDU-ČSL, přičemž ve vedení Plzeňské banky (v portfoliu Motoinvestu) seděl člen celostátního výboru lidovců Petr Rybář. Jsme velmi přátelská země jedoucí na principu kamarádi sobě.
Motoinvest figuruje i u prvního pádu Klausovy vlády roku 1997, kde média donesla informace o černých kontech ODS. A také financování ODA. Motoinvest cpal peníze i do ČSSD. Za to (tedy za to, snad pro svou odbornost, ale kdo ví) se stal poradcem ministra financí za socany právě Pavel Tykač. A to za vlády Miloše Zemana (který později privatizace bank a předání do zahraničních rukou rozjel).
Po tomto extempore (a mnoha dalších) devadesátých let následovala finální privatizace bankovního sektoru, kdy veškeré banky v držení českého státu nebo českých majitelů získali zahraniční vlastníci. Předtím ovšem musela zaúřadovat Konsolidační banka, kam se nalily všechny nesplacené a nesplatitelné dluhy soukromých bank, kde se splatily z kapes daňového poplatníka (400 až 500 miliard, na tu dobu šílené peníze). A přeživší velké české banky, už očištěné, přešly do rukou zahraničních vlastníků. Ti banky konsolidovali, stabilizovali, vyhnali z nich český divoký kapitalismus (krademe všichni, krademe všem) a nyní jim tečou ročně desítky, ne-li stovky miliard čistého zisku v dividendách.
Souvisí s tím i samotná klatá privatizace průmyslu v devadesátkách, kdy tyto soukromé „banky“ naplněné různými Tykači, rozpůjčovávaly peníze na základě jak politické objednávky, tak i na bázi kamarádšoftů a malých domů.
A velké banky v držení státu? Ne, ty se nedržely stranou. Šlo o to, že stát tyto banky používal jako dojnou krávu na financování privatizace. Vláda tehdy chtěla, aby obří státní podniky (fabriky, hutě, doly) přešly do rukou českých manažerů. Jenže ti neměli žádný kapitál. Stát proto vytvářel tlak vůči státním bankám: „Půjčte jim ty miliardy na nákup těch fabrik.“
Takže kupříkladu banka věděla, že privatizátor nemá šanci půjčku splatit, protože fabrika je zastaralá a investice do ní by tedy byly obrovské. Ale protože v dozorčí radě banky seděli politici nebo lidé provázaní s vládními stranami, banka úvěr schválit musela. Bylo to politické zadání. Takhle jsme si tady žili. S blbou náladou.
Kradlo se všude, kradlo se všem. Největší obětí kupodivu nebyl drobný střadatel s kuponovou knížkou, ale jeho děti, naše doba.
Protože právě tohle zhasnutí v devadesátkách, tohle bezvládí, případně vláda kamarádů, kteří si půjčovali s naprostou nezodpovědností a s posvěcením politiků, vedla k tomu, že jsme kolonie. Že jsme montovna. Že jsme jen nic unášené proudem světových dějin.
Ač teď Václav Klaus mluví rozumně a i já si jej často poslechnu s velkou radostí, to on osobně stál za tím, že do devadesátých let jsme vklouzli ze socialismu do kapitalismu bez vizí, bez cíle, ale s děsivou touhou zbohatnout. Václav Klaus a jeho političtí souputníci jsou tím vinni. To jejich rozhodnutím jsme montovna, subdodavatelská kolonie.
A jen tak na okraj, Pavel Tykač je dlouholetým podporovatelem Institutu Václava Klause. Něco jako když (privatizační troškař) Zdeněk Bakala donedávna platil provoz Knihovny Václava Havla.


Nebylo to náhodou „Drobní akcionáři, plačte“? To „plaťte“ ani nedává smysl. Je fakt, že dneska musím i já s Klauzem souhlasit, ale tenkrát se moc dobře nepředvedl, mírně řečeno. Historii zbývá určit, do jaké míry to byl úmysl a do jaké míry určitá naivita, kterou tehdy měli všichni.